Můj nápad, můj život

Pokud dnes posloucháte studenty vysokých škol, když se baví o tom, co by jednou chtěli dělat, velmi často je uslyšíte zmiňovat dva pojmy - kreativita a nezávislost. Společnost dnes mladé lidi, kteří přijdou s originálním nápadem a vytvoří z něj své zaměstnání, obdivuje. Mít věk sotva pětatřicet let a k tomu vlastní prosperující byznys, start-up nebo jiný projekt je docela sexy. Z takových lidí čiší odhodlání a svoboda. Sympatickým způsobem vybočují z davu. Jsou prostě sexy.

Tomu, že jsou tito podnikatelé populární a společensky uznávaní, pomáhají i média, jež si tváře mladých podnikatelů a jejich příběhy oblíbila. Ty nejzajímavější na nás občas vykouknou z televize nebo stránek tištěných či internetových magazínů. Není proto divu, že by dnes valná část nastupující generace chtěla vybudovat něco svého. Že chce rozvíjet své vlastní nápady. A chce být sama sobě svým vlastním šéfem. Je to přece lákavé, vymyslet si něco, co mě baví, pracovat na tom, kdy budu chtít - a ještě budu frajer. Vyhnu se tím nutnosti budovat si kariéru v korporátu, což by zabralo spoustu času a ještě bych musel dodržovat nějaká samoúčelná pravidla.

Na rozdíl od devadesátých let, kdy se mladí lidé mohli přetrhnout, aby dřeli pro zavedené západní značky, jež čerstvě přicházely na český trh, hledá dnes část nastupující generace jiné příležitosti. Jednu z nich nabízí třeba start-upy - tohle slovo doslova rezonuje na českých univerzitách a dalších místech, kde se sdružují mladí ambiciózní lidé.

Dělat na sebe je dřina

Navzdory kladnému vztahu mladých k podnikání ale není Česko druhé Silicon Valley - počet mladých podnikatelů v tuzemsku klesá. Možná je to proto, že vydobýt si všechny výhody, které podnikání sám na sebe přináší, není jen tak. Je téměř pravidlem, že za tím stojí obrovská kvanta dřiny a odříkání.

Skoro se nabízí myšlenka, že "podnikání" je lepší jako téma k hovoru než ke skutečnému "dělání". A z toho vyplývá i otázka, zda nakonec není o poznání jednodušší nechat se zaměstnat.

Co si o tom ale myslí ti, kterých se to přímo týká? Ti, kteří už mají pár dobrých "zářezů" do podnikatelského futra za sebou?

"Jestli chceš mít úspěšnou firmu, tak s ní musíš vstávat i chodit spát. A to přinejmenším do té doby, než si budeš moci dovolit zaplatit šikovné lidi. A hlavně zaplatit je dobře. Jinak nikdy nepodají dobrý výkon," tvrdí s jistotou v hlase Antonín Sebastian Milata, dvaatřicetiletý kreativec a jeden ze dvou otců zakladatelů legendárního webu pro české kapely Bandzone.cz.

Jakub Stejskal, podnikatel s obrovským rozstřelem aktivit - od deratizační firmy po kulturu -, tvrdí, že když má rozdělaný nový projekt ve fázi "bujení", pracuje neustále. "Víkendy neexistují," dodává s takovým výrazem, že člověk může získat pocit, že volná sobota a neděle jsou pro něj asi stejný přežitek jako datová disketa. Když už jede relaxovat, většinou si s sebou stejně bere svůj Macbook, aby se od svých "byznysových dětí" úplně neodtrhl.

Jiří Rostecký ve svých rozhovorech pro server Mladýpodnikatel.cz zpovídal desítky mladých lidí, kteří rozvíjejí své vlastní nápady. "Nemyslím si, že by měli volnější pracovní režim. A ani si nemyslím, že by minimálně na začátku vůbec o nějakém pracovním režimu přemýšleli. Naopak makají ve dne v noci, někteří si velmi krátí svůj spánek. Není to legrace," říká Rostecký, když srovnává jejich pracovní nasazení s lidmi, kteří jsou klasicky zaměstnaní.

