Karel Goldmann: Squatuju, squatuješ, squatujem

Tíživá situace mnohých mladých lidí, kteří zrovna nemají kam jít je asi největším problémem současné doby. Tyto mladé duše, mnohdy plné ideálů o rovnoprávnosti všech a sdílení majetku, vede k kriminální činnosti jejich touha naplnit své sny.

Ale je squatting ilegální? Podle § 249a trestního zákona ano. Doslova se v tomto zákoníku říká:

1. Kdo protiprávně obsadí nebo užívá dům,byt nebo nebytový prostor jiného, bude potrestán odnětím svobody až na dvě léta nebo peněžitým trestem.

2. Stejně bude potrestán, kdo oprávněné osobě v užívání domu, bytu nebo nebytového prostoru neoprávněně brání.

Kdo jsou ti lidé, kteří neoprávněně obsazují majetek jiných, byť nevyužitý, a činí si pod hrozbou dvou let odnětí svobody z nevyužívaných objektů své domovy? Jsou to squatteři. Lidé, kteří nemají kam jít. Lidé, kteří nemají jinou možnost jak naplnit své sny.

Squat je slovo převzaté z anglického jazyka a v překladu znamená: neoprávněně obsadit(dům, obydlí) a squatter je člověk, který proniká do cizích objektů a neoprávněně je obývá.

Na území Prahy jsou dva nejznámější squaty – Ladronka a Milada. Zcela jistě jich existuje více, ale podle autonomní a anarchistické mládeže(AAM) nejsou ostatní squaty v Praze uznatelné, neboť ilegální přístřešek nemá sloužit jen k bydlení, ale předně se v něm mají konat nejrůznější akce nekomerční kultury a politické agitace. Byty, domy a ostatní nevyužité objekty, kde se zdržují nejrůznější pochybné existence včetně uživatelů tvrdých drog jsou podle AAM zavrženíhodné a nemají s squattingem a jejich hnutím nic společného.

Ladronka

V roce 1993 byla skupinou mladých lidí z okruhu anarchistického časopisu Autonomie obsazena budova známá jako Ladronka.

Ladronka v té době byl chátrající,  rozkrádaný a minimálně pět let nevyužitý statek, patřící Magistrátu města Prahy. Squatteři o rok později předložili společnosti Trade Centre Praha(která se stala usnesením vydaným v roce 1993 Magistrátem správcem budovy) projekt na využití prostor Ladronky spolu s architektonickou studií.  V jejich plánu se z opuštěné a zchátralé budovy mělo stát autonomní sociálně-kulturní centrum pro nekomerční kulturu, politické aktivity a sociální bydlení.

Problémy začínají v roce 1995, kdy Trade Centre Praha(TCP) vypovědělo squatterům smlouvu pro hrubé porušování smluvních podmínek. Podle TCP měli squatteři smlouvu porušit tím, že umožnili, aby se v objektu zdržovali cizí osoby.

Squatteři se však v Ladronce zdržovali i nadále. Nakonec byl tento objekt 9.listopadu 2000 vyklizen policií.

O týden později byla někdejšími nájemníky Ladronky uspořádán protestní pochod Prahou, který skončil u Ladronky. Zde je však už čekalo deset policistů, kteří jim zabránili v pokračování pochodu a opětovném obsazení budovy.

"Nechceme žádné násilí a přes policisty určitě nepůjdeme, ale vrátíme se znovu,“ řekl bývalý obyvatel Ladronky. Protestní akce se tehdy zúčastnilo zhruba na dvě stě lidí.

„Vyklizení Ladronky považujeme za nezákonné, neboť v té době bylo teprve vedeno soudní jednání za vyklizení budovy a nebyl vydán žádný verdikt,“ vzpomíná jeden z někdejších nezákonných obyvatel statku.

S Ladronkou nebyly žádné potíže. Se sousedy vycházeli její obyvatelé dobře o čemž svědčí i to, že některé kulturní akce(jako např. promítání, divadlo,výstavy), pořádané na Ladronce, navštěvovali i obyvatelé Břevnova. 

Celkově se v prostorách statku odehrálo na stovku nejrůznějších kulturních akcí.

Milada

1. května 1998 byla obsazena na první pohled zchátralá vila jménem Milada.  Pozemek na němž stojí patří Ústavu pro informace ve vzdělávání - ÚIV, jehož zřizovatelem je ministerstvo školství,  jde tedy o státní podnik.

Milada byla opuštěna v roce 1988, aby se o čtyři roky poté o něj přihlásil jeho původní majitel, který byl před lety donucen svůj majetek pod cenou odprodat státu. Od té doby probíhal okolo Milady restituční spor, který původní majitel v roce 2000 prohrál. Vila však pod pozorným okem ÚIV pomalu chátrala.

Po obsazení vily se squatteři pustili do nutných oprav. Na trvalo se zde usídlilo více jak deset lidí. Jádrem této komunity se stala parta zkušených squatterů z Ladronky a Zelené ulice v Libni.

Kdo jsou squatteři?

Squatter není obyčejný výtržník. Jedinec nikdy neobsazuje domy. Vždy se jedná o skupinu lidí s podobným názorem, či mottem. Squatteři jsou lidé, kteří pronikají do cizích objektů, přičemž se řídí poněkud absurdním heslem: Pokud není objekt využíván k svému pravému účelu, nemá majitel žádný nárok omezovat ostatní v takovém užívání.

Toto motto společné všem squatterům mi až příliš zavání nenaplněnou ideologií socialismu: všechno všem.

