ČÍ ŽIVOT VLASTNĚ ŽIJI? - Svůj anebo jiných?

„V životě jsou podstatné nikoliv znalosti, ale činnost.“ Thomas Henry Huxley

Jdeme životem a postupně si přivykáme všemu, co děláme, hodnotíme veškerou činnost jako atraktivní a pro nás přijatelnou nebo naopak nepřitažlivou a nevyhovující. Co ale způsobuje, že pro mě tak atraktivní a uspokojující činnost je pro jiného nudná a nezáživná? Co způsobuje, že již od ranného dětství se projevujeme jako osobnosti s jasným stylem a touhou dělat pouze určité věci? Bylo v moci našich vychovávatelů nám ukázat všechno, co je potřeba dělat, a tak vytvářet návyk na určitou činnost? Určitě ano. Všichni mi jistě dáte za pravdu, že dobrá a doslova mravenčí práce rodičů při zdokonalování našich návyků  a předávání jejich vidění světa do našeho mozku se nedá ničím nahradit.

Na druhé straně ale nemohu souhlasit s faktem, že by jediným měřítkem formování našich návyků a s nimi spojené stupnice zážitků při jejich provádění bylo pouze rodinné zázemí. Své sehrála i škola, kulturní a náboženské prostředí a samozřejmě naši kamarádi. Naše osobnosti se utvářely v prostředí, které jsme si sami nevybrali, a díky němu se přesně definovaly veškeré naše návyky. Nutno říci, že celý soubor těchto předaných informací jsme nasáli z prostředí vytvářeného jinými osobnostmi a jejich světem, který oni sami považovali v lepším případě za správný. V tom horším jsme se již jako mladí jedinci dostávali do situací, kdy předavatel nezvládal sám sebe, choval se, jak ani sám nechtěl, a my jako malí a netknutí jsme i tuto věc díky principu „přirozené autority“ zpracovali jako dobrou. 

Jak takový princip funguje? Mozek v době učícího se módu, v době ranného dětství, kdy se plní informacemi, nerozlišuje věci špatné a dobré. Přijímá vše, co dostává od lidí, které si sám definuje jako vzor nebo autoritu, s příznakem „pravda“. Celý systém lidského vědomí je založen na pravdě. Mozek nemůže fungovat, pokud nestojí na základních hodnotách, které si definoval jako pravdivé. Rozbití těchto pravd může vést až k rozdvojování osobnosti, což je samozřejmě chráněno emocí strachu a nejistoty. Vše, co nám mozek nabíz, přichází s příznakem „pravda“ a je na nás odhalovat a přiklánět se k tomu či onomu směru. Navíc, každý máme definován vlastní systém pravdy, který se nemění, a když uplatňujeme tyto pravdy, cítíme se dobře, mozek vyzářil pozitivní emoci na jeviště zážitků – na naše vědomí stavu. Pokud proti sobě stojí dvě pravdy, centrum rozhodování dá přednost té, na kterou je napojena vyšší hodnota emoce. Tak například: tuto práci musím dodělat – pravda, a slíbil jsem, že dnes přijedu domů v sedm, taky pravda. Co vyhraje? Zalovte v paměti a zkuste si sami odpovědět, co přispělo k přijetí konečného rozhodnutí.

Vždy při zkoumání těchto jevů zůstávám v údivu stát nad skutečností, do jaké míry jsem to skutečně já a kolik je pravd, které jsem přijal od svých přirozených autorit a díky nimž žiji jejich život a ne svůj. Nasál jsem do sebe vše, co k mému prostředí patřilo a nyní prožívám svůj život skrze pravdy a hodnoty mých vychovatelů. K dispozici mám jeden jediný barometr. Pocit. Jak se cítím, když dané věci dělám? Co prožívám dnes ve své práci, když jdu domů, když jdu sportovat? Prožívám svůj den a na vše mám okamžitou odpověď, pocit. Nějak se cítím, vše prožívám s určitou dávkou emocí. Pozitivních i negativních, těším se na nadcházející činnost nebo  ji s odporem odmítám.  Jak jsme si již ale řekli, kladné pocity nemusejí být vždy k našemu prospěchu.

Jaký je tedy klíč k dlouhodobému životu s příjemnými pocity?

Za prvé, vzdělání ve čtyřech oblastech, práce, vztahy, peníze a zdraví. Poznání správného jednání v těchto okruzích nás vede k správnému rozhodování, což dlouhodobě přináší plnější život bez depresí. 

Za druhé sebepoznání, jež vede k jasné profilaci sebe sama, bez uplatňování filtrů z minulosti typu, co by se mělo. Zde objevujeme zcela novou osobnost, zakuklenou ve snech a přáních, toužící se projevit již celá léta, jež díky naučeným metodám projevu nebyla puštěna ke kormidlu rozhodování. Její požadavky byly totiž často velmi riskantní, finančně neúnosné a již samo přemýšlení nad její cestou mě přivádělo do slabosti. Tato skrytá osoba, jež nemá nic společného s výchovou a není v žádném případě kopií našich původců, je naším skutečným já. Její originalita je jasná v rodinách s více dětmi, nejlépe trojčaty. Stejní rodiče, stejná výchova, stejné prostředí, stejné vedení k návykům, ale zcela jiné sny, zcela jiné životní cíle a projevy.

Tak a jsme u toho. Právě jsme se dopátrali dvou osobností v životě každého jednotlivce. Té naučené z dětství a té jakoby vrozené, žijící si vždy po svém, nezávislé na převzatých filtrech. Jistě si vzpomínáme na nekonečný rozhovor, vedený již od dětství se sebou samými o naší ideální práci, o snu, co budeme jednou určitě dělat. O našem ideálním životním partnerovi, o jeho kráse a schopnostech. O množství vydělaných peněz a o kráse, kterou se jednou obklopíme, až to všechno vydělané dáme na hromadu. A o našem nádherném, nestárnoucím těle, vždy plném energie.

S přibývajícím věkem a při stálém uplatňování návyků z doby výchovy se stále více a více lidí nedokáže zbavit té své staré košile, převléknout se a pustit ke kormidlu toho zakukleného snílka, dát mu moc nad řízením osudu a zbavit moci všechny staré návyky z dětství, stejně pouze převzaté od jiných.

Nadešel čas postavit se na své vlastní skutečné nohy, přestat se bát a vykročit cestou realizace sebe sama. Poznání již máme a strach překonáme určitě společně již v příští lekci. Jak? Vedením vnitřního rozhovoru se sebou samým.

ing. Aleš Kalina
Institut pro životní koučink