Hanobení prezidenta

File:Jacob Jordaens - The Bean King (detail) - WGA11983.jpg - https://commons.wikimedia.org/wiki/File:Jacob_Jordaens_-_The_Bean_King_(detail)_-_WGA11983.jpghttps://commons.wikimedia.org/wiki/File:Jacob_Jordaens_-_The_Bean_King_(detail)_-_WGA11983.jpg

Návrh vychází z přesvědčení, že občané se nemají projevovat, nemají kritizovat ty, kteří jim vládnou. V našem případě, kdy prezident je na základě Ústavy z výkonu své funkce neodpovědný a i za očividné lži je nutno přít se pouze s jeho kanceláří, je to také způsob, jak sebrat občanům tu poslední zbraň, kterou vůči svévolnému jednání vrcholného představitele mají - vlastní svobodný projev. Vytvořit preventivní strach, že i za nepřesný nebo ostřejší výrok bych si mohl jít sednout a lepší tedy bude se nevyjadřovat - „Pokud by si jednotlivec musel před pronesením skutkového výroku být zcela jistý tím, že je bez jakýchkoliv myslitelných pochybností v absolutním souladu s objektivním stavem reality, měl by zřejmě - přísně vzato - v mnoha životních situacích raději pouze mlčet.“[1]

Samotní poslanci by si navíc měli být vědomi, že jejich návrh v předloženém znění je jednoznačně v rozporu s ústavním řádem. Prvním nálezem Ústavního soudu v historii samostatné České republiky, který se týkal svobody projevu, došlo ke zrušení trestného činu hanobení Parlamentu, vlády a Ústavního soudu s tím, že se nejedná o opatření nezbytné pro ochranu práv a svobod druhých, bezpečnost státu, veřejnou bezpečnost, ochranu veřejného zdraví a mravnost, a tím pádem je v rozporu s Listinou základních práv a svobod. Jen těžko si lze představit, že by dnes Ústavní soud rozhodl jinak. Problém je totiž mimo jiné ve zcela vágním vymezení termínu „hanobení“.

Ve zmiňovaném starším nálezu ÚS mimo jiné uvádí, že „Právě země se zkušenostmi totalitního režimu váží pojem hanobení ústavních orgánů na přesné vymezení náležitostí a objektu ochrany. Tak např. v § 90 b německého trestního zákona je předpokladem naplnění skutkové podstaty "hanobení ústavních orgánů" zjištění, že se tak děje v souvislosti s jejich postavením, a to způsobem ohrožujícím vážnost státu a dále, že jde o úmyslné snahy směřující proti existenci státu nebo proti jeho ústavním zásadám. Tyto "ústavní zásady" jsou pak v § 92 jmenovitě vypočteny a vymezeny a tím ověřitelné. Také další evropské trestněprávní kodifikace věnujívelkou pozornost upřesnění souvislostí, v nichž a předpokladů, za nichž teprve lze určité chování kvalifikovat jako trestněprávní skutek hanobení ústavních institucí.“

V roce 1994, před 22 lety, vnímal ÚS paragraf postihující hanobení jako zásadní ohrožení občanské angažovanosti a účasti na rozhodování:

„V ústavním státě není totiž důležité jen to, jakým způsobem jsou schopny zákony interpretovat soudy, ale také, jak si tyto zákony bude vykládat občanská veřejnost. Právní nejistota občanů znamená ztrátu věrohodnosti právního státu a překážku občanské aktivity zároveň.“

A zcela jednoznačně označil podobný paragraf za přežitek z dob monarchie, na kterou se ostatně poslanci odvolávají ve své důvodové zprávě, evidentně si nevědomi rozdílů mezi královskou rodinou v Nizozemsku a prezidentským úřadem:

 „Není pochyb o tom, že tato vágní neurčitost může být chápána jako relikt starých vrchnostenských režimů, které si v určitých otázkách zpravidla ponechávaly k volné dispozici mlhavé formulace, jež umožňovaly podle potřeb interpretaci "ad usum Delphini".“

A dále - „termín "hanobení" nebere zřetel ani na úmysl pachatele ani na míru ohrožení výkonu pravomoci a vůbec úlohy ústavní instituce v demokratickém systému a je ve své podobě srovnatelný nejspíše s klasickou urážkou Majestátu jeho Veličenstva.“

Logika má přitom být přesně opačná, rozhodnutí soudů opakovaně potvrzují, že meze přípustné kritiky politiků jsou širší než u soukromých osob. Je tedy absurdní a proti smyslu tohoto pojetí těmto osobám naopak poskytovat vůči občanům silnější ochranu, než mají oni sami.

