Ivan Klíma poznamenává k soutěži Literární MyšMaš...

            Jako v obdobných soutěžích, které se obracejí k studentům, lze schematicky rozdělit jejich příspěvky do zhruba tří skupin. První se snaží vytěžit svá témata z vlastních zkušeností (zážitky ze třídy či z rodinného života, první milostné zkušenosti a tak podobně). Druhá skupina se zřejmě inspiruje spíše zprostředkovanými zážitky z televize, filmů či z četby. Autoři často umísťují děj do ciziny, píšou o zločinech, o válce – tedy vesměs o věcech a zážitcích, které mohou prožít leda ve své fantazii. K této skupině má nejblíže poměrně oblíbený žánr scifi, pro  nějž ovšem autorům většinou chybějí technické znalosti či dostatečné vzdělání, je to žánr nejvíc ovlivněný četbou či filmem. Ale i v něm někdy mladičký autor může uplatnit svoje názory na svět či své ideály. Při současné úrovni gramotnosti lze říci, že většina lidí je schopna napsat docela slušný text a je velmi obtížné z kratičké prózy usoudit, zda se jedná o skutečný talent, zvláště proto, že v tomto věku mnozí z píšících mají dar mimoděčně napodobit svého oblíbeného autora, který nemusí být lektorovi znám.

            Z předložených prací mě nejvíc zaujaly „Stoly“ Martina Jordána. Je to jediná z próz, která pracuje se sugestivními obrazy, originelními metaforami, má vtip, náladu, nečekanou, téměř parodickou pointu. Pokud se jedná opravdu o originální práci svědčí o autorově talentu.

            I když nejsem velkým stoupencem scifi, povídka Petra Bureše „Odvážný toaster“ mě pobavila. Je to vtipná parodie s hutným dějem a s výbornou pointou.

            Přímo na opačném pólu prózy jsou „Hymny noci“ od Lukáše Berného. Je to klasicky vyprávěný příběh, na němž lze ocenit schopnost kresby prostředí i schopnost vytvořit příběh, byť poněkud naivně konstruovaný.

            Roztomilá je kratičká povídka Magdaleny Rysové „Jako malí“ o bezradné nudě večírků, kde nakonec jediným únikem z prázdnot je opít se. Konfrontace dvou večírků – pořádaných příslušníky nejmladší a nejstarší generace – autorce umožnila vyjádřit svůj názor bez jakéhokoliv moralizování.

            Vtipná je i anekdotická próza „Quo vadis“ od Anity Jírovské o muži, který se vsadil, že dokáže tři dny hrát blázna a nakonec skončí v blázinci, odkud se nejen není s to dostat, ale kde začne opravdu bláznit.

            Ostatní prózy už nepřekračují běžný průměr.

                                                                                                Ivan Klíma