Jitka Kačánová: Já si zase tak šťastná nepřipadám

Esemeska mi pípla právě po odpolední v továrně, když jsem si zapnula opět mobil - máme totiž zakázáno mít v práci zapnuté mobily. Ten den jsem konečně, a poprvé, splnila normu, stala jsem se plnohodnotou dělnicí na naší směně.

Cestou domů jsem přemýšlela nad tím, jak se vlastně mám. Bude se to zdát podivné, ale nešlo mi to hned najít tu správnou odpověď. Protože jsem byla po práci vyprahlá, skočila jsem si ještě na dvě malá pivéčka do Drákuly, tam jsem poseděla, popřemýšlela a pak se vydala na cestu domů. A tam to na mě padlo.

Vždycky když je mi nejhůř, vzpomenu si na dialog ze Samotářů. Hanka Maciuchová tam ryje do své dcery: "To máš z toho života, jakej ty vedeš a z těch lidí, s jakejma se stýkáš! Podívej se na mě s tatínkem, jak jsme šťastný!" A do toho se Franta Němec s tím svým vyhublým obličejem zatváří, jako když kouše do kyselého jablka, a řekne: "Já si zase tak šťastnej nepřipadám." "Ale jsi! Jsi šťastnej!" nedá se triumfující Maciuchová. Tahle scéna mě vždycky postaví na nohy.

Přišla jsem tedy domů, unaveně usedla v kuchyni ke stolu, kde na mě čekala Pepinka. "Co je s tebou, Jíťo," zeptala se, protože jsem byla neobvykle pohaslá. "Víš, Pepi, já si zase tak šťastná nepřipadám," zkusila jsem obvyklý vtípek. Jenže to nezabralo, najednou se mi začaly po tvářích hrnout slzy jako hrachy. "Máma má čtyřicítky horečky, brácha je feťák, ty seš těhotná, tvoje máma je alkoholička, Mirka neví co chce, teď do toho ještě ten můj Arab," začala jsem jí vypočítávat všechny křivdy světa. "A do toho ta strašná továrna," vypadlo ze mě. Měla bych být ráda, že jsem splnila tu zatracenou normu a já jsem místo toho úplně na prášky. "No, nic, jdu se mejt," uzavřela jsem svou litanii. Když jsem si pak lehla do postele, Anes, který mě ten den pustil bez řečí samotnou na pivko, se s úsměvem otočil a ptal se, jak jsem se měla, v hospodě. Namísto dobré nálady jsem slzavé údolí nadělila i jemu.

Anes mě jenom držel v náručí, hladil mě a pusinkoval do vlasů a já pláčala a pláčala a vlastně jsem nevěděla proč. Z hinduistické filozofie vím, že období štěstí a neštěstí přicházejí stejně neodvratně jako léto a zima a že člověk by se tím neměl nechat zmást, ale mě bylo vážně strašně a hrozně. A já nevím proč...

Když jsem viděla, že to nikam nevede, že si jenom darmo oči vypláču, rozhodla jsem se, že to raději přespím, že snad zítra ráno bude moudřejší večera. Tak jsem pomalu polykala poslední slzy, Anes mě držel v náručí a dával mi všemožně najevo, že stojí při mě, ať se děje co se děje, a já myslela na Ulrike. Jak že se tedy mám? Vlastně se zas nemám tak špatně, mám co jíst, mám kde spát, mám k dispozici pračku a koupelnu i kuchyň, mám hodně dobrých přátel a jak se zdá, mám i milujícího přítele. Skoro bych měla být ráda, jenže, sakra, já si zase tak šťastná nepřipadám! Ach jo...

Jitka Kačánová