Mít vlastní byznys tedy zjevně není výhodnější v tom, že by podnikatel oproti zaměstnaným pracoval méně. Může si ale rozhodovat, kdy a také jak bude pracovat. To potvrzuje i Kateřina Lukášová, která stojí za projektem Bohemia Design Market. I ona si myslí, že podnikání jí ani tak neumožňuje volnější režim, jako spíše možnost dělat věci po svém a ve vlastním tempu. Což se také počítá.

Svoboda podnikání je dvojsečná. Patrik Balbínec, zakladatel české značky BeWooden, si pochvaluje, že nemusí pracovat od devíti do pěti a díky tomu stíhá vedle podnikání studovat vysokou školu. Na druhou stranu ale člověk pracuje po večerech, víkendech, dovolených. A to může být hlavně pro jeho okolí dost frustrující.

Tyhle věci ale neplatí jen pro podnikání klasického formátu. Řada českých školáků (nebo spíše školáčků) dnes zmiňuje jako svou vysněnou práci takzvaný youtubering - natáčení úderných videí na různá témata, která s sebou s dostatečnou popularitou přinášejí i příjmy z reklamy. Ani youtubering ale není jen kratochvílí na nedělní odpoledne. "Za sebe můžu říct, že YouTube je pro mě časovou náročností spíš full-time job než brigáda," srovnává vlastní činnost s prací svých studujících vrstevníků Karel Kovář alias Kovy, student prvního ročníku vysoké školy a jeden z nejvýraznějších českých youtuberů.

Více peněz, méně stresu? Díky, nechci!

Většina mladých podnikatelů připouští, že by pro ně pravděpodobně bylo jednodušší nechat se zaměstnat. "Bylo by to určitě pohodlnější. Měla bych víc peněz, asi i méně stresu a nějaké jistoty," přiznává i sedmadvacetiletá Tereza Jurečková stojící za projektem Pragulic. Ten našel snadné uplatnění pro těžko uplatnitelné lidi - pro pražské bezdomovce, kteří díky němu provádí turisty centrem metropole. I přes tyto výhrady by ale Jurečková stejně neměnila. Má pocit, že by nemohla dělat věci po svém. Její prioritou je mít možnost se v práci realizovat, rozhodovat a mít flexibilitu.

Co tedy motivuje mladé podnikatele dělat raději na svém než na cizím? Statistiky projektu Svou cestou naznačují, že by to mělo být především finanční zajištění a plné využití vlastních schopností a potenciálu. S tím druhým se nejspíš dá souhlasit. První tvrzení ale platí asi pouze v elementární rovině. O financích jakožto o motoru své snahy totiž nemluvil téměř nikdo z dotazovaných mladých podnikatelů.

Motivací, proč pracovat na svém, je pro digitálního nomáda Matouše Vinše, jednoho z autorů cestovatelského bestselleru Travel Bible, jeho touha tvořit. Ta jej provází již odmala - společně s antipatiemi k "systému a pseudoautoritám".

Patrik Balbínec to zase zdůvodňuje negativní zkušeností "s rigidním prostředím korporátu", ve kterém se nedokázal realizovat. "Jako student vysoké školy má člověk minimální šanci na rychlejší kariérní postup. Následuje tak předem danou cestu, která pro mě samotného nebyla motivací. Jsem netrpělivý člověk a rád žiji v tempu."

Zdlouhavé korporátní procesy kritizuje i Antonín Milata. Přiznává ale zároveň, že na to, být zaměstnancem, je příliš tvrdohlavý. A nikdy by se nesžil se zajetými stereotypy, které práce zaměstnance obnáší, včetně pevné pracovní doby. "Pracuji, když chci a cítím to," říká Milata, i když jedním dechem zároveň dodává, že to vesměs znamená práci 24 hodin denně.

