Optimalizace sítě škol nemusí tolik bolet

Když se v roce 2001 konstituoval Liberecký kraj, přebíral do své správy také 110 středních škol, učilišť a ostatních školských zařízení. V polovině letošního ledna, kdy jsme v sídle kraje v další z besed u kulatého stolu hovořili tentokrát o optimalizaci sítě škol v kraji, už těchto škol a školských zařízení bylo pouze 90. Přitom ani dříve neotřásaly, ani nyní krajem nezmítají nějaké zásadní protestní akce proti optimalizaci sítě škol, ať už ze strany žáků, studentů a rodičovské veřejnosti, nebo ze strany místních samospráv.

Kde a jak za současného každoročního úbytku dětí vstupujících do základních i středních škol hledat vyváženost mezi ekonomickým možnostmi školského systému a nabídkou a možnostmi vzdělávání na úrovni základního a středního školství? O tom jsme v besedě hovořili s Ing. Evou Bartoňovou, náměstkyní hejtmana, Ing. Alenou Dvořákovou, ředitelkou SOU lesnického a Učiliště Hejnice - Harrachov, RNDr. Robertem Gambou, vedoucím odboru školství a mládeže krajského úřadu, PaedDr. Václavem Hartmanem, místostarostou města Jilemnice, Marií Matuškovou, starostkou obce Višňová, Hanou Moudrou, místostarostkou města Česká Lípa, Mgr. Jaroslavem Počerem, ředitelem Obchodní akademie Liberec, a Mgr. Jaroslavem Poláčkem, předsedou Výboru pro výchovu, vzdělání a zaměstnanost Libereckého kraje.

Ing. Eva Bartoňová: Také v našem kraji jsme se hned od počátku museli potýkat s problémem různě zahájené optimalizace školství v jednotlivých okresech. S tímto dědictvím dřívějšího odlišného přístupu ke školství v různých částech kraje se vypořádáváme prakticky dodnes. Chceme-li proto vybalancovat síť vzdělávání na celém území kraje, pak to nepůjde bez hluboké analýzy, ani bez spolupráce s obcemi a městy a sociálními partnery. A již teď se držíme zásady, že k žádné optimalizaci školské sítě nedojde tam, kde by proti ní šla místní samospráva. Vše musí být otázkou dohody.

RNDr. Robert Gamba: Nejintenzívněji v tomto procesu vnímám lidský faktor. Je evidentní, že se současnou sítí škol se něco dělat musí, jinak by celý systém časem finančně zkolaboval. Jenže jakmile se na základě velice zevrubných analýz vybere konkrétní škola a zřizovatel či náš pracovní tým ustavený na kraji na ni ukáže prstem, že právě ji je třeba zredukovat nebo dokonce zrušit, v daném místě se okamžitě začne dělat vše pro to, aby k žádné změně nedošlo. Proto je u nás systém nastaven tak, aby ve chvíli, kdy má dojít k žádoucí změně, se tak dělo za obecného souhlasu. Například optimalizace sítě ve Frýdlantu tak, aby zůstala zachována studijní obslužnost a sociální dopady tohoto kroku tam byly co nejpřijatelnější, tam trvala s určitými krátkými časovými prodlevami sedm let a kraj ji završil až loni.

Hana Moudrá: Lidský faktor se opravdu nedá obejít. Dovolím si tvrdit, že v České Lípě vcelku umíme nutné změny v síti místních škol vysvětlovat veřejnosti. Ale ukazuje se, že stejně tak je třeba umět pracovat s pedagogy na školách, jichž se změny mají týkat.

Mgr. Jaroslav Počer: Bohužel nemůžeme příliš stavět ani na zkušenostech z Evropské unie, v níž je stabilita firem přece jen zatím vyšší než u nás. V naší zemi se dosud stále rychle mění struktura potenciálních zaměstnavatelů. A zdaleka nejde pouze o textilní průmysl, dříve tak typický pro náš region, ale třeba i o montážní firmy. Kdo může dát ruku do ohně za to, že za dva tři roky nepřesunou svoji výrobu třeba někam dále na východ za levnější pracovní silou? Než se připraví a zavede nový obor, než jej vystudují první absolventi, uplyne vždy několik let. Ale firma, pro niž jsme tyto absolventy připravovali, už může být dávno z regionu pryč. Podle mého názoru pak dokonce ani krajská hospodářská komora zatím kvůli těmto důvodům nemá příliš jasno, jak se z hlediska poptávky po pracovní síle bude náš kraj vyvíjet.

