Freienwalderstrasse, jedna ze stovek dlážděných ulic východního Berlína, až do konce osmdesátých let nikam nevedla. Auto, které sem omylem zabloudilo z nedaleké hlavní třídy, se muselo v půli cesty otočit nebo vycouvat. Jen malé, šedivé či bílé dodávky s nastříkanými nápisy typu Čerstvé květiny nebo Čistírna peří jako by si z bariér a obtížně sjízdného terénu nic nedělaly. Přijížděly pravidelně. A pokaždé mizely za stejnou, nápadně masívní železnou branou.
Až po roce 1989 se Berlíňané dozvěděli, že dodávky nevozily květiny, ale politické vězně. A že na konci Freienwalderstrasse ve čtvrti Hohenschönhausen (v překladu "hezké bydlení na vyvýšeném místě") nestály obří sklady, jak se místní obyvatelé dlouhá léta domnívali, ale zřejmě nejhorší vazební věznice východoněmecké státní bezpečnosti, Stasi.
V NDR bylo takových věznic sedmnáct. Do roku 1990 jimi prošlo na 250 tisíc lidí. Někteří se neúspěšně pokusili utéct na Západ, jiní měli nesprávný původ nebo příliš nebezpečné názory. Třeba na to, co se v srpnu 1968 událo v sousedním Československu.
Vzpomínka na Hitlera
Když se na začátku šedesátých let stavěla berlínská zeď, bylo Berndu Eisenfeldovi dvacet. Jeho rodiče nebyli ani dělníci, ani rolníci, a tak nemohl maturovat. "Jsem z dvojčat, mám bratra. A podle pravidel SED, Socialistické jednotné strany Německa, směl studovat jen jeden z nás," vysvětluje dnes třiašedesátiletý autor desítek vědeckých článků o opozici ve východním Německu.
Místo na univerzitě skončil na odborné škole se zaměřením na finance. Už záhy se ale ukázalo, že z něj loajální finanční (tedy státní) úředník nikdy nebude. "Zeď skrz Berlín jsem od začátku odmítal," vzpomíná po letech. "Rozdělovala rodiny, nejlepší přátele, a to mi připadalo nelidské. I argumentace byla podivná: Stále se mluvilo jen o jakémsi neurčitém nebezpečí, které číhalo na Západě."
Skutečný střet s režimem ale přišel až o čtyři roky později. Odmítal totiž nastoupit základní vojenskou službu. Důvod? "Chtělo se po nás, abychom odpřísáhli bezpodmínečnou poslušnost svému nadřízenému. Uvědomil jsem si, že už jsme jednou podobnou přísahu skládali: vůdci nacistů Adolfu Hitlerovi."
A tak na sebe Bernd Eisenfeld poprvé upozornil východoněmeckou Stasi. Poprvé, ale ne naposledy. Pomalu se blížilo pražské jaro a s ním i zásadní zlom v jeho dosavadním životě.
Štít a meč strany
Sídliště Normannenstrasse, obklopené vysokou hradbou šedých panelových domů, je od věznice Hohenschönhausen vzdušnou čarou vzdáleno jen několik málo kilometrů. V jeho srdci stojí jeden z východoněmeckých klenotů reálně-socialistické architektury: budova nazvaná Dům 1.
Stejně jako 102 utajovaných cel v Hohenschönhausenu i šestipatrová stavba s hnědými mramorovými sloupy, těžkými závěsy a okny se zlatě natřenými rámy patřila východoněmecké Stasi. Od roku 1961 tu sídlil obávaný generál Erich Mielke, šéf Ministerstva státní bezpečnosti NDR. Ještě těsně před pádem komunismu, v roce 1989, velel nejméně 265 tisícům lidí.
Ani o finance neměl Mielkeův aparát nouzi. Ročně mohl utratit zhruba 1,3 procenta státního rozpočtu východního Německa, země s 16,4 miliónu obyvatel. Část peněz investoval do stavby a vybavení budov, jako je ta na Normannenstrasse. Do nejmodernější spojovací techniky zabezpečené proti odposlechu a luxusu, jenž ostře kontrastoval s tím, co čekalo odpůrce režimu za zdmi vyšetřovacích zařízení.
