Kromě již zmíněného Radka Hokovského, ředitele think-tanku Evropské hodnoty, na debatě vystoupili Hans Christian Scheu z Právnické fakulty Univerzity Karlovy v Praze, Lucie Sládková zastupující IOM a Nataša Chmelíčková z Ministerstva vnitra. Celou diskuzi moderovala paní poslankyně Helena Langšádlová, pod jejíž záštitou se akce konala.
Migranti v cílových zemích netuší, co s nimi bude
Již během úvodního slova paní poslankyně poukázala na to, že jsme možná v situaci, kdy ti nejslabší a nejzranitelnější zůstali v místě konfliktu, a že „je otázkou, jestli zda se Evropa nerozhodla do Evropy pustit zejména ty silnější a bohatší.” Paní Sládková následovně upozornila na to, že „migranti a v jejich rámci uprchlíci – ti, kteří budou žádat o azyl a prchají z důvodů uvedených v Ženevské úmluvě - jsou jednou z nejzranitelnějších skupin a jejich práva bývají často porušována”, a to i v cílových zemích, přičemž jim chybí informace o jejich současné i budoucí situaci.
„Je otázkou, jestli zda se Evropa nerozhodla do Evropy pustit zejména ty silnější a bohatší."
Dále paní Sládková zdůraznila, že 86 % světových uprchlíků zůstává v rozvojových zemích či zemích sousedících se zeměmi, ze kterých prchají. S tím souhlasil i pan Hokovský když řekl, že jde o mimořádnou humanitární situaci a Evropa není tím, kdo se stará o nejvíce lidí v nouzi. Jako další zásadní aspekt krize pan Hokovský kromě vyvíjející se reality jmenoval vnitropolitickou dynamiku - pokud v politické a právní debatě nebude zohledněna, mohlo by se stát, že demokratická většina v našich zemích zvolí cestu, která nebude respektovat žádné standardy ochrany lidských práv.
„86 % světových uprchlíků zůstává v rozvojových zemích či zemích sousedících se zeměmi, ze kterých prchají."
V Ženevské konvenci slovo azyl vůbec nenajdete
Pan Scheu se pozastavil nad tím, že se v Ženevské konvenci paradoxně o právu na azyl vůbec nepíše – samotné slovo azyl se v normativním textu nevyskytuje vůbec, text pouze uvádí, že udělení azylu může znamenat těžká břemena pro jednotlivé státy a žádosti o azyl by měly být řešeny mezinárodní spoluprací. Dále vysvětlil, že unijní právo spojuje azylovou politiku Evropské unie s Ženevskou úmluvou – právo na azyl má být zaručováno v souladu s Ženevskou úmluvou. Ta podle něj musí být vykládána v aktuálním kontextu.
„V Ženevské konvenci se paradoxně o právu na azyl nepíše vůbec ."
Jako problém pan Scheu označil nejasné definice v rámci Ženevské konvence, např. pojmu „pronásledování”, což je součástí definice pojmu „uprchlík”. Paní Chmelíčková poté doplnila, že některé pojmy jako je „náboženství” nebo „sociální skupina” Ženevská konvence nedefinuje vůbec.
Kromě toho je po právní stránce interpretace a aplikace Ženevské úmluvy především na národních soudech, jiné země s odlišnou kulturou ji interpretují rozdílně. Nejednotnosti výkladového standardu EU řeší již řadu let, a to normami EU, které musely být implementovány do národního práva, a směrnicemi či nařízeními evropského azylového práva.
Právě směrnice EU zasahují nad rámec Ženevské úmluvy a např. zpřesňují podmínky žadatelů či zranitelných osob. Za nevýhodu právní úpravy EU pan Scheu označil fakt, že nebyl zřízen soudní orgán, který by mohl autoritativně a závazně vykládat obsah Ženevské úmluvy, jako je to u jiných lidskoprávních dokumentů - aktuálně tuto funkci supluje UNHCR.
Právo EU + Ženevská konvence = dokonalý právní rámec, který nefunguje
Paní Chmelíčková za problematickou také prohlásila již zmíněnou absenci kontrolního mechanismu, krizového mechanismu a regulace jiných druhů ochrany. Nedostatky Ženevské konvence jsou suplovány právem Evropské unie – právo EU a Ženevská konvence dohromady by měly tvořit dokonalý právní rámec. Tento rámec reguluje téměř vše, co by regulovat měl, ale problémem, proč nefunguje stoprocentně, je „jeho nedodržování, špatné dodržování, nedostatečné dodržování nebo pochybná aplikace dodržovaného.“
„Problematická je absence kontrolního mechanismu, krizového mechanismu a regulace jiných druhů ochrany."
Dalším problematickým místem je, že se v situaci krize používá standardní azylové řízení, které je časově, finančně a procedurálně náročné, a vede k udělení azylu nebo doplňkové ochrany, což jsou v podstatě trvalé statusy. Jejich trvalost je nežádoucí, to si ale Evropská komise uvědomuje a snaží se to řešit.
Čtyři řečníci, čtyři vize
Pan Scheu vyzdvihnul nutnost propojení Ženevské úmluvy s lidskoprávním standardem s tím, že její vypovězení by bylo tím nejhorším, co by se mohlo stát. Prohlásil, že musí existovat alespoň nějaký standard společného přístupu k ochraně uprchlíků a azylům. Další z řečníků, paní Chmelíčková, coby řešení současné evropské situace jmenovala důslednou ochranu vnějších hranic států, kterých se to týká, s pomocí Evropské pohraniční stráže. Rovněž podobně jako pan Scheu podtrhla nutnost jednotného výkladu a aplikace práva a dodržování mezinárodních závazků v podobě Ženevské úmluvy i Evropské úmluvy o ochraně lidských práv.
Paní Sládková navrhla pomoc přímo v místech, kde k nelidskému zacházení dochází, což by podle ní vyšlo finančně lépe, než vytváření uprchlických táborů, detencí a podobně. „Řešením by neměla být Evropa protkaná ploty, to už jsme zažili,” uvedla. Pan Hokovský představil podobnou strategii: Evropská unie se musí postarat o to, aby byly bezpečná místa a bezpečné zóny i mimo ni, tedy např. na Blízkém východě či v Africe. Jak již bylo zmíněno v úvodu článku, varoval, že Evropa nepojme miliony migrantů, kteří chtějí do Evropy přijít, a pokud by se o to Unie pokoušela, mělo by to fatální následky mimo jiné i pro naše liberálně demokratické systémy.
V závěru debaty paní poslankyně Langšádlová podotkla, že migrace probíhá už od konce druhé světové války, a shrnula současnou situaci tak, že Evropa ztratila kontrolu nad tím, co se děje, nad tím, kdo do Evropy přichází, a že důležité nejen nastavit funkční rámec, ale také velmi důsledně vymáhat jeho dodržování.
Michaela Tobolová působí v think-tanku Evropské hodnoty.
