Často se v životě stává, že přítomnosti přisuzujeme více dramatičnosti, než co by bylo objektivně přiměřené. Má to logiku: starosti a nejistoty, jimž čelíme právě teď, velké ale i ty menší, mají pro nás dramatičtější náboj než co, co teprve přijde anebo než to, co už je tak či onak vyřešené a tedy odsunuté do minulosti. Přesto: když se zamýšlím nad právě končícím rokem, dovolím si říci, že doba, kterou právě prožíváme, je v mnoha ohledech skutečně mimořádná. Rok 2015 byl jak rokem dobrých zpráv, tak rokem, v němž se udály tragédie anebo události plodící výrazné nejistoty do budoucna.

Začal jsem si vypisovat události, jež se v právě končícím roce odehrály. Problémy, jež se podařilo vyřešit anebo alespoň zklidnit, a stejně tak potíže, jež náhle nabobtnaly do rozměrů bolestivých a kde žádné snadné a rychlé řešení není na skladě. Tento můj seznam začínal výčtem událostí z oblasti mně blízké, tedy z ekonomiky. Do výčtu se zde v případě jak české ekonomiky, tak vývoje v Evropě obecně, nabízejí hlavně pozitivní zprávy: nejen z pohledu hospodářského růstu, ale také v otázce stabilizace eurozóny, kde se po dramatickém prvním pololetí podařilo přimět Řecko ke spolupráci a slůvko „Grexit“ se tak postupně vytratilo z médií. Vedle poměrně pozitivních zpráv z ekonomiky se ale v případě Evropy na výčet tlačí také řada položek, s nimiž si nevíme rady. Všemu vévodí uprchlická krize, jež zcela přirozeně vede k nejistotám ohledně bezpečnosti, ohledně udržitelnosti schengenského prostoru a nezřídka i k pochybnostem ohledně budoucnosti EU jako takové.

V případě právě končícího roku bych mohl s pouhým výčtem událostí snadno zaplnit celý jeden dlouhý článek. Ve své úvaze proto vystačím s tématy zmíněnými výše. Respektive: ještě jednou zde připomínám vlnu dobrých zpráv z české ekonomiky (a zároveň toto téma již dávám stranou) a věnovat se budu pozitivnímu zlomu ve vztahu Řecko-eurozóna a otázkám, jež nastaly v souvislosti s přílivem uprchlíků. Obě tato témata se týkají fungování Evropské unie, a v obou případech vyvstává otázka nastavení pravidel v rámci EU (eurozóny), jejich interpretace a vynutitelnosti.

V případě řecké dluhové krize trvalo drama déle než pět let: prakticky od počátku roku 2010 až do letošního července. Během této doby se dostala pod tlak finančních trhů řada dalších zemí eurozóny, jejich vládní dluhopisy a banky, na což reagovala jak Evropská centrální banka, tak – po institucionální stránce – EU jako taková. Prioritou EU bylo udržet Řecko v eurozóně, řešení však nebylo ani přímočaré, ani rychlé, ani levné. V uplynulých pěti letech se odchod Řecka z eurozóny zdál být několikrát na spadnutí, především pak na přelomu letošního června a července, kdy pnutí mezi Řeckem a jeho evropskými partnery kulminovalo. Navíc samozřejmě nelze ani teď tvrdit, že Řecko zůstane v eurozóně navždy (ostatně: co trvá věčně?). Nicméně, EU v oblasti rámce fungování eurozóny učinila za uplynulých pět let markantní pokrok a i kdyby Řecko snad nakonec v budoucnu mělo eurozónu opustit, tak by související otřesy ve zbytku eurozóny byly mnohem nižší, než kdyby Řecko společnou měnu opustilo (a vydalo se cestou bankrotu) v prvních krizových letech. Navíc se ale Grexit pro rok 2016 skutečně nezdá být tématem, jež by v Evropě mělo dominovat.