Zda je důležitější vášeň, nebo finanční motivace, hezky shrnuje Martin Škoda. Student a autor kuchařky, která ke každému receptu přidává navíc vhodnou muziku k vaření a která za svou originalitu obdržela prestižní ocenění, říká, že jídlo a vaření ho naplňují. Kdyby tomu tak nebylo, věnoval by se jiným věcem. "Finance to samozřejmě přináší a nebudu říkat, že za to nejsem rád, ale štěstí si za ně nekoupíš. Nikdy bych nevařil jen kvůli tomu. Kdyby mě to nebavilo, vydám se jiným směrem," dodává.

Ilustrace: DM

Svůj pohled přidává Tomáš Břínek, který si přezdívá TMBK a je tvůrcem koláží utahujících si z politiků a celebrit: "Dopředu mě žene pocit, že dělám něco, co lidi zatím baví. A finanční satisfakce mi zase dává volnost to dělat."

Ani pro Kateřinu Lukášovou nejsou tou hlavní hnací silou peníze. "Moje největší motivace je žít život, který miluji, a milovat život, který žiji. Dělat aktivity, které mohou posouvat naši společnost vpřed, podporovat, pomáhat," vysvětluje.

Když pomůže náhoda...

Jen motivace a vůle dřít navíc k úspěchu nestačí. Je potřeba nápad, pokud možno dobrý nápad. Praxe ukazuje, že ten často nemusí být ani tak "poctivě vypocen", ale někdy přichází úplnou náhodou. Třeba Tereza Jurečková vymyslela svůj projekt, když po cestě domů se spolužáky pozorovali bezdomovce u stanice metra Anděl. Napadlo je, že by mohli provázet po Praze, a všichni se tomu zasmáli. Jenže zanedlouho se zrodil Pragulic, který zprvu zdánlivě absurdní nápad nakonec úspěšně zrealizoval.

V marketingu působící Matouš Vinš se zase nikdy nesmířil s myšlenkou práce v kanceláři, a tak začal pracovat na dálku během svých cest po světě. A už ho nebavilo neustále odpovídat na dotazy kamarádů a lidí, kteří jeho cesty sledovali a ptali se ho na jeho zkušenosti. "V jednu chvíli mi na mail chodilo několik dotazů denně, tak jsem se rozhodl začít vše sepisovat a prostě lidi odkazovat na něco už hotového," vzpomíná. Výsledkem je Travel Bible - příručka pro cestovatele každého druhu a také příručka takzvaného digitálního nomáda, člověka, který často cestuje a je schopen pracovat prakticky odkudkoliv.

Martin Škoda měl inspiraci jednoznačnější. K vaření ho přivedl populární britský kuchař Jamie Oliver. Dal kvůli němu dokonce přednost vaření před hokejem: "Hodně mě inspiroval právě Jamie Oliver. Líbila se mi nespoutanost a pohoda, se kterými vařil. Ta energie na mě z televize doslova stříkala."

Nápad, vůle, motivace, to stále ještě není všechno. Podnikatel, především ten začínající, musí být často schopen pro jeho realizaci obsáhnout několik rolí ve firmě najednou. Začínáte a musíte se naučit funkci obchodníka, lídra, vývojáře produktu, marketéra, HR specialisty... Koneckonců do začátku je dobré počítat i s tím, že chvíli budete montérem nábytku z Ikey.

Jak se předem naučit, která role zabere nejvíce času? Jiří Rostecký ze serveru Mladýpodnikatel.cz, který zná příběhy mnohých mladých podnikatelů a má možnost určité generalizace, říká, že na to nelze odpovědět jednoduše. "Každé podnikání je jiné. V některých byznysech je náročný vývoj, jinde je to obchod. Je velký rozdíl mezi freelancerem a start-upem. Pokud se ale zaměříme jen na ty start-upy, mám stále intenzivnější dojem, že nejtěžší je vedle sebe najít dostatečný počet podobně naladěných a co nejšikovnějších lidí," odhaduje. Primární je tedy přičichnout k práci personalisty.

