PRAHA 10. březena (iHNed) - Ministr zahraničí Cyril Svoboda přišel původně diskutovat do pražského Golem klubu o budoucnosti České republiky v Evropské unii, před posluchače ale nakonec předestřel mnohá témata přesahující geografický región Evropy.

Máme co nabídnout i co se učit

V návaznosti na diskusi okolo arabského světa ministr zmínil aktivitu naší diplomacie v tomto prostoru. Je jím blízkovýchodní iniciativa, kterou hodlá Česká republika přispět blízkovýchodnímu mírovému procesu. Češi mají podle ministrových vyjádření zvláštní postavení. Vzhledem k tradičním vazbám na arabské státy z dřívějších dob „má naše země dobré jméno“.  Druhou výhodou jsou pak vysoce nadstandardní vztahy k Izraeli. V situaci, kdy Izraelský stát ztratil důvěru v Evropskou unii, může ČR po vstupu do EU sehrát pozitivní úlohu mediátora. 

Češi se prvním květnem 2004 octnou v prostoru, kde bude nutné zvolit národní strategické priority. Na finském příkladu firmy Nokia, jež původně vyráběla nábytek a po masivních státních investicích se z ní stal telekomunikační gigant, ministr ukázal, že úspěch se přímo odvíjí od specializace. „Je potřeba si říci, co je priorita a tou se řídit,“ prohlásil Svoboda.

Tři body sporu

Svoboda ve svém vystoupení upozornil na vybrané spory provázející prohlubování evropské integrace. Tím prvním byl návrh evropské ústavy, který Evropská rada na prosincovém summitu v Bruselu nepřijala. Předmětem sporu se stalo vážení hlasů při hlasování v Evropské radě, potažmo Radě ministrů. Zatímco v případě tvrdošíjného postupu Španělska Svoboda naznačil možnou povolební změnu vlády a tím také názoru, v polském případě je věc mnohem složitější.

Druhý okruh problémů, kterým musí unie čelit, se vztahuje k finančnímu rámci rozšířené patnáctky v následujícím rozpočtovém období. Ministr je přesvědčen, že stávající způsob nelze dále využít. Rozsáhlé dotace jdoucí do zemědělství, množství prostředků vynaložených na strukturální a kohezní fondy, to vše musí být revidováno. Stávající členové „jednoduše nepřistoupí na financování chudších regiónů plošně“, vysvětloval primus zahraniční politiky. Rovněž i západoevropské regióny relativně chudší musí dosáhnout na finance z fondů, jinak čistí plátci odmítnou přispívat do společné evropské kasy.

Závěrečným tématem prologu se staly otázky týkající se zahraničně-politického  působení Evropské unie, společné zahraniční a bezpečnostní politiky a možnosti rozšíření o Turecko.

Vícerychlostní integrace je podle Svobody smělým pokusem dát prostor zemím, jež jsou „schopny a ochotny“ integrace nad dohodnutý rámec. Jedním dechem však dodal, že má-li být tato flexibilita férová, je zapotřebí jasných kriterií, která budou rozhodovat o členství v klubu.

V otázce přijetí Turecka do EU zastává Svoboda stanovisko opírající se o systém hodnot, který je Evropanům blízký. Těmito hodnotami, na nichž je unie vystavěna, jsou: tradice řecké demokracie, římský právní řád, žido-křesťanská tradice a racionalismus. „Není možno si myslet, že se bude Evropa rozšiřovat do nekonečna. Proto se země nevyznávající zmíněné hodnoty plnoprávnými členy stát nemohou,“ dodal ministr. Protože však muslimové tvoří v západoevropských zemích mnohamiliónové komunity, jedná se o otázku, která již nestojí pouze vně hranic EU.

Metafyzika v politice

Po delším úvodu se diskuse přirozeně stočila do filozofující, místy až metafyzické roviny. Ministr prohlásil, že „Evropa ztratila oproti islámskému světu komparativní výhodu víry v posmrtný život a s tím související ochotu nasadit v krajních chvílích i vlastní život.“ Nelze si proto myslet, že lze představitele islámského terorismu odstranit pouhým „bombardováním z výšky deseti kilometrů nebo nasazením inteligentní munice, bez ochoty zúčastněných nasadit život“.

Svoboda v této věci realisticky zhodnotil vyhlídky společné zahraniční a bezpečnostní politiky. Evropané podle jeho slov nejsou schopni definovat společné cíle v této oblasti, neboť uvnitř unie jsou také neutrální státy (Finsko, Irsko, Rakousko, Švédsko). Ministr následně vznesl řečnickou otázku: „Co je to neutralita v dnešní globální společnosti, kde jsou hrozby a rizika všudypřítomné?“ Závěrem doporučil „méně relativizace“ společných akcí, které usnadňují teroristům spoléhat se na zdlouhavé procedurální spory, jež ochromují evropskou schopnost rychle a efektivně jednat.