Vývoj a vyřešení řecké dluhové krize v určitých aspektech nabízí paralelu pro uprchlickou krizi. Ani na tuto krizi nebyla Evropa připravena, není proto schopna adekvátní společné reakce. Přesto má smysl předpokládat, že reakce na úrovni EU přijde: musí. Eurozóna vyšla z řecké dluhové krize posílena, jakkoliv se v průběhu uplynulých let několikrát objevily pochyby o jejím dalším přežití. Eurozóna má nové instituce a nástroje, jež by do budoucna měly snížit jak riziko vzniku obdobných krizí, tak zmírnit jejich případný průběh; eurozóna se v uplynulých krizových letech dokonce dále rozrostla o tři nové členy, z Pobaltí. V případě uprchlické krize se vnucuje otázka, zda ji přežije „Schengen, či dokonce zda přežije EU jako taková. V debatě nad uprchlickou krizí vnímám přesvědčivé argumenty pro zánik schengenského prostoru jako takového. Již méně chápu návrhy na vytvoření jakéhosi „minischengenu“: přinejmenším proto, že takový krok by těžko vedl k větší jednotě a solidárnosti na celoevropské úrovni při čelení přílivu uprchlíků.

V těchto úvahách se lze oklikou vrátit k Řecku, jež je pro uprchlíky vstupní branou při jejich putování za jejich německým či jiným západoevropským či skandinávským snem: masivní uprchlické vlně, jež se v letošním roce zvedla, by měly problém čelit i státy v lepší formě, než v jaké se v kontextu hospodářských obtíží momentálně nachází země pod Akropolí. I zde Řecko potřebuje podporu od svých evropských partnerů: na jeho místě by ji potřebovala každá země obdobné velikosti a expozice. Dluhová krize, jež se v uplynulých letech dotkla nejen Řecka, ale i několika dalších zemí eurozóny, byla zvládnuta díky jednotě členských zemí. Společný postup bude nezbytný i pro zvládnutí uprchlické krize: a společným postupem zde rozhodně nemám na mysli nějaké přerozdělování uprchlíků. „Schengen“ možná uprchlickou krizi nepřežije, případný zánik schengenského prostoru bych ale spíše vnímal coby doprovodný jev, coby oběť celé této krize, nikoliv jako její vyřešení.

Nespokojenost… Takový dopad má vše výše uvedené na image Evropské unie. Nespokojenost je ovšem síla, která nás, lidstvo, žene kupředu. Diskuse nás vede k poznání, pochybnosti nás vedou k nalézání nových řešení. Je snad každý z nás zcela spokojen sám se sebou? Člověk diskutující, člověk pochybující, asi z podstaty věci nemůže nikdy být zcela spokojen ani s prostředím v němž žije, ani sám se sebou. Je pro nás osobně přijatelná představa, že dále každý budeme osobnostně stagnovat, protože jsme již „dokonalí“? Očekáváme, že politicky, hospodářsky, kulturně, institucionálně budeme žít „v ráji“, jenž nebude třeba dále rozvíjet? Jsme nespokojení s demokracií? Jistě, má vady; má jich spoustu, ale: co známe lepšího? Jsme nespokojení s podobou a fungováním Evropské unie? Samozřejmě, že ano: každý z nás by dovedl vyjmenovat spoustu nedostatků… Jakou máme alternativu? Usilovat o změnu fungování Evropské unie? Kdo by nechtěl méně byrokracie, více akceschopnosti v rozhodování? Pak je ale třeba obrnit se vytrvalostí a trpělivostí. Změny ve fungování EU přijdou, ovšem nepochybně pomaleji, než bychom si všichni přáli, a zcela jistě nebudou tyto změny zadarmo. A i poté bude na EU stále co kritizovat a měnit. Pro řadu lidí ostatně permanentní kritika na adresu EU je a zůstane důležitou životní náplní…

Prohrou by dle mého názoru bylo rozbití Evropské unie a stažení se do izolace za hranice národních států. „Nejlépe“ s bariérami pro možnost žít na druhé straně hranice, s bariérami pro tok informací (i zde na internetu…). Obecně, s výraznými překážkami pro naši osobní svobodu jako takovou. Ovšem přesně tam nás teroristé a nepřátelé osobních svobod chtějí mít. Šlo by o „život v šedi“ s velmi osekanou svobodou volby. Šlo by o jen zdánlivou iluzi bezpečí, neboť zlo se samo neukolébá a nezastaví v jakémsi vlastním sebeuspokojení. V krocích směrem k dezintegraci EU bych pro nás Evropany nespatřoval žádnou výhru…

Krásné vánoční svátky a milá překvapení do roku 2016, stejně jako inspirující diskusi v prostředí s dostatečnou dávkou tolerance, ale i určitou zdravou míru nespokojenosti, jež nás dále potáhne dopředu, přeji nám všem.