Lubo Smid nikdy nepracoval v žádné korporaci. A jestli je nějaká zkušenost, která mu opravdu nechybí, tak jsou to právě hodiny odseděné ve velkých nadnárodních firmách. "Nemyslím si, že korporace je něco, po čem by měl člověk toužit," tvrdí Smid. Provozní ředitel vývojářské společnosti STRV se na vlastní nohy postavil hned po vysoké škole. Před pěti lety se připojil k Davidu Semerádovi, Pavlu Zeifartovi a Martinovi Šťávovi a vybudovali přední českou technologickou společnost STRV, zaměřující se na softwarové produkty a mobilní aplikace. S výjimkou Davida Semeráda jim přitom ještě není ani třicet.

Byznys STRV se opírá o Ameriku. Tam se firma prosadila poté, co vyvinula seznamky pro židy, gaye nebo křesťany. Do jejího českého portfolia patří například aplikace Ordr, přes kterou si lidé mohou po metropoli objednat jídlo. STRV také vyvíjelo aplikaci pro Fio banku nebo pro společnost AAA Auto.

Lubo Smid pravidelně pendluje mezi Prahou, Brnem nebo sedí v letadle někde nad oceánem a míří do USA. A i když se podílí na řízení jedné z největších vývojářských firem v tuzemsku, ve které pracuje okolo 150 lidí, odmítá svému podnikání podřídit úplně všechno. Jak sám říká, pokud by si jednou denně nešel zacvičit, tak by nebyl šťastný. A ani by nemohl být z dlouhodobého pohledu úspěšný.

Jeho postoj k práci se dá vyčíst už z toho, jak vypadá sídlo samotné STRV. Její kanceláře se rozprostírají ve dvou dlouhých patrech office centra na karlínském Rohanském nábřeží. Místo šedých nudných pracovních kójí tady člověk najde vířivku, spací boxy, posilovnu, čerstvě naražený sud s pivem, relaxační koutky či kulečník. Nebo stačí naskočit na skateboard a jen tak se rozjet.

Co vás nejvíc ovlivnilo v tom, co dneska děláte a jak pracujete?

Určitě pobyt v zahraničí. Měl jsem možnost rok studovat v Anglii a půl roku v Americe. Rok nato jsem už byl v USA pracovně. Bylo skvělé vidět startupové prostředí, Mekku technologií. Silicon Valley bylo inspirací, ale určitě ne jedinou. V STRV jsme od začátku přesně nevěděli, co chceme dělat. Šli jsme postupně, zvětšovali projekty a dneska už máme jasno.

Rozumí vaši rodiče tomu, co děláte?

Moc ne. Mám už jenom maminku a ta je na mě velmi hrdá a respektuje, co dělám. Nechce, abych si hledal jinou práci. Nějaké mobilní aplikace už používá, ale za nepochopení může primárně oblast, ve které podnikáme. Ono je i docela dost lidí v mém věku, kteří také netuší, co děláme.

V jednom rozhovoru jste řekl, že práci berete jako životní styl. Nejste workoholik?

Nepociťuji to na sobě. V minulosti jsem práci věnoval daleko víc času než dnes. Firma ale tehdy byla jinde a potřebovala víc péče. Dnes už mám jinou odpovědnost. Ideální pro mě je udělat dobré rozhodnutí, které zabere málo času. Je to daleko lepší, než abych se upracoval exekutivou.

Životní styl chápu jako něco, co člověka naprosto pohltí. Odevzdá se mu a podřídí se. Jaký je tedy podle vás rozdíl mezi lifestylem a workoholismem?

Rozdělit se to podle mě dá docela snadno. Jde především o to, jestli má člověk kontrolu nad tím, co dělá. Práce mě extrémně baví a beru ji jako součást každodenního života. Nevnímám ji pouze jako způsob výdělku peněz. Na druhou stranu mám také hodně dalších aktivit, které dělám a jsou pro mě důležité.

Třeba?

Rád cestuji. Každý den chodím cvičit CrossFit, což je pro mě hodně důležité. Kdybych měl vyměnit trénink za dohánění práce, tak bych nebyl spokojený. A v konečném důsledku to nebude prospívat ani mé práci.