O tom, že tato hesla nelze v lidské společnosti naplnit(neboť každému jsou vymezeny přesné hranice bez nichž bychom se už snad i byli vyvraždili a nebo by při nejmenším nastal úplný chaos) jsem naprosto přesvědčen. K jejich naplnění by bylo totiž zapotřebí více než jen pár socialisticky smýšlejících „nadšenců.“ Bylo by nutné předělat celý společenský systém.

Popravdě řečeno celkem chápu tento postoj autonomní a anarchistické mládeže. Těžká životní situace na pokraji bezdomovství a hlava plná ideálů – skvělé podhoubí pro socialismus, který nabízí krásnou utopii.

Ale squatteři nejsou lidé, kteří by byli naprosto neschopní. Ba právě naopak. Jedná se o skvěle organizované skupiny několika lidí, kteří si před obsazením objektu zjišťují jeho stav na katastrálním úřadu i jinde. A podle situace se rozhodnou jestli ho obsadí, nebo ne. 

Problémy nastávají, jestliže se neoprávnění obyvatelé nastěhují do objektu, který je třeba ve fázi podpisu prodejní smlouvy. Starý majitel se o ně již nechce starat a nový majitel nechce získat objekt i s nechtěnými nájemníky.

V podobné situaci se nacházel Magistrát hlavního města Prahy v roce 2002, kdy se 7. července do statku Šafránka v Praze 6 nastěhovali squatteři.

Šafránka je polorozpadlý statek s narušenou statikou a je naprosto nevhodný k obývání. Magistrát jej chtěl prodat, ale nenalezl se žádný zájemce o koupi. A na sanaci v hodnotě několika miliónů město nemělo peníze. Proto se skupina squatterů, spolu s několika bezdomovci rozhodli k obsazení statku a jeho přetvoření v živé centrum sociálního dění, a především domov. Komplex má podle kolektivu v budoucnu zahrnovat, mimo bytových prostor, koncertní, divadelní a výstavní sál, uměleckou dílnu, tělocvičnu a restaurační zařízení.

O squattingu hovoří anarchistický měsíčník Existence č.4 z ledna 1999: "Squatting je hnutí, kde lidé nebojují jen za své ideály a vize, ale přímo za svůj životní prostor. Učí se tu žít v komuně, většinu věcí užívají společně, rozbíjí zaběhnuté stereotypy, ukazují cestu. Squaty jsou útočištěm odpůrců systému. Svými benefičními akcemi se podílejí na financování činnosti autonomního a anarchistického hnutí. Stávají se katalyzátorem odporu, předvojem revoluce, která zajistí politickou a hospodářskou spravedlnost a samosprávu a v neposlední řadě důstojné bydlení pro všechny, nejen pro ty, co si to mohou dovolit. Squatting je boj tady a teď, stává se předvojem sociální revoluce."

Z silného socialistického smýšlení anarchistů člověka až zamrazí.

Jisté je, že squatteři jsou lidé, kteří se dobrovolně staví mimo zákon. Lidé, kteří pronikají do cizích objektů, aby si je přivlastnili a znemožnili právoplatnému majiteli svobodné nakládání s tímto majetkem.

Zde vidím zásadní rozpor mezi tím, co squatteři říkají a co dělají. I když jsou jejich sny hezké; přestože splnění těchto ideálů by dozajista napomohlo k zlepšení situace mnoha lidí, nemohu s nimi souhlasit.

Rozdíl mezi slovy a činy je totiž zásadní. Prokazuje nevyzrálost osobnosti a zoufalost. Squatteři jsou lidé, kteří chtějí pomáhat, ale sami ještě potřebují pomoc.

Nestor českého squattingu Jakub Polák sám připouští, že se radikální squatteři sami stavějí do obtížné situace. „Těžko se jedná s lidmi, pro které je slovo sponzor synonymem podvodníka, jenž si charitou vylepšuje svůj profil,“ říká Polák.

A byť se squatteři opravdu upřímně snaží, například předkládáním svých projektů na využití neobydlených objektů, zcela jistě to dělají špatnou cestou. Podle mého názoru nelze nezákonně obsadit nějakou budovu a pak teprve začít vyjednávat o jejím využití.

Situace v Praze

Podle Českého statistického ústavu je v Praze 1 161 938 lidí, kteří žijí v 496 940 bytech. Praha má však 551 243 bytů! Velkou část z oněch 54 303 neobydlených bytů tvoří prázdné panelové buňky, nebo byty v nichž není nikdo přihlášen k trvalému pobytu. Přesto zbývá poměrně dost velké číslo nevyužitých objektů.

Příležitostí je více než dost. Podle stránek squatu Milada je v Praze přes 4 000 neobydlených a  nevyužitých objektů. Přesně takových, jaké se hodí k nezákonnému obsazení.

Proč však squatteři squatují? Lze se jen domnívat, že sami nemají dost energie, aby legální cestou dosáhli svých cílů. Chtějí rychle bydlet. Chtějí rychle žít jako „normální“ lidé. Squatteři sami tvrdí, že squattingem upozorňují na kritickou bytovou situaci v České republice. A squatting samotný jim je produktem společenského systému, který se opírá o vykořisťování člověka i přírody a veškeré hodnoty podřizuje významu peněz.

Podle Československé anarchistické federace existovalo na 27 squatů v celé ČR, přičemž v samotné Praze jich bylo 13. Momentálně je, nebo do nedávna bylo funkčních na 5 squatů jen na území Prahy o nichž se vědělo, či ví.

Plně funkční je snad jen Milada, kde stále probíhají různé kulturní a politické akce. Ale máme držet squatterům palce, aby jim to vydrželo? Máme podporovat kriminální činnost, ať vypadá sebelépe? To zcela určitě nikoliv.

Karel Goldmann, student VOŠ Publicistiky