Songy Jaroslava Ježka a dvojice V+W žijí ve všech generacích

Obliba písniček Osvobozeného divadla podle muzikologa Aleše Opekara z pražského Popmuzea pramení z jejich ideální rovnováhy mezi hudbou a slovem. Songy skladatele Jaroslava Ježka a autorů textu Jiřího Voskovce a Jana Wericha žijí podle jeho názoru takřka ve všech generacích právě proto, že v nich do sebe hudba a slovo zapadly zcela unikátním způsobem. Od Ježkova narození uplyne v pondělí sto let.

"Ať už vznikla dříve hudba, nebo text, tvořili natolik dohromady, že jsou výsledky opravdu velice vyrovnané," poznamenal Opekar v rozhovoru pro ČTK. Řada songů funguje třeba i v instrumentálních verzích a "dají se poslouchat", jak připomněl. Stejně jako může žít hudba bez textu, tak i texty bez hudby jsou vtipné. "Avšak jedině dohromady, hudba a text, fungují jejich písničky tak, jak mají," dodal.

Ježkovo dílo žije v mnoha rovinách. "V poválečném období bylo často zneužíváno tím, že se akcentovala jen rovina budovatelských písní. I tomu trendu Ježek položil základy, dlužno přiznat, že muzikální a dodnes poslouchatelné," uvedl Opekar. Ježkova tvorba související s jazzem byla podle jeho slov také někdy používána jako nástroj k potlačení jiné jazzové hudby, té ryze americké.

"Osobnost Jaroslava Ježka fungovala jako symbol, kolem kterého se odehrávaly různé třenice," řekl dále muzikolog. V 70. a 80. letech to podle něj jiskřilo například při různých vzpomínkových akcích, a to mezi Jazzovou sekcí a ministerstvem kultury.

Ježkovy písničky se zpívají stále a na rozdíl od jiných hitů, které jsou nadčasové, jako třeba Škoda lásky, zůstává v povědomí veřejnosti i jejich autorství. "Lidé prostě vědí, že to je Ježek. Jeho hudba je natolik prolnuta s domácí kulturou, že její autorství je v povědomí," soudí Opekar.

Tvorba ve sféře vážné hudby tak živá už není, i když i v ní se podle něj najdou velice zajímavé skladby, mimo jiné Houslový a Klavírní koncert. Opekar, zaměřený na populární hudbu, se nicméně domnívá, že dnešní klasičtí muzikologové by asi vyzdvihli spíše jiné z Ježkových současníků.

U Ježka šlo podle Opekara spíše jen o konkrétní skladby, které sehrály ve své době důležitou roli, ale nepřetrvaly jako inspirace pro další tvorbu tak, jako jeho písničková tvorba spojená s Voskovcem a Werichem a s Osvobozeným divadlem.

"Voskovec s Werichem se snažili textovat cizí převzaté písničky. Potýkali se s tím, jak naroubovat na rytmus anglických písní český jazyk, jehož přirozený rytmický charakter a přízvuk je úplně jiný. Řada jejich současníků textařů si s tím nevěděla příliš rady a snažila se vycházet vstříc jazzovému rytmu, ale ne vždy se jim to podařilo," poznamenal muzikolog.

Voskovec a Werich podle něj udělali z nevýhody přednost a začali přízvuky přehazovat záměrně a pravidelně v určitých místech veršů, takže z toho vytvořili novou rytmickou rovinu. "V češtině je pak písnička ještě rytmičtější než v angličtině. Ježek to cítil úplně stejně a psal písničky, které byly zjevně inspirovány americkou taneční a jazzovou hudbou, a respektoval inspirační zdroje, ale zároveň v něm byla nějaká ta slovanská melodika," řekl Opekar.

O "druhém životě" Ježkova díla, tedy po roce 1942, v němž zemřel, pojednává výstava v Popmuzeu, v pražském kulturním centru Kaštan. Je tam otevřena do března 2007.