Úspěšný šéf si odměny zaslouží

Úspěšný šéf si odměny zaslouží

Lee Raymond, bývalý šéf ropného koncernu Exxon Mobil, je poslední obětí kritiků výše odměn vrcholových manažerů. A přitom si to nezaslouží. Akcionáři přece zhodnotili své peníze i díky úspěšnému vedení společnosti. Nejenže jim poskytl fenomenální výnosy, jež vyplynuly z růstu cen ropy. To by možná v podmínkách cenového boomu mohla zajistit i cvičená opice, ale Raymondovi se podařilo také zvednout i výkonnost těch součástí podniku, u nichž to při jeho velikosti snadné nebylo.

Výnosnost akcií rekordní

Fadel Gheit, zkušený analytik energetického odvětví, spočítal, že Exxon Mobil zvedl v posledním desetiletí výnosnost svých akcií o 223 procenta, a to i po převzetí společnosti Mobil v roce 1998, zatímco ostatní velké ropné společnosti dosáhly průměrného růstu tohoto ukazatele jen o 205 procent. Tento rozdíl představuje asi 16 miliard dolarů pro ty šťastlivce, kteří vlastnili akcie Exxonu a posléze i společnosti Exxon Mobil.
Pokud jste přesvědčeni, že role šéfa je tu důležitá, pak si Lee Raymond zasluhuje aspoň zlomek uznání. Ve světě, kde se manažeři hedgeových fondů zmocňují dvaceti i více procent výnosů a velké hvězdy se podílejí až 15 procenty na celkovém příjmu za film, je třeba si připomenout, že Raymond získal za poslední desetiletí ze zmíněných 16 miliard dolarů pro akcionáře jen asi čtyři procenta.
Totéž platí i u Williama McGuirea, šéfa UnitedHealth Group. McGuire má nyní akciové opce ve výši 1,6 miliardy dolarů. Akcionáři ovšem nemají žádný důvod ke stížnostem. Pod řízením McGuirea se v posledních pěti letech ve srovnání s průměrem ve zdravotnickém odvětví růst ceny akcií jeho společnosti zdvojnásobil a přinesl akcionářům kolem 50 miliard dolarů.
Ani uvedené kalkulace ovšem nezastaví pobouření nad platy vrcholových manažerů. Pobouření šíří lidé, kteří tyto příjmy považují dokonce za nemravné, a to bez ohledu na to, jak dobře si šéf v čele společnosti vedl. Například akcionářka Julie Goodridgeová z malé finanční firmy, chce na příští valné hromadě koncernu Exxon Mobil požádat, aby management porovnal "celkové odměny našeho šéfa se mzdami nejméně placených pracovníků společnosti v USA" a zdůvodnil, proč se oba tyto ukazatele od sebe vzdalují.
Toto rozhořčení přichází od řady obyčejných lidí, včetně reportérů, kteří považují za urážlivé, že lidé jako Lee Raymond nebo William McGuire vydělávají za jediný den více než oni za jeden, dva či tři roky. Proto by bylo načase, aby společnosti, jichž se tato kritika týká, přijaly britská pravidla, která dávají akcionářům poradní hlas při určování výše manažerských příjmů. Jsou to ostatně jejich peníze. Tak ať do toho mají co mluvit.

Pozor na zájmové skupiny

Toto řešení má ovšem také svá rizika. Předně, existují tu obavy, že takové hlasování ovlivní různé zájmové skupiny.
Nejobávanější z nich jsou odbory, jejichž vůdci zjistili, že aktiva penzijních fondů, které jsou pod jejich kontrolou, jsou nástrojem pro stupňování jejich vlivu. Postupně nahromadili nad těmito fondy přímou kontrolu. Nicméně odbory mohou jen výjimečně získat většinu hlasů akcionářů bez podpory dalších investorů.
Další problém představují potíže, jež mohou podnikům nastat při vyjednávání kontraktů se špičkovými manažery, kteří si své angažmá ve firmě rozmyslí, pokud požadované odměny narazí na nesouhlas akcionářů.
Domnívám se, že akcionáři nebudou nakloněni odmítnout balík odměn pro tak úspěšné šéfy, jako jsou Raymond a McGuire.
Naopak by se odmítavý postoj mohl obrátit proti těm vrcholovým manažerům, kteří nejsou při řízení podniků úspěšní, a přesto dostávají osmiciferné odměny.
Akcionáři by mohli být ochotni platit šéfy jako podnikatele, pokud ovšem tito manažeři na sebe vezmou rizika jako podnikatelé.
Pravidla pro stanovení odměn pro vrcholové manažery, která nedávno schválila správní rada společnosti Coca-Cola, mohou být poučná: Pokud nedosáhneš určených cílů - a tyto cíle musí být transparentní pro investory - pak, milý šéfe, na to doplatíš.