Mao byl nejlepším císařem všech dob

Velké proletářské kulturní revoluce se zúčastnila v rolích viníků či obětí bez výjimky celá generace dnešních padesátníků a šedesátníků. V říjnu 1966 ji inicioval zakladatel Čínské lidové republiky a tehdejší předseda Komunistické strany Číny Mao Ce-tung v rámci boje proti svým politickým odpůrcům. K pomoci vyzval středoškolskou a vysokoškolskou mládež, organizovanou do Rudých gard, které tři roky na jeho pokyn pronásledovaly třídního nepřítele (intelektuály, "kapitalisty", kontrarevolucionáře, ale i nepohodlné stranické špičky), bojovaly proti "starému myšlení, staré kultuře, starým tradicím a starým způsobům", ničily chrámy a další kulturní a historické památky.
Přeškolte je na rolníky
Na mnoha místech došlo i k bojům mezi jednotlivými oddíly Rudých gard a v zemi celkově vládl chaos. Střední a vysoké školy se na několik let staly základnou revoluční činnosti a mnoho dalších let byla jejich činnost omezena. Čínská armáda získala kontrolu nad zemí teprve na konci roku 1968, kdy byly v rámci znovunastolení pořádku ve městech čtyři milióny středoškolských studentů poslány na venkov na přeškolení na rolníky.
Kulturní revoluce skončila teprve smrtí Mao Ce-tunga v roce 1976. Voluntaristická politická kampaň "kulturní revoluce" a neúspěšný hospodářský experiment "velký skok" v letech 1958 - 1960 uvrhly Čínu do hospodářského, sociálního a kulturního marasmu. I nyní, sedmadvacet let po ukončení revoluce, se Čína dosud v mnoha směrech z kulturní revoluce vzpamatovává a lidé mají na revoluci i jejího hlavního vůdce Mao Ce-tunga rozporuplné názory.
Zatímco většina lidí nahlas lituje promarněného mládí na venkově, jen málokdo je ochoten hovořit o době řádění Rudých gard.
"Tomu nemůžete rozumět," vzdychá se slzami v očích šedesátiletý Li Miao-čchiang. "Nerozumíte tomu, co všechno pro nás Mao Ce-tung udělal. V roce 1945 vyhnal ze země Japonce a v roce 1949 zbavil Čínu krutovlády Čankajškova režimu. Stabilizoval Čínu a získal pro ni světový respekt. Věřili jsme mu a milovali jsme ho."
Spálili jsme učiteli knihovnu
Pan Ťi ze Šanghaje je jednou z výjimek ochotných o své účasti v Rudých gardách hovořit. "Lítali jsme ulicemi, vylepovali plakáty vlastní výroby, zastavovali lidi a nutili je nazpaměť recitovat hlavní body učení předsedy Maa. Vzpomínám, jak jsme vykrádali knihovny a jak jsme našemu učiteli spálili všechny knihy. Bylo nám čtrnáct a dělali jsme to úplně všichni. Byli jsme nadšení, protože jsme mohli sloužit předsedovi Maovi. Teď to sice vidíme jinak, jenže po bitvě je lehké být generálem."
Ztracená generace
Na straně pronásledovaných "kontrarevolucionářů" kulturní revoluci prožila osmdesátiletá Sü Kuo-ťün. Během hladomoru v letech 1961 - 1962 způsobeném "velkým skokem" z aktivní komunistky vyprchalo všechno revoluční nadšení. Řádění Rudých gard jako učitelka na střední škole v provinci S'-čchuan odmítla. O tom, co následovalo, nechce hovořit, ale od její dcery I-ny se dozvídám, že byla bita, mučena a vyslýchána vlastními žáky. Jedenáctiletá I-na se tehdy několik měsíců starala o tři mladší bratry, protože otec ze strachu rodinu opustil.
Promarněné mládí na venkově je na druhou stranu vděčným tématem konverzace. "Promarnil jsem dvanáct let života," konstatuje s hořkostí v hlase pan Čan. Když mu bylo 18, byl v rámci přeškolení poslán na vesnici v severovýchodní Číně. "Žili jsem v komunách a pomáhali rolníkům na poli nebo dělníkům v manufakturách. O všechno jsem se starali sami. Naučil jsem se soběstačnosti," připouští Čan. "Na to jsem ovšem nepotřeboval dvanáct let."