 „Označit politika za pitomce? Proč ne, jen napište proč…

Eliška Wagnerová si zase ve svém komentáři k čl. 17 listiny, který u nás tvoří ústavní základ pro ochranu svobodu projevu, všímá, že Evropský soud pro lidská práva přistupuje k ochraně tohoto základního práva důrazněji než náš Ústavní soud v některých svých starších rozsudcích. Zatímco náš ÚS se v nálezu III. ÚS 359/96  vyjádřil ve smyslu, který Wagnerová parafrázuje jako „vybočí-li publikovaný názor z mezí v demokratické společnosti obecně uznávaných pravidel slušnosti, ztrácí charakter korektního úsudku a ocitá se zpravidla již mimo meze ústavní ochrany“, ESLP v případu Oberschlick proti Rakousku, ve kterém šlo o to, zda novinář má právo označit J. Haidera v návaznosti na jím pronesený projev za pitomce, vyjádřil opačný názor, totiž že svoboda názoru pokrývá i formu, kterou je sdělován, a která ne vždy musí být uhlazená, zvláště reaguje-li na pobuřující fakta. Podle Wagnerové pak svobodu projevu nelze omezit předem, jako to učinil v uvedeném nálezu náš ÚS, protože dle Úmluvy i Mezinárodního paktu o občanských a politických právech platí vždy ten standard ochrany, který je vyšší. Klíčová by tedy neměla být ani forma, ale skutečnost, zda se dotyčný i třeba s použitím ostrých výrazů snaží vypořádávat se s věcí, kterou kritizuje, nebo zda již v popředí stojí pouhé urážení dané osoby.

Je třeba dekriminalizovat pomluvu

Přitom nelze rozhodně říct, že by dnes prezident byl vůči všem slovním útokům bezmocný a bez ochrany - a to dokonce i v oblasti trestního práva. Za pomluvu u nás hrozí až roční trest odnětí svobody, byť se v praxi taková sankce neuplatňuje.  Na místě je proto místo o další kriminalizaci projevu uvažovat o jeho dekriminalizaci, což je také mezinárodní trend. Právě tam by poslanci měli napřít svoje síly. Podle právničky Evy Ondřejové „Evropské země patří k předním představitelům zastánců svobody projevu a jako taková je Evropská unie měřítkem pro rozvojové země. Tím, že v polovině evropských zemí dosud legislativa nereagovala na změnu poměrů a úprava je v rozporu se standardy svobody projevu, ztrácí Evropská unie kredit a nastavuje špatný obraz pro změnu v zemích, kde se stále bojuje za demokracii. Dekriminalizace de lege ferenda by byla více než žádoucí, nejen v České republice.“[2]

Omezování svobody projevu jako obecný trend

Dnes mají ve sněmovně evidentně většinu strany, které se zcela evidentně snaží o pravý opak, když už se jim podařilo prosadit vysokou sankci za urážku policisty nebo úředníka jako metlu na občany (proti hlasovali pouze zástupci TOP 09 a ODS) a vedle toho zařadit pomluvu jako trestný čin dokonce i pro firmy, což je zase způsob, jak výrazně přitlačit na novináře - v tomto případě hlasovali shodně pro dokonce poslanci všech stran, nikdo nebyl proti!

Asi nejpřesnější pojmenování principu, na kterém stojí dnešní svobodná společnost, se přitom objevuje v jednom z posledních nálezů našeho Ústavního soudu:

„I když tyto temné doby již naštěstí pominuly, ani v dnešní demokratické společnosti není pro všechny občany úplně samozřejmé prohlásit veřejně něco, co se může dotknout vysoce postavených jednotlivců a skupin a co hrozí osobními nevýhodami. Úkolem veškerých orgánů veřejné moci demokratického právního státu, zejména obecných soudů, je proto jednoznačně ochraňovat takové projevy zejména proti zájmům dočasně mocných, protože se tím podporuje svobodná diskuse o veřejných věcech a volné utváření názorů svobodných lidí, condictio sine qua non liberální otevřené společnosti. Podle jednoho z hlavních teoretiků takové společnosti, Johna Stuarta Milla, musí stát zejména zaručovat každému maximální prostor svobody a tolerance, jelikož společnost potřebuje i nepřizpůsobivé, excentrické typy lidí, zvyklé vyslovovat nepohodlné názory, protože od nich získává impulsy, potřebné pro svůj rozvoj i samotnou existenci.“[3]

Nežijme v omylu, že poslanci navrhovaný zákon míří jen na nějaké v hospodě pokřikující burany. Má svázat ruce a vyvolat strach z popotahování po soudech u těch, kteří jsou na překážku pohodlné a ničím neomezené moci. Takovým tendencím se všichni společně musíme důrazně postavit. To nejmenší, co můžete udělat, je prohlédnout si z jakých stran jsou poslanci, kteří se podepsali pod návrh zákona postihující hanobení prezidenta, napsat jim svůj názor a zvážit, zda vám jejich volba stojí za možné výrazné omezování svobody projevu v budoucnu.

[1] sp. zn./č. j.:II. ÚS 2051/14-1

[2] http://www.pravniprostor.cz/clanky/trestni-pravo/trestnepravni-postih-pomluvy-v-evropskych-zemich-a-judikature-evropskeho-soudu-pro-lidska-prava

[3] I.ÚS 2246/12 ze dne 17. 4. 2014 http://nalus.usoud.cz/Search/GetText.aspx?sz=1-2246-12_1