Danění náhrad

poradna

Danění náhrad

Pokud zaměstnavatel přizná, resp. dohodne se zaměstnancem poskytnutí vyššího či jiného nároku, než stanoví zákon, bude poskytnutí takových nároků nějak daňově zohledněno?
S novým zákoníkem práce se objevily i určité změny v zákoně o daních z příjmů. Tyto změny lze rozdělit na cestovní náhrady a pracovněprávní nároky dohodnuté v pracovní smlouvě.
Novinkou u náhrad cestovních výdajů je, že výše těchto náhrad nebude stanovena na základě zákona č. 119/1992 Sb. o cestovních náhradách, který je k 1. 1. 2007 zrušen, ale zákoníkem práce.
U cestovních náhrad je nově nutno rozlišovat zaměstnance, jejichž zaměstnavatel je státem, územním samosprávným celkem, státním fondem, příspěvkovou organizací, jejíž náklady na platy a odměny za pracovní pohotovost jsou plně zabezpečovány z příspěvku na provoz poskytovaného z rozpočtu zřizovatele, nebo školskou právnickou osobou ("státní" zaměstnavatel) a zaměstnance, jejichž zaměstnavatel není státem ("soukromý" zaměstnavatel).
U zaměstnanců státních zaměstnavatelů je dán dolní a horní limit cestovních náhrad. U zaměstnanců soukromých zaměstnavatelů horní limit cestovních náhrad dán není, avšak cestovní náhrady, které převyšují horní mez cestovních náhrad pro státní zaměstnance, se považují za příjem zaměstnance ze závislé činnosti (§ 6 odst. 7 písm. a) novelizovaného zákona o daních z příjmů), a budou tedy zahrnuty do zdanění zaměstnance.
Pro zaměstnavatele (státního i soukromého) jsou pak tyto náhrady cestovních výdajů do výše stanovené zvláštním právním předpisem (tedy zákoníkem práce) daňově uznatelné (§ 24 odst. 2 písmeno zh) novelizovaného zákona o daních z příjmů), avšak jen do výše vymezené pro "státní" zaměstnance.
Dále i stravné při pracovních cestách spolupracujících osob, společníků veřejných obchodních společností a komplementářů komanditních společností je daňově uznatelné maximálně do výše vymezené pro "státní" zaměstnance (tedy do výše uvedené v části sedmé, hlavě III. zákoníku práce).