Fuck-up neznamená konec světa

Obohatit svět o vlastní produkt či službu a být svým vlastním šéfem je sice krásný sen, málokdo si ale troufne ho zrealizovat. Zvláště když se od těch, kteří tento krok již udělali, dozví, co ho čeká - práce o víkendech, nedostatek jistot, stres, horší spánek, neustálé vymýšlení inovací. Dostat se do stadia, kdy už svůj velký a úspěšný byznys můžete jen ležérně řídit zpovzdálí (což ale spousta úspěšných podnikatelů stejně nikdy neudělá - vzpomeňte si třeba na Baťu), k tomu vede dlouhá a trnitá cesta. Navíc zdaleka ne každý je tou vhodnou osobností, u které se sešly všechny aspekty potřebné pro úspěšné podnikání.

Když si nakonec člověk troufne do nejistoty jít a najde v sobě všechny potřebné vlastnosti, vůbec nemá záruku, že bude mít v podnikání úspěch. Spousta mladých končí svůj první projekt neúspěšně, "fuck-upem" způsobeným buď nedostatkem zkušeností a know-how, výběrem špatného nápadu, či prostě jen smůlou. Po první hořké zkušenosti to pak vzdají a raději přejdou do normálního zaměstnání.

Ne však oslovení podnikatelé figurující v tomto článku. Ani jim přesto všechno nevycházelo hned napoprvé. I  Kateřina Lukášová potvrzuje, že "téměř za každým jejím úspěchem je nějaký fuck-up, velká životní lekce a pokora". A Matouš Vinš k tomu, jak se z člověka stává podnikatel, dodává: "Mluví o tom spousta lidí, málokdo se ale odhodlá do něčeho pustit a ještě méně lidí u toho vydrží, když se začne všechno sypat. A dřív nebo později se vždycky něco podělá, to je naprosto zaručené."

Když tedy v kavárně či na náplavce mluví ten či onen mladý hipster o rozjezdu svého byznysu, neznamená to ještě, že se do něj pustí. "Je to trochu český nešvar, lidé více mluví, než činí. Takže v tomhle smyslu mám radost, že jsem začal tvořit a nezůstal jen u slov," říká Martin Škoda. Svá slova potvrzuje tím, že přišel již s druhým dílem kuchařky, která nese název Škoda nevařit. A už v květnu se dozví, zda s ním vyhraje v soutěži o nejlepší kuchařku světa.

Osobitý pohled na jedince, kteří se do realizace svých nápadů nakonec nepustili, má i Jakub Stejskal. Za to, že podniká, prý vděčí své naivitě. "Lidé kolem mě, kteří svůj nápad nerealizovali, jsou chytřejší než já. Uvědomují si spousty důvodů, proč by to mohlo nevyjít," směje se.

Je v tom jistá nadsázka. Ale jak vlastně ve skutečnosti vnímají mladí podnikatelé sami sebe? Je v nich pokora a nestoupl jim úspěch a přízeň médií do hlavy? Matouš Vinš to shrnuje takto: "Dřív jsem pocit egoistické jedinečnosti tak trochu míval. Cestování a setkávání s lidmi mě v tomto naštěstí dost změnily. Viděl jsem lidi, kteří tvrdě makají za naprosto směšné peníze, aby jejich rodina neumřela hlady. Viděl jsem lidi, kteří obětovali svůj život myšlence, která udělá ze světa lepší místo, aniž by z toho sami cokoliv měli. Potkal jsem kluka z indického slumu, který vybudoval start-up s hodnotou dost přes milion dolarů. Já vyrůstal v rodině střední třídy, v naprostém bezpečí, s přístupem ke vzdělání. Můžu si tedy dělat nároky na jedinečnost? Rozhodně ne."