Kolik hodin denně v průměru pracujete?

To je různé. Můj pracovní den se skládá z malých částí, kdy řeším různé věci. V STRV se starám o týmy vývojářů, designérů a testerů, tedy o většinu našich zaměstnanců. Cílem je, aby všichni lidé měli, co potřebují, a projekty se posouvaly. Jeden den mohu pracovat čtyři hodiny, nebo vůbec. Objem času se pohybuje od čtyř až šesti hodin až do 14 hodin. Záleží na potřebě a osobním harmonogramu.

A co víkendy?

Z větší části nepracuju. Výjimkou jsou akce typu hackathon v Berlíně (akce, při níž programátoři, případně ve spolupráci s grafiky a webdesignéry intenzivně pracují na zadaném softwarovém projektu, pozn. red.). Ale standardně si k práci v sobotu nebo neděli nesednu. V minulosti jsem víkend ale neřešil a pracoval jsem prakticky pořád.

Kdy se to zlomilo?

Nebylo to z jednoho dne nebo týdne na druhý. Postupně mi došlo, že práce o víkendu nemá přidanou hodnotu. Důležité je se zaměřit na podstatné věci. Zjistil jsem, že když neudělám věci s nižší prioritou, tak se vlastně nic nestane. Buď je mohu někomu delegovat, nebo je prostě nedělat.

Je vám 28 let a patříte k takzvané generaci mileniálů. Tu provází vedle sladění osobního a pracovního života i mnohem rychlejší vyhoření. Spousta třicátníků je dnes třeba i kvůli moderním technologiím unavených jako padesátiletí manažeři. Jak to máte vy?

Valí se na nás hrozně moc informací a je na každém z nás, aby si v tom našel prostor. K tomu jsem musel dospět i já. V jeden moment jsem se dostal do fáze, že toho na mě bylo už hodně. A pokud bych ještě pár měsíců pokračoval ve stejném tempu, tak bych skončil špatně. Zlomová byla pro mě dovolená. Loni na podzim jsem si po pěti letech vzal volno, vypnul telefon a čtrnáct dní v kuse s nikým z práce nemluvil. A bylo to super.

Kde jste byl?

Splnil se mi sen. Za tři týdny jsem obletěl svět. Nepotřeboval jsem si absolutně odpočinout fyzicky. Šlo mi o mentální odpočinek. Každé dva dny jsem byl na jiném místě. Přišel jsem na jiné myšlenky. Rozhodl jsem se, že nebudu nic plánovat. Místo byznysu jsem řešil, kde budu spát a co jíst. Tahle dovolená mi pomohla nastavit fungování do budoucna. Občas vypnout, to chci častěji.

Lubo Smid

Začínal jako webový vývojář na volné noze. Před pěti lety se připojil k začínající technologické firmě STRV zaměřené na softwarové produkty a mobilní aplikace. Za tu dobu se z STRV stala špička ve svém oboru. Byznys STRV se opírá o Ameriku, kde se firma prosadila poté, co vyvinula seznamky pro židy, gaye nebo křesťany. Velký podíl na úspěchu má i Lubo Smid, který se za tu dobu vypracoval na provozního ředitele. Za strmou kariéru může zřejmě i fakt, že osmadvacetiletý Smid nebere STRV jako práci. Podle něj je to životní styl. Lubo Smid dnes prakticky řídí všech 150 zaměstnanců společnosti.

O STRV se poslední dobou hodně mluví. Vy sami firmu vykreslujete jako hodně dynamickou. Vzbuzujete velké očekávání. Necítíte se trochu pod tlakem?

Necítím závazek vůči tomu, že si někdo přečte článek nebo se podívá na video o STRV. Stát se muže cokoliv, ale neberu to tak, že bych musel dostát nějakým závazkům.

V pražském sídle společnosti máte zajímavé prostory - kulečník, posilovnu, vířivku, ale i spací boxy. Vypadá to, že chcete, aby tady vaši zaměstnanci trávili hodně času...

