Putin označuje EU za konspirující proti Rusku a Ukrajinu za nesuverénní stát.
zdroj: commons.wikipedia.org, flickr.com

„Evropská unie rozhodně neodhadla ruskou reakci. Když hrajete fotbal, existují pravidla hry, ale ukázalo se, že oponent hraje ragby v kombinaci s wrestlingem.“ Takto v New York Times reagoval na situaci na Ukrajině litevský ministr zahraničí Linas Linkevičius.

EU má zájem mít ve svém sousedství pás stabilních, demokratických zemí napojených na unijní trh. Měla by ale ve své zahraniční politice zohlednit, že pro ruské vedení je prioritou moc a ne stabilita. Putin ve svých projevech označuje NATO a EU za konspirující proti Rusku a Ukrajinu za nesuverénní stát. Přitom paradoxně z úst představitelů EU jsme slyšeli až v září letošního roku, že „Rusko není strategickým partnerem“. Západ nerozpoznal, že Putinovy projevy v sobě mají víc než jen lacinou propagandu. V evropské debatě je rozšířena řada kritických názorů, které ve větší či menší míře odrážejí reálné nedostatky aktivit Evropské unie ve východní Evropě.

  • EU měla zavést tvrdší sankce

Kritici tohoto názoru tvrdí, že i kdyby se podařilo vytvořit konsenzus mezi členskými státy na silnějších sankcích proti Rusku v reakci na ukrajinskou krizi, výsledky tvrdších sankcí by byly kontraproduktivní. Patřilo by mezi ně posílení už tak vysoké popularity prezidenta Putina, i kdyby byly sankce zaměřené jen na vybrané osoby a hospodářské sektory.

  • EU nemá zájem na budování vztahů s Ukrajinou

Jádro tohoto argumentu spočívá v tom, že v globalizovaném světě hraje vzdálenost až sekundární roli. Podle zastánců tohoto přístupu by měla právě tato kritéria společně se schopnostmi adaptace států na globalizaci a rozhodnutími, která jejich společnosti provádějí, sloužit k selekci důležitých partnerů pro EU. Sousední státy EU nejsou mocnosti na vzestupu, ale problémové země, kterým můžeme relativně málo pomoci.

  • Ruské geopoliticky orientované strategii se EU měla postavit se silou

Ukrajinci na Euromajdanu sice volali po vojenské intervenci ze strany Unie, ta ale v tomto ohledu nemohla reagovat jinak, než diplomaticky. Na rozdíl od Ruska nebo Spojených států nedisponuje EU vojenskými kapacitami. Bez dostatečné vojenské síly by se situace akorát vyhrotila.

Východní partnerství

Státy Východního partnerství - Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldavsko a Ukrajina
zdroj: commons.wikipedia.org

Spekulace o možných chybách EU tak narážejí na limity schopností EU. Ať je to vojenská síla, nedostačující institucionální nastavení, slabá podpora členských států a nekoherentní postup nebo neodpovídající strategie. Kořeny těchto problémů je třeba hledat v dlouhodobém nastavení vztahů mezi EU a Ukrajinou, které se odehrávají v rámci projektu Východního partnerství.

Tento projekt založený v roce 2009 v rámci Evropské politiky sousedství má za cíl navázání spolupráce se šesti státy východní Evropy a Kavkazu (Arménie, Ázerbájdžán, Bělorusko, Gruzie, Moldavsko a Ukrajina).

Konstruktivní kritika Východního partnerství nejčastěji trvá na silnější politizaci projektu, diferenciaci přístupu k jednotlivým třetím zemím a silnějším zapojení členských států. Inovovaná a realističtější strategie by měla především překlenout propast mezi realitou a vytouženou vizí zahraničních vztahů EU. Tyto obecné trendy lze vysledovat v řadě doporučení odborné veřejnosti:

  • Zapojení všech členských států

Nutností je společný postup členských států a jejich zapojení se do aktivit Bruselu. Rozpor mezi politikami EU a politikami členských států je tak zásadní, že Berlínu, Paříži či Londýnu nejvíce vyhovuje, když se Brusel zaobírá nedůležitými nebo složitými záležitostmi. Členské státy jednající na vlastní pěst se ale sami připravují o váhu celého bloku. Nejefektivnější nástroje EU jsou přitom spojeny s výrazně komunitárními oblastmi jako je trh (sankce, obchodní smlouvy) a zahraniční pomoc EU. Brusel zároveň přichází o zkušenosti a expertízu členských států, které mají s Ruskem a Ukrajinou zkušenosti.

  • Diferenciace

Nástroje východního partnerství jsou postaveny na základech procesu rozšíření a jako takové jsou vhodné pouze pro země, které mají zájem na užším vztahu. Například Ázerbajžán, pro který EU nepředstavuje důležitějšího partnera, nemá zájem na sdílení stejného programu s Moldávií, která má na vztazích s EU životní zájem. Pro Ukrajinu nebo Moldávii slibuje Východní partnerství moc málo, pro Ázerbajdžán zasahuje moc daleko. Akční plány a Dohody o hluboké a komplexní zóně volného obchodu (DCFTA) sice jistou diferenciaci umožňují, ta se ale odehrává především na technické úrovni. Státy Východního partnerství a Evropské politiky sousedství obecně my měly být rozděleny do více kategorií podle toho, jak jedná politická reprezentace státu a jaká jsou přání veřejnosti.