Ing. Alena Dvořáková: Přesto bych na spolupráci s komorou, v našem případě s agrární, do budoucna dosti sázela. Už teď je pro nás agrární komora významným partnerem, který pomáhá směrovat školu a přizpůsobovat profil absolventů našich lesnických a zemědělských oborů požadavkům praxe.

PaedDr. Václav Hartman: Souhlasím s tím, že ve spolupráci s našimi partnery, mezi něž patří i úřad práce, si lze udělat určitou představu o nabídce a poptávce po pracovní síle v daném místě. Ale chybí mně dlouhodobý záměr, vize, kam by mělo české školství směřovat v budoucnu. To je dluh naší vrcholné politické reprezentace a konkrétně pak ministerstva školství. Ale i v rámci kraje je třeba dodržet rovnováhu v možnostech rozvoje jednotlivých oblastí. V Jilemnici jsme dokázali sáhnout i k některým nepopulárním, bolestivým, avšak nezbytným krokům, včetně zavření jedné základní školy, a sloučili jsme tři původně samostatné mateřské školy do jediného právního subjektu, přičemž zvažujeme podobný postup i v případě základních škol. A už od počátku minulého desetiletí také usilujeme o to, aby v našem městě vznikl nový studijní obor, který by eliminoval rizika, jež pro naši textilní průmyslovku vyplývají z odumírání textilního průmyslu. Už v minulosti jsme zkoušeli prorazit se studiem výpočetní techniky, jazykovou výukou... ale nic z toho neprošlo. Nyní děláme vše pro to, aby u nás začalo fungovat technické lyceum se širším záběrem, než má stávající průmyslovka.

Mgr. Jaroslav Počer: Ovšem lycea jako taková spíše vzdělávají ve všeobecných oborech a studenty připravují hlavně na vysokoškolské studium. Nevznikla by pak v Jilemnici příliš jednostranná nabídka, uvážíme-li, že ve městě máte ještě gymnázium, a nechybělo by tam naopak něco, co dosud vyplňuje textilní průmyslovka? Nehledě na to, že si neumím představit, jak by dvě místní základní školy dodávaly gymnáziu i lyceu dostatek kvalitních studentů, budoucích vysokoškoláků.

PaedDr. Václav Hartman: Máme představu, že jeden rok by se na lyceum přijímali studenti připravující se pro textilní průmysl a následující rok studenti třeba pro potravinářskou chemii. V naší spádové oblasti by se takto pojaté lyceum s ohledem na potřeby místních firem i na poměr počtu žáků a studentů k celkovému počtu obyvatel vhodně uplatnilo a město je dokonce připraveno lyceum finančně podpořit.