Patří to k firemní kultuře. Pro byznys není podstatné, aby tady lidé byli. Ale pro stmelení kolektivu ano. Lidé tady však nemusí pracovat, ale třeba jen odpočívat nebo si sem pozvat kamarády. To je podle mě velmi žádoucí. V oblasti technologií je dneska velký boj o talenty. Firemní kultura je jedna z mála věcí, které mohou rozhodnout o tom, jakého zaměstnavatele si člověk vybere. Jestli půjde do firmy se starými šedými kancelářemi a nic moc kolektivem, nebo třeba k nám.

Nemáte přece jen pocit, že vaše kanceláře člověka úplně pohltí, a vyhoření tak může přijít plíživěji?

Nemyslím si, že je něco špatného na tom, že tady lidé tráví volný čas. Nenaruší to jejich pracovní ani osobní harmonii. Je čistě na zaměstnanci, kolik hodin tady stráví. Nikomu nic nenakazujeme. Pokud nechtějí, nemusí se zapojovat do všech interních aktivit. Když se ale účastní aspoň jednou týdně, tak firemní kultuře hodně pomáhají.

Bojíte se vy osobně vyhoření?

Ne. Myslím si, že mám poměrně dobrý cit pro to, abych věděl, co jsem schopný vydržet. A ve chvíli, kdy se k podobnému stavu dostávám, udělám změnu. Snažím se, aby můj život byl v pohodě. To neznamená, že bych nerad vystupoval z komfortní zóny. Dobré je z ní na chvilku vyjít, překonat se a něco udělat. Ale pak se zase chci vrátit zpátky.

Nastavil jste si nějaká pravidla, která mají zabránit tomu, aby vás práce úplně pohltila?

Mám jich extrémně málo, stejně jako firma. Asi je to absurdní, ale pro mě je jedním z nejdůležitějších pravidel, že chci jít jednou denně cvičit. A v ideálním případě bych chtěl mít večer čistou poštu i konverzaci s klukama. Žádná další pravidla, jako třeba vypínání telefonu, nemám.

Kromě kanceláří v Praze a Brně jste i v Americe. Máte tam stejné prostory jako v Česku?

Působíme ve třech městech - v Los Angeles, San Francisku a New Yorku. Ale nemáme tam kanceláře jako tady v České republice. Zatím jsme v posledních měsících postavili obchodní tým. Tady máme lepší zázemí.

Na to, kolik vám je let, jste toho v STRV dokázali už hodně. Přesto - máte mezi svými lidmi respekt?

Respekt je u nás zasloužen tím, co člověk dokázal, co umí a má za sebou. Nemyslím si, že má něco společného s věkem. Za celou svou kariéru jsem se nikdy nesetkal s tím, že by můj věk byl problém. Spíš naopak. Díky tomu, kolik nám v STRV je let a co jsme už dokázali, jsme si zasloužili větší respekt, než kdyby se to někomu povedlo v padesáti.

Není to spíš tím, že jste se historicky zaměřovali na start-upy, kde se pohybuje většina mladých lidí?

Máme i korporátní klienty, kde je věkový rozdíl větší. Jedním z důvodů, proč s námi chtějí velké firmy spolupracovat, je fakt, že rozumíme technologiím. Máme pro ně přidanou hodnotu. A věkový rozdíl dvaceti let diskusi vůbec neovlivňuje. Roli v tom určitě hraje i rozdílný pohled Čechů a Američanů. Ti se nedívají na věk, ale na to, co člověk umí. Průměrný věk u nás ve firmě je sice 28 let, ale pracovní tým máme poměrně diverzifikovaný. Nejstaršímu zaměstnanci je přes čtyřicet let a nejmladšímu lehce pod dvacet.

Společnost STRV existuje od roku 2004. Vy jste se k ní připojil před pěti lety. Jak jste za tu dobu manažersky vyrostl?

Nevnímám se úplně jako manažer. V STRV jsou lidé, kteří pracují se mnou, a ne pro mě. Samozřejmě že jsem se v rámci vedení zaměstnanců za posledních pět let zlepšil. Můj posun je obrovský, ale asi to nejde dost dobře měřit.

