Proč nemít svého životního kouče?

Určitě jste o někom takovém ve svém okolí slyšeli – byl to takový bezproblémový člověk, chodil řádně do práce, o víkendech jezdil s rodinou na výlety, žádné hospody a výstřelky s kamarády, pro ostatní by se rozdal. A pak najednou ze dne na den se něco stalo. Nepoznávali ho – sbalil si batoh a odjel jen tak na tříměsíční cestu do Jižní Ameriky. Zabalil to v práci, nic nedal na nářky své ženy a domlouvání příbuzných. Takhle ho nikdo neznal! Anebo ona – matka od dvou dětí, vždycky vzorně pečující o jejich vysněný 3+1, mírná a usměvavá bytost, které si skoro nikdo nevšiml, protože se nikam necpala. Najednou si dupla a manželovi oznámila, že tajně vystudovala dálkově práva a začíná u zahraniční firmy. Konec teplých večeří a vyšlapané trasy mezi plotnou a pračkou! Oběma bylo kolem 40 let a jejich okolí nechápalo: byli přece takoví rozumní…!
Takových případů se na jevišti života odehrává denně nepřeberné množství. Proč tomu tak je? Jak to, že nás podobní lidé dovedou tak moc překvapit a vyvést z míry? Tito lidé jsou často klienty životních koučů, buď již v situaci, kdy nějakou radikální změnu provedli a snaží se vyrovnat s jejími následky, anebo podobnou změnu plánují a velmi nutně potřebují, ale přesně nevědí, jak by měla vypadat. Radikální změny života jsou důsledkem nerovnováhy mezi tím, jak je člověk založen, a tím, v jaké situaci je a do jaké míry naplňuje očekávání svého okolí.
Ve věku dospívání má každý z nás spoustu snů, tužeb a přání. Dokonce si i často maluje, jak je bude realizovat, co všechno dokáže, jaké poznatky a dobré věci lidstvu přinese. Pak je ale mladý člověk  vhozen do dospělosti a jsa vystaven vlivu ostatních pomalu ztrácí odvahu i chuť své sny uskutečňovat. Vzpomeňte si sami, kolikrát jste vy sami slyšeli věty „tohle se ti nemůže povést“, „takhle to přece nemůžeš dělat“, „život není zábava“ nebo „koukej dělat něco pořádného“. Většina z nás se pak poslušně - neboť vážit si názoru autorit je správné, učili nás rodiče – zařadila do vzorce života, který byl a je takzvaně „normální“, ověřený mnoha lidmi před námi a který je, přiznejme si to, v mnoha případech v podstatě i pohodlný.
Pár let nebo pár desítek let podle tohoto vzorce opravdu žijeme. Můžeme být dokonce i spokojeni, neboť je spokojeno naše okolí, jak hezky hrajeme roli, kterou pro nás vybralo. A my jsme rádi, když nám ostatní dávají najevo, že je všechno v pořádku, že máme platné místo ve společnosti. Potíž nastává v okamžiku, kdy se začne ozývat naše opravdové já, to, které je ukryté v naší samotné podstatě. Tohle opravdové já je jediný hlas, který se nedá vypnout, nedá se mu nechat vzkaz na záznamníku, nedá se před ním odstěhovat nebo se s ním prostě domluvit „hele, já tě fakt teď nemůžu poslouchat, nemám na tebe čas, popovídáme si někdy jindy, ano?“. Naše opravdové já je hodně sveřepé a neodbytné. Čím víc se ho snažíme ignorovat, tím do nás víc ryje – „proč dřepíš už patnáct let v účtárně, když jsme si slibovali, že napíšeme knížku pro děti?“ „Jak se chceš uplatnit jako spravedlivá soudkyně, když už jsi deset let doma s dětmi?“ „Hm, to jsem zvědavé, jestli za 2 roky bude někoho zajímat, že jsi své firmě ušetřil na daních sto tisíc, a přitom jsi nestihl zkoušet s kapelou na ten slíbený koncert, takže kluci s tebou už nepočítají“. Naše původní sny a touhy se nám v určitých fázích života začínají vracet a my se s nimi potřebujeme nějakým způsobem vyrovnat. Naše osobnost potřebuje rovnováhu, svou vlastní integritu, potřebujeme prostě být sami sebou. I když nám někdo život krásně nalajnoval a přidal zvoneček a mašli, oceníme to jen tehdy, bude-li ta naše životní cesta odrážet to, čeho si opravdu vážíme, pro co jsme se narodili a kde můžeme maximálně využít veškerý svůj talent a motivaci.
Životní koučink staví na tom, že každý člověk je originální, má naprosto jedinečné vlastnosti a předpoklady, a proto každý z nás může být výjimečný a excelentní. Jen jde o to najít, v čem. Tady pak neplatí parametry toho, co se považuje za běžné a „normální“, protože co je průměrné, nás může uspokojovat jen částečně. Hledáme přesně to, co je unikátní právě pro nás. Každý z nás potřebuje mít práci, pro kterou se nadchne a která pro něho bude životním posláním. Někdo bude řídit továrnu a někdo vyučovat potápění. Každý z nás potřebuje mít dostatek finančních prostředků pro to, aby nemusel žít ve stresu a obavách. I tady ale máme hranice každý jiné. Všichni potřebujeme mít kolem sebe lidi, které máme rád, chceme si umět poradit s mezilidskými vztahy. I ty máme každý naprosto jedinečné. A konečně každý z nás se musí umět postarat sám o sebe – o svůj rozvoj, své zdraví, svou duševní pohodu. Jak to budeme dělat, to už je na nás a na naší vlastní odpovědnosti.
Silná čtyřkombinace životního koučinku Práce-Peníze-Vztahy-Zdraví je v podstatě židlička, na které odpočívá náš život. Sedí se nám dobře a pohodlně, pokud jsou všechny nohy stejně dlouhé. Jakmile se židlička začne kymácet, je potřeba nějakou nohu podložit a uvést ji zpět do rovnováhy.
Podstatou životního koučinku je rovnocenný vztah kouč-klient. Role obou dvou je spolupracovat, nikdo v tomto vztahu není nadřízený nebo „chytřejší“. Jednou z nejdynamičtějších forem pokroku je práce v tandemu a právě tandem kouč-klient je velmi efektivní ve všech čtyřech oblastech, se kterými životní koučink pracuje. Tato spolupráce je založena na vzájemné důvěře, podporování a chuti „dosáhnout na hvězdy“, proto je nezbytně nutné, aby v takovémto tandemu pracovali lidé, kteří si opravdu vyhovují. A jak takový životní kouč tedy vypadá

• nabízí spolupráci, nikoliv rady
• vidí příležitosti, ne hrozby
• umí inspirovat, ne vést
• dodává sílu a nadšení, neúkoluje

Z dobrého sezení životního koučinku byste prostě měli odcházet s pocitem, že jste vstoupili do právě kvetoucí zahrady a je jen na vás, kterou z těch voňavých rostlin si utrhnete. A že si tu vámi vybranou utrhnout můžete.

ing. Aleš Kalina
Institut pro životní koučink