Marie Matušková: Pan místostarosta Hartman otevřel otázku odlehlých oblastí. Mám před sebou mapu Frýdlantského výběžku, do něhož patří i moje domovská vesnička Višňová s 1350 obyvateli, kam jsem v roce 1975 přišla z Harrachova jako začínající učitelka, neboť jsem tam dostala byt. Na té mapě, která je součástí rozvojové studie Frýdlantska, jsou vyznačeny obce nejméně perspektivní, tedy nejvíce ohrožené, a dále obce středně ohrožené a obce plně perspektivní. Mezi plně perspektivní zatím patří i Višňová. Jenže to se nyní může změnit. Višňová totiž nesplňuje podmínku ministerstva školství 17 žáků na třídu v místní škole a má průměr pouze 15,4 žáka, takže budeme nuceni požádat o výjimku, jinak školu budeme muset zavřít. Jistě, nebylo by nic snazšího než ponechat vše osudu s tím, že ony se děti do Frýdlantu do jiné školy už nějak dopraví, a višňovskou školu přebudovat třeba na hospic. Ale má se venkovské školství skutečně přetransformovat na hospice? Višňová se skládá z devíti osad a téměř v každé z nich byla původně školička. Já jsem starostkou od roku 1990 a praxe mě naučila počítat. Proč bych měla ve Višňové usilovat o opravy domů a silnic, když tu nebude škola a lidé ztratí poslední motivaci zde žít? Obecní školy působí pro obyvatelstvo na venkově jako tmel - a v odlehlých oblastech, jako je ta naše, dvojnásobně. Proto se ve Višňové naší školy nechceme vzdát, i kdybychom na její provoz měli ročně obětovat třeba statisíce korun. Zastupitelstvo chce tento záměr dát do veřejné diskuse v obci a s okolními menšími vesnicemi jsem již zahájila jednání, že rádi přijmeme jejich děti do školy jako vlastní. Tamní starostové jsou tomu vcelku nakloněni, obyvatelé těchto obcí zatím ještě váhají. Také krajský odbor dopravy už předběžně slíbil, že by svozu dětí do školy přizpůsobil autobusové spoje. Mrzí mě jen, že výjimka udělované podle pokynu ministryně školství školám s menším množstvím žáků, než je předepsaný minimální počet, má platnost pouze na jeden rok. Má-li totiž obec nějak systematicky plánovat budoucnost své školy, je rok nesmírně krátká doba.

Hana Moudrá: Paní starostku Matuškovou plně chápu. Kdyby měly z venkova mizet obecní školy, mladí lidé by odtud odcházeli ještě více. Již "odchodem z obce za zaměstnáním" se narušují vazby tak důležité lokální příslušnosti, ke které právě obecní škola nezpochybnitelnou měrou pozitivně přispívá. Rozhodně zastávám názor, že optimalizace sítě má své nepřekročitelné hranice. Město Česká Lípa - jako zřizovatel mateřských, základních, ale i zvláštních škol - se koncepcí optimalizace sítě zabývá od roku 1996, i když náš problém je poněkud v jiné rovině než zmiňovaná situace v malých obcích. U nás je spojen s neblahým odkazem minulosti v podobě obrovského boomu, poté hlubokého útlumu uranového průmyslu, který měl velký dopad na demografický obraz nejen města, ale celého regionu. V důsledku rozvoje uranového průmyslu bylo v 70. a 80. letech minulého století na nově postavených satelitních sídlištích dočasně rychle vybudováno mnoho malých školských zařízení - pro dnešek s nevyhovujícími stavebními, energetickými i hygienickými parametry. Integrace ruku v ruce s optimalizací školské sítě se tedy v první etapě dotkla především těchto zařízení na rychle stárnoucích sídlištích. Na druhé straně v důsledku investičních pobídek dochází k rozvoji nových lokalit, ve kterých se přirozeně zvyšuje naplněnost škol. Proto možná město bude v budoucnu zvažovat vybudování nových školských zařízení, a to v návaznosti na další rozvoj těchto lokalit. V rámci realizovaných kroků optimalizace sítě mohu říci, že dobré zkušenosti máme s integrací škol, ať už jde o integraci zařízení stejného typu školského zařízení, či mateřské školy se školou základní. V nejbližší době také plánujeme integraci v rámci zvláštního a speciálního školství. Domníváme se, že důsledky integračních kroků neměly vliv na spokojenost rodičovské veřejnosti, protože v tomto případě šlo především o změny organizační s pozitivními ekonomickými dopady na samotný školský subjekt. Děti nadále chodí do stejné budovy, neztrácejí identitu s místem, na něž jsou zvyklé, ani se nemusejí seznamovat s novými učiteli. Integrace mateřské a základní školy navíc přináší výhodu užší spolupráce obou zařízení a snazšího přechodu dětí do první třídy.

