Původně to měl být dvoudenní čundr na Šumavě, který už jsem Kubovi měsíce sliboval. Namlsán z posledního výletu za italskými třítisícovkami mě ale úplně netáhlo dvoudenní plahočení lesem. Tak jsem si řekl, že nabídnu Kubovi silnější zážitek v podobě alpského treku.

Jelikož byl Kuba do té doby Alpami nepolíbený, vybral jsem pohodové pohoří Hochschwab ve Štýrsku. Vrcholy jen kousek přes 2000m, dlouhé hřebenovky s minimem exponovaných úseků a vysoká míra liduprázdnosti dělají z Hochschwabu skvělou destinaci pro začínající alpské turisty.

V pátek večer odjíždíme do Rakouska, deštivou noc přečkáme v autě a ráno už vyrážíme po svých. Hned ze startu nás čeká ostré stoupání* na hřeben Aflenzer Staritzen. Kuba to zvládá v pohodě a tak rychle stoupáme pod zamračenou oblohou. Za hodinu a půl už stojíme na hřebenu a kocháme se skalnatými vrcholy Hochschwabu. Navíc se dle očekávání z předpovědi vyčasuje a místy vykukuje Oskar.

Docela fouká, ale jinak vše vypadá dobře a tak pokračujeme na jednu z nejmilejších alpských hřebenovek. Na všech stranách se nám otevírají výhledy na krásné skalní stěny protkané tajícím sněhem a my si přitom vykračujeme širokou pěšinkou na zeleném paloučku. V té chvíli si říkám, že jako intro do alpské turistiky jsem to vymyslel skvěle.

Po půl hodině ale vítr sílí a solidně nám leduje tváře. Přidáváme do kroku, abychom se zahřáli, a pro jistotu jdeme pár metrů stranou od skalnatých okrajů hřebene - nechceme se nechat hodit náhodným poryvem dolů do údolí. Po hodině dáváme pauzu ve vzácném závětří a já si pro sebe vyhodnocuji situaci. Jsme lehce za půlkou cesty k chatě Schiestlhaus, našemu dnešnímu cíli. Vítr sice zdaleka neopadá, ale pořád máme výbornou viditelnost, Jakub vypadá v pohodě a podle předpovědi by se mělo počasí během dne mírně zlepšovat. Návrat tedy ani nediskutujeme a jdeme odhodlaně dále.

Brzy na nás padají mraky, přichází další ochlazení a vítr sílí natolik, že mě jeden z poryvů sráží k zemi. V poryvech fouká i přes 80 km/h a na Kubovi vidím, že ho to začíná trochu děsit. Zaklesneme proto do sebe lokty a extrémně větrné sedlo překračujeme loket na loket, aby nás vítr neodnesl. V hlavě mi probleskne vzpomínka na film Zkrocená hora, což trochu odlehčí atmosféru.

Pochod ve větru je šíleně fyzicky náročný. V každém náznaku závětří proto velím k povinné zastávce na vodu a hrst oříšků a sušeného ovoce. Navíc postupně roste i exponovanost terénu – stezka je pořád v pohodě, ale riziko pádu do propasti je často jen metr nalevo či napravo. Vlastně nic výjimečného, prostě běžná alpská stezka. S vichřicí v boku je to ale peklo.

Vidím, jak Kubu rychle opouštějí síly a ve vzdušnějších úsecích má hodně velký strach. Poprvé za výšlap jdu proto před něj, abych mu ukazoval nášlap a občas podal ruku. Jdeme hodně pomalu, ale prostě musíme – cesta zpátky je výrazně delší než na Schiestlhaus a na hřebenu zůstat nemůžeme.

Na chvilku se zvednou mraky a já mám konečně možnost se zorientovat. Vypadá to, že do hodiny bychom mohli být v cíli. Zároveň ale vidím, že pár set metrů před námi stezka traverzuje hodně příkré sněhové pole. Běžná věc, ale novinka pro Kubu, který už se po cestě několikrát s respektem a překvapením vyjadřoval směrem k okolním sněhovým polím. Během cesty ke sněhovému traverzu padám do schízy a představuju si, jak tady balím Kubu do emergency bagu a běžím pro pomoc. Když k obávané překážce dorazíme, přelije mě děs. V poli jsou viditelné příčné praskliny - učebnicový příklad vrstvy, která se brzy utrhne. Rozhlížím se a všimnu si, že pole je možné nadejít! Nebo spíše nadelézt. Navíc je to v závětří, to Kuba musí zvládnout. Zapřený do skály ukazuju Kubovi stupy na nohy a povzbuzuju ho. Dal to, paráda!

Evidentně povzbuzen úspěchem se Kuba vrací do čela a táhne mě do sedla, kde je konečně už rozcestník se směrovkou na chatu. S úlevou padáme na zem, abychom se kryli před neustávajícím vichrem a dali si vítěznou tyčinku.

Oslava je však předčasná. Čeká nás ještě jeden výstup, při kterém vítr nabírá ohromnou rychlost. V tomhle by snad ani ve Skotsku na moře jachtaři nevyjeli. Okamžitě jdeme k zemi. Na tomhle místě je ale příliš nebezpečné čekat, až vítr opadne. Několik desítek výškových metrů se tak musíme de facto plazit po cestě vzhůru.

Konečně jsme na vrcholu poslední dnešní dvoutisícovky. Cesta dolů už je naštěstí bez silných poryvů. Kuba je totálně vyčerpaný, jede na autopilota a já ho raději hlídám až k chatě, aby se zbytečně nezranil. Když se pak z mraků konečně vynoří moderní Schiestlhaus, obrovsky se nám uleví. Kuba jde téměř okamžitě do spacáku a usíná. Já se ale ještě nechám zlákat skvělou atmosférou podle mě nejkrásnější rakouské hütte, přesouvám se do společné místnosti a u čajíčku sepisuju dnešní nečekané zážitky.

Hory a příroda mě dnes zase hezky vyškolili. Musel jsem do toho dát maximum fyzických i psychických sil, což jsem na Hochschwabu v červenci opravdu nečekal. No a pro Kubu to byl asi trochu silnější zážitek, než si představoval.

 

Sepsáno na Schiestlhaus 16.7.2016.

 

*Kuba měl s ohledem na svou chatrnou fyzičku největší strach právě z prudkých alpských stoupání. Naplánoval jsem trasu proto tak, aby náročné stoupání bylo jen ze startu a zbytek trasy již více méně na pohodu. Raději jsem také vzal všechno vybavení a proviant k sobě do báglu, aby mohl jít Kuba bez zátěže.