"Stasi byla jednou z nejúspěšnějších institucí svého druhu na světě," připomíná téměř čtrnáct let po sjednocení Německa Uwe Hillmer, západní Němec, který se historií státní bezpečnosti NDR dlouhodobě zabývá. Jen velmi nerad slyší, když se o ministerstvu, přezdívaném "štít a meč strany", mluví jako o něčem, co "vlastně ani tak hrozné nebylo".
"Je to nepravdivá, bohužel dost rozšířená legenda," říká se zasmušilým výrazem ve tváři. "Stasi věděla o odpůrcích režimu všechno. Včetně toho, jaký pijí doma čaj a které barvy mají nejraději. A co bylo nejhorší - dokázala to v pravý moment velmi šikovně využít."
Nevydařené jaro
Odmítnutí složit vojenskou přísahu, o němž se okamžitě dozvěděli i v centrále státní bezpečnosti v Normannenstrasse, stálo Bernda Eisenfelda kariéru. Po návratu z náhradní služby našel na stole v kanceláři výpověď. Hlavu si s ní však nelámal. V té době se totiž na jih od východoněmeckých hranic - v tehdejší ČSSR - začalo dít něco, co mu dalo novou naději.
"Dubček v osmašedesátém řekl, že je třeba zapojit i nekomunisty. A že nový model nelze prosadit donucovacími prostředky, ale silou přesvědčení," vypráví zapáleně Eisenfeld. "Myslel jsem si přesně totéž. A začal věřit, že se právo a spravedlnost přes Československo brzy vrátí i k nám, do východního Německa."
Pražské jaro mladíka z Halle zcela pohltilo. Dopisoval si s redakcí německy mluvící rozhlasové stanice Radio Prag, plamenně polemizoval s každým, kdo události v Praze a Bratislavě označoval za kontrarevoluci. Nejméně jeden z jeho tehdejších listů - jak zjistil, když si v devadesátých letech poprvé prohlížel složky, které o něm vedla státní bezpečnost - skončil v rukách agentů Stasi.
O to větší bylo Eisenfeldovo zklamání z vojenské intervence států Varšavské smlouvy v létě 1968. "Věděl jsem to," napsal 22. srpna do svého deníku. "Zase jednou ukázali svou pravou tvář. Zdejší socialismus se tím definitivně pohřbil. Studená válka začíná novou fázi."
Příští den poslal československé ambasádě ve východním Berlíně telegram s výzvou "Odolejte, neztrácejte naději!". Měsíc nato rozdával před Divadlem přátelství v Halle letáky s Leninovou vědeckou definicí, co je to anexe. A o čtyřiadvacet hodin později už seděl za mřížemi, ve vyšetřovací cele.
Moc operativní psychologie
Aby odpůrce režimu umlčela a zároveň donutila ke spolupráci, upnula se Stasi na vědecký obor s nevinným názvem operativní psychologie. Jeho cílem bylo "zcela rozložit nepřátelsky smýšlející osobnost". Právě východní Němci v něm v sedmdesátých letech minulého století dosáhli špičkové světové úrovně.
Operativní psychologii studovaly nadějné mladé stranické kádry na speciální vysoké škole v Postupimi. "Zjednodušeně řečeno šlo o to, jak člověka co nejlépe zastrašit, jak zinscenovat jeho osobní a pracovní neúspěchy, jak odhalit a využít jeho slabiny," vysvětluje vědecký pracovník Hillmer.
Teoretické poznatky se pak převáděly do praxe ve vazebních věznicích. "Tak třeba - mladého muže přivedou z izolace k výslechu, kde už na něj čeká příslušný zaměstnanec Stasi. Na stole leží jeho oblíbené cigarety, v konvici je uvařený jeho milovaný gruzínský čaj. A výsledek? Mladík to uvidí a propadne panice. Řekne si: Proboha, vědí toho o mně očividně víc, než jsem si myslel. A je pravděpodobné, že pak ochotněji kývne na to, co po něm bude státní bezpečnost chtít."
K zastrašovací taktice Stasi patřilo také to, že se vězni vyslýchali v noci. Nejinak tomu bylo i v případě tehdy osmadvacetiletého Eisenfelda. "Hrozili mi, křičeli na mě, obviňovali mě z protistátní kampaně," líčí své první přímé setkání s východoněmeckou státní bezpečností. "Bylo to hrozně deprimující," přiznává.