"Jsme ztracená generace," shoduje se s ním jeho žena, "bylo mi šestnáct, když začala revoluce. Tím pro většinu z nás skončilo jakékoli vzdělávání. O dva roky později jsem byla poslána na venkov do provincie Kuej-čou, kde jsem strávila dvanáct let. Po návratu do Šanghaje mi bylo třicet a byl tak akorát čas na to, abych rychle zakládala rodinu. Jen málokdo se po revoluci vrátil do školy."
Paní Čanová byla před rokem propuštěna ze zaměstnání v nefunkčním státním podniku. Nové zaměstnání si hledá s obtížemi. Důvod k odmítnutí: nedostatek kvalifikace. Se stejným problémem dnes potýkají milióny dalších nezaměstnaných padesátníků.
"O tom se v učebnici nepíše," odpovídají studenti na otázku, kdo může za katastrofu kulturní revoluce. "Ale táta za to nenávidí Mao Ce-tunga," říká Lulu z Chang-čou. Její spolužačka Miao pochází ze Siang-tchanu, rodného okresu Mao Ce-tunga, v provincii Chu-nan: "Lidé u nás předsedu Maa dosud velmi obdivují a z neúspěchů kulturní revoluce viní jeho politické odpůrce."
Oficiální postoj dnešní vlády spočívá někde uprostřed. V roce 1981 Komunistická strana Číny oficiálně připsala hlavní podíl viny na tragédii kulturní revoluce Mao Ce-tungovi, který však přesto "musí být nadále respektován jako veliký revoluční hrdina". Jeho životní dílo podle čínské vlády sestává "ze 30 procent z hrubých chyb a ze 70 procent z úspěchů".
Tímto výrokem z počátku 80. let byla kapitola kulturní revoluce politicky uzavřena. V médiích se o ní nehovoří, knihy a vědecké práce na toto téma jsou zakazovány. Autor An Wen-ťiang se již od konce 80. let marně pokouší vydat svůj rukopis Bláznivá léta. Světově úspěšné filmy Žít režiséra Čang I-mou a Sbohem, má konkubíno režiséra Čchen Kaj-ka zasazené do období kulturní revoluce jsou v Číně zakázány.
Každý nese svůj díl viny
Šestnáct miliónů bývalých členů Rudých gard však celkem přirozeně neprotestuje. Na útlaku, rabování, ničení a perzekuci se ať už z přesvědčení, nebo ze strachu podíleli všichni. Každý nese svůj díl viny a nikdo příliš netouží ohlížet se do minulosti. Lidé celkem ochotně na kulturní revoluci a hlavně na svou vinu "zapomněli".
Monumentální vlakové nádraží v Mao Ce-tungově rodišti Šao-šanu, do něhož se v šedesátých a sedmdesátých letech sjížděly milióny poutníků, dnes zeje prázdnotou a pro náhlý nezájem poutníků bylo před několika lety uzavřeno. Na předsedu Maa ovšem mnoho lidí dodnes vzpomíná s úctou a obdivem. Vysoká nezaměstnanost, rostoucí kriminalita a celková ekonomická a sociální nejistota, kterou s sebou v devadesátých letech přinesl přechod na tržní hospodářství, probouzí v lidech nostalgii po lepších časech. A ty spatřuje mnoho lidí právě v době Mao Ce-tungovy vlády.
Portréty Maa člověk vidí nejen v domovech, ale také v autech, kde mají řidiče ochránit před nehodou. Sběratel odznaků Čou Ťi-chou provedl průzkum na jedné z rušných křižovatek v severočínském městě Si-anu a spočítal, že z 326 taxíků, které během dvou hodin na křižovatce zastavily, byl ve 204 portrét Mao Ce-tunga.
Ve vesnici Ku-šuej v provincii Šen-si lidé dokonce vystavěli Mao Ce-tungovi chrám s třímetrovou sochou, u které uctívají památku tohoto velikána pálením papírových peněz a vonných tyčinek. "Mao byl nejlepším císařem všech dob," shodují se vesničané.

Autorka je sinoložkou