Mgr. Jaroslav Poláček: Těší mě, že v České Lípě mají pro integraci škol i jiné motivy než pouze ekonomické. Já i z titulu funkce ředitele základní školy v Hrádku nad Nisou jsem byl vždy proti jednostrannému slučování škol jen proto, aby vzniklo jedno společné ředitelství. Integrace musí mít hlubší důvody. Například lepší využití aprobovanosti učitelů, což mohou ocenit hlavně v menších městech, v nichž jsou třeba jen dvě školy. Podobně integrace může zbavit město dlouholeté nezdravé řevnivosti mezi školami, která se přenáší i mezi rodiče. Bohužel ještě často se lze setkávat s praxí, kdy rodič přihlásí potomka třeba i na vzdálenější školu s poukazem na to, že "já do ní přece chodil taky". Přitom ta bližší škola má třeba perfektní učebnu výpočetní techniky... Nebo jak by bylo z pedagogického hlediska výborné, pokud by sloučením škol byly v jednom ročníku tři čtyři třídy a mohla se mezi žáky dělat větší diferenciace. V jedné třídě například více rozvíjet praktické vyučování a v jiné se více soustředit, dejme tomu, na práci s výpočetní technikou. Skutečností ovšem je - a to se musím vrátit ke slovům pana doktora Gamby o lidském faktoru, že tahle racionální argumentace nakonec často uvázne na tom, že se mezi sebou nedokáží dohodnout pedagogické sbory obou slučovaných škol.

Ing. Eva Bartoňová: Já vidím určitý potenciál i v užší spolupráci základních a zvláštních škol. Byla bych proti tomu, aby se například integrovaly zvláštní školy, neboť by to vedlo k vytváření velkých ghett pro jejich žáky. Ctím a budu ctít veškeré zásady péče o děti, ale bude-li to možné, vždy budu pro integraci základních a zvláštních škol. Ať jsou v takovém sloučeném zařízení pro odborné předměty děti rozděleny. Ale pokud jde o výchovu, ta by měla být společná. Vždyť ani v běžném životě se lidé přece mezi sebou neseparují. Vím, že doba pro integraci tohoto typu ještě asi nenazrála, ale přemýšlejme o ní.

Marie Matušková: Moc ráda to slyším, protože musím přiznat, že když jsem četla citovaný metodický pokyn ministryně školství, jako jedna z možností jak jej ve Višňové naplnit mě napadl i příchod dětí ze zvláštních škol.

RNDr. Robert Gamba: Odhadujeme, že podle tohoto pokynu paní ministryně u nás v kraji bude žádat o výjimku několik desítek vesnických škol. Na školském odboru jsme rozhodnuti na zpracování žádosti o výjimku se starosty metodicky spolupracovat. A pokud by výjimku nebylo možné přiznat, pak hledat i nějaké další řešení. Chci však připomenout, že Liberecký kraj má na druhém stupni základních škol celkový průměr 22 dětí na každou třídu. Bylo by špatné, pokud by se proto ekonomická situace řešila na úkor vesnických škol. Naopak velká města typu Liberce, Jablonce nad Nisou nebo České Lípy by neměla nechat venkov na holičkách a tento průměr poněkud zvýšit. Například v Liberci je náš odbor zastoupen v tamní pracovní skupině pro integraci škol, která tam také neprobíhá hladce a bez zádrhelů.

Ing. Eva Bartoňová: Před dvěma měsíci jsem odpovídala na dotaz paní ministryně Buzkové k problematice malých školiček. Ujistila jsem ji, že byť by to byly třeba jen školy do 5. ročníku, musí zůstat zachovány. Vždy musíme mít na paměti, pro koho se ta či ona síť optimalizuje. Malí žáčkové by neměli mít trápení s dopravou do škol ve vzdálenějších místech. Naopak dospívající mládež by i tento případný problém už zvládnout měla. Proto se mnohem razantněji opřeme právě do optimalizace středního školství. To ovšem nic nemění na faktu, že v rámci kraje je Liberec centrem, kde bude největší hustota středních škol, koneckonců i v návaznosti na Technickou univerzitu. Ale ani radikálnější optimalizace středního školství nesmí přivodit nevyváženost této sítě mezi jednotlivými oblastmi kraje. Neodpustila bych si, pokud by z některých lokalit měly být střední školy úplně "vymístěny". A ještě jednu poznámku na závěr: Pro některé obory je velikost řady krajů příliš malá. Proto se musíme naučit v oblasti školství a vzdělávání více spolupracovat i na úrovni krajů.