Máte skoro 150 zaměstnanců, to už musíte mít nějaké manažerské dovednosti...

No, něco to už vyžaduje. Existuje ale spousta dalších možností, jak zkušenosti získat. Konkrétně vidím čtyři. Zaprvé to mohu zkoušet sám stylem pokus-omyl. Za druhé mohu do týmu přizvat někoho se zkušenostmi, nechat ho dělat svou práci a učit se od něj. Další možnost je najmout si externistu, se kterým se mohu poradit. A čtvrtá možnost je mít firmu, která přijde, celé to udělá za mě a pak se zase spakuje a odejde. V STRV využíváme všechny čtyři možnosti.

Nemáte za sebou žádné zkušenosti třeba z korporace. Nechybí vám?

Díky všech těm čtyřem možnostem ne. Nemyslím si, že je to něco, po čem by člověk musel toužit. Každý den se učím něco nového. Za celou dobu budování firmy mě nenapadlo nad tím přemýšlet. Uvažovat nad tím, že jsem například měl strávit dva roky v korporátu a teprve až pak jít dělat vlastní byznys. Někteří lidé to tak mají nastavené, ale já ne. Vždy jsem chtěl být u kormidla nebo blízko něj. I proto je pro naši firmu důležité nemít investora. Jen my čtyři rozhodujeme.

Jak se řídí firma ve čtyřech lidech?

Úplně stejně, jako by se vedla v jakémkoliv počtu větším než jedna. Když mají lidé stejné hodnoty, vize a navzájem si do práce nekecají, tak není problém.

Zní to jako ideál...

Zní. A sám moc dobře nedokážu říct, čím to je. Asi jsme měli štěstí, že jsme se dobře potkali. Ale ze svého okolí vím o firmách, kde to tak dobře nefunguje. U nás nejde o to, že bychom se museli všichni čtyři domluvit. Pokud se bavíme o oblasti, která je někomu z nás blíž, očekáváme, že rozhodne ten, kdo tomu nejvíc rozumí.

Stále hledáte hodně nových zaměstnanců. Nemáte strach, že vybudujete velkou firmu, ve které ztratíte kontakt s lidmi a už se v STRV nebude hrát kulečník?

Nejde to proti našemu růstu. Není to o tom, že malá firma a start-up by byly zajímavé a cool, a velká špatná. Viděl jsem spoustu malých firem, kde bych rozhodně nechtěl pracovat. Naopak jsem byl ve skvělých velkých společnostech. Jde o udržení firemní kultury a super lidí. Když se podívám na velké technologické firmy v Americe, které mají několik set nebo i tisíc lidí, tak jim firemní kultura funguje poměrně dobře. I korporát tak může být super.

Když jsme u firemní kultury, řešíte dress code?

Sedím tady v mikině a tričku. Nechci ale, aby to vypadalo, že mám k saku a kravatě odpor. Naopak. Líbí se mi, ale obleču se tak do divadla nebo na formální večeři. V našich podmínkách není potřeba chodit v obleku. To se asi nezmění. Pokud bych se ale dostal do situace, kdy bych dennodenně potkával lidi v saku, tak bych ho asi taky začal nosit. Dost dlouhou dobu jsem třeba nosil kšiltovku a asi se k ní vrátím. I když jsem v ní šel na důležitý mítink, nikoho to nerozrušovalo. Nechci ji nosit proto, abych na sebe upozorňoval, ale ať se každý obléká tak, jak mu je to příjemné.

Bude z STRV jednou korporace?

Takové ambice nemáme. Spíš chceme jít cestou více produktů a diverzifikovat náš byznys.

Jaké ambice máte vy? Kde se vidíte za deset let?

Technologie se vyvíjí strašně rychle a nevím, co bude za rok. Nedokážu to říct. Nemám konkrétní cíle. Pro mě je důležité, že se firma posouvá. Chtěl bych, aby STRV fungovalo jako firma, ve které to není jenom o práci, ale management se zaměstnanci vychází jako s kolegy. A také se nechci ocitnout v pasti, kdy o firmě bude rozhodovat někdo jiný.