Láska páska

Asi každý zná ten pocit, kdy se vám podlamují kolena, buší vám srdce a při pohledu na milovanou osobu vám zrudnou uši, studená ruka vám svírá žaludek a tají se vám dech. Všechny ty banální písničky o lásce vám připadají náhle velice pravdivé, opravdové a procítěné. Být s ní, být s ním, ať se zhroutí celý svět, zaspím do práce, nestihnu si pomalu ani přeprat spoďáry, prostě se člověk dostane do toho zvláštního víru, který člověkem otáčí, nadnáší ho a díky němuž získává křídla...

Pak ale uběhne nějaká doba a stejný vír člověkem stejně nevyhnutelně zamete a nemilosrdně s ním praští o zem. Chemikálie vzniklé na základě sexuálního sblížení vyšumí, odplaví se z těla potními kanálky či se jinak vyloučí a člověk se nestačí divit. To je ALE debil, to je ALE kráva, kam jsem dal(a) oči, rozum a tak dál.

Po chvílích, kdy se chce člověk podělit o všechno, o celý svět, se náhle s tím druhým či s tou druhou nechce podělit už ani o společně dýchaný vzduch. Změna postoje bývá většinou VELICE výrazná.

Jak to asi bylo dřív, za starých časů. Určili vám jednoho člověka a s ním se pak člověk trápil či radoval až do konce svých dnů. Bylo to tak lepší? Možná, že tenkrát lidi tolik nespalovala falešná pýcha na sebe samotné. „To si přece nesmí ke mně dovolit, tohle mi přece nesmí říkat ani dělat.“ A už se rodí konflikty, po kterých vedle sebe stojí dvě vysílené, unavené a nešťastné bytosti, které už od celého světa nechtějí nic jiného, než mít od sebe navzájem pokoj.

Je to o naší schopnosti odpouštět? Nebo o tom, že dřív to ani jinak nešlo a tak to prostě lidé museli vydržet, podle hesla: „Když musíš, tak musíš.“? Kdo ví? To světlo, které v člověku svítí a září náhle zhasne a je to pryč. Proč? Co od sebe vlastně dva lidé chtějí? Tak asi sex, to je zřejmě ten nejsilnější motiv. A pak? Potřebujeme mít vedle sebe někoho, koho můžeme usměrňovat, umravňovat, kárat, radit mu nebo jí, co má dělat a jak má žít?

Říká se, že člověk, který ovládá sám sebe, své smysly, nemá příliš velkou potřebu ovládat druhé. A naopak, že člověk, který neumí poručit ani sám sobě, potřebuje ze všeho nejvíc právě poroučet druhým. Kde je Máchův Máj, hrdliččin ku lásce zvoucí hlas? Pokud člověka právě nepopadá pýcha, ví, že potřebuje jen pár věcí k jídlu a trošku zázemí a je víceméně sám se sebou i se světem spokojen. Pak se mu ale nějak přecvakne v hlavě a zjistí, že může někým druhým snadno manipulovat a dostane se někdy do takových extrémů, že kdyby neměl právě hlavu spletenou „láskou,“ tak by se tomu všemu musel smát.

Takhle si ale začne plést prostor ode mně k tobě a zpět s ringem či s válečným polem a útočí, brání se, vymýšlí lsti a nakonec buď kapituluje nebo naopak slaví vítězství. Jenže ani takové vítězství nebývá trvalé a dříve či později dojde k novému střetnutí, pokud možno už s vyměněným protivníkem, neboť jemu lze ještě namluvit, že naše zbraně jsou velice mocné, ne tak už člověku, před kterým jsme vytáhli bílou vlajku.

Tento jarní fejeton o lásce nám měl připomenout, že v přírodě všechno pučí a že je vlastně hezké zamilovat se a chtít obejmout celý svět, ale ani se zavřenýma očima nemohla tato úvaha dojít někam jinam. Bohužel. Láska je totiž BOJ. Jen bych snad raději běhala někde v maskáčích a věděla na koho to mám vlastně střílet...      

 Jitka Kačánová