  • Posílení role ESVČ

Doporučení obsahují například programy společných cest klíčových ministrů zahraničí společně se zástupci ESVČ do různých regionů nebo neformální pracovní skupiny vybraných ministrů, které by předjednávaly klíčové dokumenty. Přestože je rozhodování v rámci SZBP v rukou členských států, Vysoká představitelka Unie pro zahraniční věci a bezpečnostní politiku může nastolovat agendu. Vysoká představitelka by měla získat větší autoritu nad generálním ředitelstvím pro evropskou sousedskou politiku a rozhovory o rozšíření. Přesunutím jádra Východního partnerství pod ESVČ by totiž došlo k užšímu zapojení členských států.

  •  Vízová liberalizace

Možná nejúčinnějším nástrojem soft-power EU je větší mobilita pro Ukrajince. EU je pro ukrajinské občany nejžádanější destinací pro práci i studium. Bohatší Ukrajinci rádi cestují do evropských měst. Vízová liberalizace probíhá už od roku 2008, ale start bezvízového režimu pro ukrajinské občany se odhaduje až na jaro 2015. Pokud bude Ukrajina plnit požadavky Akčního plánu liberalizace vízové politiky, EU by měla minimalizovat další překážky. Ukrajinci jsou v současnosti po Rusech druhými největšími příjemci víz do Schengenu, v roce 2012 bylo vydáno přes 1,3 milionu víz a veřejné mínění se nejen v západních členských státech většinou staví proti větší mobilitě občanů východní Evropy. Podle studie The Polish Centre for Eastern Studies však počet ukrajinských rezidentů v EU naroste maximálně o 200-300 tisíc občanů, což se projeví hlavně ve střední Evropě, Rumunsku a Bulharsku.

  • Inovace protiruského sankčního mechanismu a intenzivnější unijní soft-power

Přestože druhý balík sankcí Rusko znatelně ekonomicky zasáhl, přispěl i k tomu, že popularita režimu roste. Ruská veřejnost nechápe konflikt na Ukrajině jako válku a tak sankce, přestože namířené proti vybraným jedincům a hospodářským sektorům, vnímá jako nespravedlivé. Státem řízená média je úspěšně využívají k posílení postavení Putinova režimu, které je na svém historickém maximu. Někteří analytici navrhují místo přitvrzování sankcí spíše podporu evropské soft-power skrze např. krátkodobé omezení vízové povinnosti pro ruskou veřejnost (tedy vyjma postav režimu). Pro ruská média by bylo velmi obtížné využít takto vstřícný krok ze strany EU pro vlastní prospěch. Dalším podobným tahem by mohlo být vytvoření rozsáhlejšího studijního stipendijního bakalářského programu dostupnému pro ruskou veřejnost.

  • Intenzivnější spolupráce na úrovni regionů

Od roku 2009 funguje Konference regionálních a místních samospráv pro Východní partnerství (CORLEAP), což je politické fórum zástupců regionů EU a regionů zemí Východního partnerství. Cílem je podpora ekonomických vztahů, vnitřních reforem a především decentralizace. Tlak jižních členských států se ale projevuje na relativně nízkém rozpočtu CORLEAP oproti rozpočtu obdobné organizace pro státy na jižní hranici EU (ARLEM). Navýšení rozpočtu a častější setkávání zástupců by podpořilo hlubší spolupráci.

  • Včasná příprava na očekávané ruské kroky

EU by měla anticipovat ruské akce. Už teď lze očekávat zimní plynovou krizi a objevují se i varování před tlakem Ruska na destabilizaci západního Balkánu. Je nutností mít předem připravenou strategii.

  • Přislíbení členství v EU pro Ukrajinu, Moldavsko a Gruzii

Pokud se ukáže, že Ukrajina, Gruzie a Moldavsko dosahují dostatečných pokroků při implementaci asociačních dohod, EU by jim měla přislíbit členství. Jakkoliv nepředstavitelné v dnešní politické realitě Unie, příslib členství těmto státům by byl nejsilnější možnou pobídkou pro místní politiky, elity a veřejnost. Splnění vstupních kritérií by zabralo pravděpodobně přes deset let, takže reálný vstup by se odehrával v jiném politickém prostředí.

Uznání faktu, že Rusko je pro EU rivalem by nemělo znamenat, že bude omezena komunikace mezi Moskvou a Bruselem. Ale Krym a hybridní válka na Ukrajině by měla být použita na mezinárodní scéně k tomu, aby Rusku co nejvíce oslabila pozici a znepříjemnila jednání. Rusku je třeba připomínat porušení Budapešťského memoranda z roku 1994 a samotnou anexi Krymu.

Legální a politická zodpovědnost za tato překročení mezinárodního práva by měla Rusku „viset na krku“ a dlouhodobě ztěžovat ruské zahraničně politické snahy.

Tento text je zkrácenou verzí odborného podkladu, který v plném znění naleznete na našich internetových stránkách.

Jakub Vlasák je juniorním analytikem think-tanku Evropské hodnoty