Za opakované pokusy rozvrátit republiku dostal Bernd Eisenfeld dva a půl roku vězení. O sedm let později, v roce 1975, pak spolu s rodinou emigroval do Západního Berlína. Ještě předtím ale na úřadě ve východním Německu zažádal o změnu jména svého malého syna. "Narodil se v době, kdy jsem seděl za mřížemi," říká. Z jeho hlasu je cítit pýcha i dojetí. "Žena mu dala původně jméno Markus. Ale já chtěl, aby se jmenoval Alexander. Po Dubčekovi."
Dům v obležení
Sídlo generála Mielkeho, Dům 1 na Normannenstrasse v berlínské čtvrti Lichtenberg, dnes slouží jako muzeum. V prvním mezipatře - ministr úřadoval na druhém podlaží, trval však na tom, aby se mu formálně říkalo první patro - jsou vystaveny předměty, s jejichž pomocí se Stasi snažila zjistit, kde je její oběť nejvíce zranitelná. Třeba dveře trabanta se zabudovaným zařízením pro fotografování v noci.
"Některé kusy zdejší operativní techniky se používaly až do roku 1989," vypráví průvodkyně expozicí, jedenatřicetiletá Franziska Havemannová. Jen těžko by se v bývalé NDR našla rodina, která toho ví o sledování a hlídání nepohodlných osob komunistickou bezpečností víc, než ta její.
Franziska je nejmladší dcerou zřejmě nejpopulárnějšího východoněmeckého disidenta - Roberta Havemanna. Její otec napomohl po válce vzniku socialistické NDR. Pak se však od stranické linie odklonil. Publikoval na Západě, protestoval proti vyhoštění předních intelektuálů do západního Německa, otevřeně podpořil pražské jaro.
Kritik SED přesto neskončil ani v Hohenschönhausenu, ani v jiné věznici. "Nemohli ho jen tak zavřít, neudělalo by jim to dobré jméno," vysvětluje Franziska. "A tak se rozhodli, že na něj uvalí domácí vězení."
Pod přísným dohledem Stasi strávila rodina Roberta Havemanna téměř tři roky. Jejich dům v Grünheide hlídalo v letech 1976 až 1979 dvě stě lidí. Příjezdová silnice byla uzavřená, před vchodem stálo dvacet čtyři hodin denně policejní auto.
Státní bezpečnost Havemannovy odposlouchávala a fotografovala, doprovázela je na nezbytně nutné nákupy, v noci na ně přes plot svítila silnými reflektory. "Můj otec si ale z toho moc nedělal. Stávalo se, že když ráno vstal, šel k místu, kde tušil štěnici, a hlasitě pozdravil ty, kteří měli ten den službu na odposlechu," vzpomíná Franziska. "Ani mně to nevadilo. Byla jsem ještě malá a nic jiného vlastně neznala. Připadalo mi to všechno úplně normální."
Archívy promluvily
Když se v devadesátých letech otevřely archívy, zjistilo se, jak moc Stasi na Havemannovi záleželo. O žádné jiné osobě v NDR totiž neshromáždila tolik záznamů a poznatků, jako o něm. Složka státní bezpečnosti se jménem Havemann sestávala po pádu komunistického režimu z rekordních tří stovek šanonů.
Odpověď na mnohé otázky, které mu dlouhá léta vrtaly hlavou, našel v archívu také Bernd Eisenfeld.
Podstatně méně se toho paradoxně ví o lidech, kteří stáli na straně opačné, kteří pro Ministerstvo pro státní bezpečnost NDR pracovali. Řada z nich totiž stačila své svazky zničit. Generál Erich Mielke to neudělal. A to se mu vymstilo. Po pádu zdi skončil ve vyšetřovací vazbě v jemu dobře známém vězení Hohenschönhausen. Kvůli vysokému věku a nelidským podmínkám v cele (!) ho brzy přeložili jinam. V roce 1993 byl uznán vinným z vraždy dvou policistů. Před čtyřmi roky ve věku 92 let zemřel.
