Pohodovější životní styl – sen každého manažera

A je to vůbec možné? Mohu prožít svůj den zcela v klidu? Mohu se naučit prožívat svůj život pohodově anebo je touto výsadou obdařeno pouze několik málo vyvolených? Každý to známe. Jednou radost a optimismus, pak zase depka a stres poznamenaný negativním myšlením a strachem. Je nutné každodenně procházet utrpením vnitřních tlaků a pnutí? A znám vůbec někoho, kdo je stále v pohodě a klidu, s životním stylem plným optimismu a radosti? Kolik lidí jsem za posledních pár dnů potkal, z jejichž tváře vyzařovala pohoda, vyváženost a nadšený pohled do budoucnosti?
Položil jsem si stejnou otázku na začátku týdne a začal pozorně sledovat obličeje kolemjdoucích. Zdálo se mi, jakoby ty osoby někdo vysál. Snad každý pořád něco řešil. Nekonečné otázky mezilidských vztahů, prolínající se všemi generacemi; mladí upínají svoji lásku ke svému příteli, starší se ptají, zda je jejich existující vztah stále ještě tak horoucí, jako byl na začátku, a kam že se poděly ty nádherné romantické dny... Mnozí z nich již prošli rozvodovým martyriem a dělením všeho hmotného i nehmotného a v novém milostném románku zažívají novou energii spojenou s nadějí na lepší dny. U jiných jsem pozoroval strach o děti, aby vše bylo, jak má být, a nevyrostly z nich nevychovaní spratci. Také lidé již bez dětí i ti, kteří nikdy děti neměli, prožívali své dny strastí. Samota skličovala jejich mysli spolu s obavami ze stáří a nemocí. Bezmocně kroutili hlavami nad současným systémem plným nejasností a strachu z toho, co a jak vlastně bude dál a zda bude co do úst. Jiní, ač vypadali plně zajištění a otázky peněz je netrápily, kupodivu taky nezářili blahem. Ale jak to? - napadlo mě. Mají přece vše, co si přejí? Asi nemají, alespoň jejich obličej a řeč očí o tom nesvědčila. Zřejmě zklamání a prázdnota po dosažení vytyčených cílů a neschopnost vidět účel a smysl v další cestě je přivedla do víru nicnedělání a zahálčivosti produkující bolest a depresi. Snad bych se mohl zeptat onoho pána, jenž vystupoval z drahého auta, zda nalezl smysl života a klid v duši, ale pro neskutečný chvat a zaneprázdnění by jistě neměl čas mi ani odpovědět. Nekonečný shon a honba za větrem. Kde tedy najít lidi v pohodě? Jsou dneska alespoň někde? Jsou zalezlí a čekají na své objevení, aby nám prozradili tajemství svého klidu?
Rád bych vás ujistil, že nikdo není předem odsouzen k depresi a stresu. K pocitu nenaplněnosti a prázdnoty. Sám jsem si to kdysi myslel a trápil se tím. Stále si pokládaje otázky, zda ten strach a nejistota měnící se nálady a honba za vším, co je v tomto světě vidět, je právě ten cíl, ke kterému chci směřovat. Naštěstí není. Všechny záporné emoce jako strach, stres, deprese, prázdnota, hněv apod. jsou vždy výsledkem situací, ve kterých se právě nacházíme. Náš mozek pouze reaguje na naše okolí a je na nás, jak tyto reakce zpracujeme. Je to přece tvůj život a ty si s ním můžeš dělat, co sám chceš. Máš k dispozici pestrou paletu emocí a různých situací a je jen na tobě, jak s myšlenkami naložíš. Zkus alespoň chvilku přemýšlet v duchu tohoto nového poznání. Pozoruj svůj tok myšlenek a zkus oddělit pozitivní od destruktivního. To, co tě nabádá k tvůrčí činnosti a naopak, co tě sužuje a maří veškeré úsilí. Zajímavé je, že vždy jde o jednu hlavu, ze které to vše vychází, a ta hlava patří tobě. Zlobíš se na někoho a viníš jej, že za to může, jasně, ale odkud vycházejí tyto pocity? Z hlavy toho dráždila? Ne, ze tvé. Popudlivě čekáš ve frontě na oběd, plný chvatu a netrpělivosti. Kdo stojí za těmi nepříjemnými pocity? Může za to snad ta fronta? Ale kdepak. Ze tvé vlastní hlavy to všechno vychází. Co by za to dal takový maratonský běžec, kdyby jen na chvilku mohl postát a odpočinout třeba i ve frontě. A co človíček upoutaný na invalidní vozík? Co kdybys mu nabídl své místo ve frontě výměnou za jeho invaliditu.? Hmm, co říkáš? Jak rád by stál takový člověk ve frontě? Všímáš si, vše jde z hlavy a mozek vše stále přebírá a hodnotí a to, co prožíváš, je pouze odrazem skutečnosti, ve které se právě nacházíš.
Všechny naše prožitky a reakce nejsou konečné, ale pouze určují, jací vlastně jsme. Díky všem těm denním situacím poznáváme svou skutečnou podstatu. Nezoufejme proto. Prožívané myšlenky nemusejí být konečné. Prostě přišly a já mám moc určit, kterou z nich si nechám a kterou odešlu pryč. Myšlenky a emoce můžeme chápat jako barometr. Jednoduše nám ukazují náš stav. Jsou vyhodnocovatelem veškerého našeho jednání a osobnosti. Jsou-li špatné, ptejme se, co máme dělat proto, aby se změnily, a jsou-li dobré, rozvíjejme je a kultivujme. Samozřejmě se můžeme ptát, proč je tolik nepříjemných a negativních pocitů? Má odpověď je jednoznačná. Nikdo nás nikdy neučil, jak správně přemýšlet, jak zacházet se svým mozkem, jenž je zatím nejvýkonnějším počítačem na světě. Skvělý stroj, jenž není plně naprogramován vstupem na svět, ale vyžaduje doprogramování od nás. Základy, někdy dobře a jindy špatně, položili rodiče, škola, kultura a náboženství, nicméně základní program určující další cestu jedince nás díky emoci strachu chrání pouze před pády. Je však zapotřebí vyjít z tohoto dětinského základního programu a začít pracovat na jeho vylepšování. Strach, zlost, závist, žárlivost a podobné věci nemohou, a my ani nechceme, určovat naše další jednání. Toužíme po pohodě a klidu, po úspěchu a lásce. Známe záblesk těchto pohodových stavů a chceme je stále. Tak bychom si v dnešním povídání mohli rozdělit naše emoce na vysoké a nízké a pokračovat studiem osobnosti až k tomu, jak dosáhnout primárně těch vysokých. Samozřejmě to nejde všechno hned, ale učený z nebe nespadl a číst se taky nikdo nenaučil přes noc. Dožeňme tedy to, co nás zapomněli naučit ve škole, a vydejme se společně za poznáním sama sebe a lepšího životního stylu.   

ing. Aleš Kalina
Institut pro životní koučink