Umění vnitřního dialogu – základ osobního růstu

V sérii minulých článků jsme si povídali o možnostech, jak se zbavit depresí a začít konečně žít a co je hlavní příčinou vzniku depresivních pocitů, jak využít sílu rozhodování ke zlepšení všech oblastí našeho zájmu a v posledním čísle jsme si kladli otázku „čí život to vlastně žijeme?“  Objevili jsme v sobě dvě osobnosti, jednu oblečenou do košile návyků a druhou zcela nezávislou na prostředí, v němž jsme vyrůstali, která touží projevit se tím více, čím hodiny času tikají déle. Dnes se podíváme na důležitost jejich vzájemné komunikace.

Každému z nás je jasné, že pro komunikaci musí být alespoň dva a pro vyjádření názoru musí být co srovnávat. Tak díky dvěma osobnostem v nás prožíváme chvíle sami se sebou a není divu, že již dávnověcí mistři osobního růstu nabádali lidi, aby trávili čas o samotě a naučili se naslouchat vnitřnímu dialogu.

Pro dnešního člověka však tento požadavek představuje nelehký úkol. Lidé se bojí trávit čas o samotě. A není div, vzdyť v dnešním světě je každý neustále  obklopen množstvím všelijakých zvuků, obrazů, příkazů, zpráv, rozhovorů, názorů. Zvykli jsme si na to a připadá nám to zcela samozřejmé. A občasné, alespoň krátké bytí o samotě není příliš vyhledávaným životním uměním, přestože je tak důležité k dalšímu osobnímu růstu.

Všichni to známe: přijdeme domů a hned zapínáme televizi jako kulisu. Sedneme do auta a rádio se spouští automaticky, jdeme na procházku a ve sluchátkách hraje naše oblíbená kapela. V podstatě na tom není nic špatného. Zjistíme však, že pro zdárný osobní růst a k vyřešení vnitřních napětí a konfliktů musíme z této vřavy civilizace alespoň na chvilku uniknout a naučit se přátelit jenom sami se sebou. Říkám alespoň na chvilku. Nutno však v této souvislosti poukázat na  stále stoupající počet  osamocených jedinců, kteří trpí  samotou a neumějí si přátelství  se sebou samými vytvořit. Stále přibývá přepracovaných workholiků, kteří podobně trpí samotou a pocitem nenaplněnosti a jsou tu samozřejmě mnozí další, bohatí i chudí, úspěšní i neúspěšní, propadlí sami před sebou a zoufale hledající pomoc. My zde ale mluvíme o samotě, jež vede k osobnímu růstu a k sebepoznání, nikoliv o hledání destruktivní osamocenosti, jež vzniká z nedostatku poznání sebe i potřeb okolí.

Naše činnost v životě je určena tím, jak sami se sebou komunikujeme. Naše vizuální představy a vnitřní promluvy, výrazy obličeje a tělesné postoje určují, kolik z našich znalostí bude skutečně využito.  Často přistihneme sami sebe v myšlenkovém kolotoči, vidíme-li úspěšné lidi a domníváme-li se, že svého úspěchu dosáhli díky nějakému zvláštnímu nadání. Jejich jediným „nadáním“ je ale schopnost přimět se k činu a ovládnout strach. A to je dovednost, kterou si může osvojit každý z nás.

Vytváříme dvě formy komunikace. V první řadě vedeme vnitřní dialog. V duchu si představujeme, prožíváme své sny, reagujeme na připomínky a podněty inteligence, hovoříme k sobě. Pak je tu vnější komunikace, která v mnoha případech kopíruje tu vnitřní a kterou se dorozumíváme s okolním světem. Používáme slova, tóny, mimiku, postavení těla i pohyby. Obě komunikace mají jistý dopad na nás i naše okolí. I když ta vnější nemusí zcela odrážet tu vnitřní a dokážeme se navenek „tvářit“, vnitřní vždy zcela odráží tu vnější. Odhady ukazují, že 99% naší osobnosti není vidět, a já s tím plně souhlasím. Vše, co prožíváme v okolním světě, se zapisuje do nás, a i když na to můžeme reagovat dle nastavených měřítek, neunikneme potřebě vnitřního rozboru sami před sebou. Ignorací této potřeby hodnocení a dialogu vzniká postupná deprese.

V komunikaci je síla. Ti, kteří se naučí ji ovládat, mohou změnit sebe a své vlastní vnímání světa i způsob, jak okolní svět vnímá je. Naše pocity nejsou důsledkem událostí a okolností, ale interpretace těchto vnímaných skutečností. Životní příběhy mnoha lidí svědčí o tom, že nezáleží na tom, co prožíváme, ale jak to prožíváme.

Veškerá lidská činnost se odráží ve vnitřním dialogu a zjistil jsem pozorováním, že existují dialogy dva. Ten první vzniká zcela samovolně jako funkce mozku a je reakcí na vše, co přijímáme smysly. Přijaté se porovnává s databází veškerých přijatých informací a vzniklá reakce se projeví jako blesková myšlenka. Ta může být buďto kladná, či záporná. To všichni známe. S někým si povídáme a po rozchodu nám dialog plný emocí znova probíhá v hlavě. Nebo poklidně přijmeme zhodnocení od nadřízeného a doma o něm bojovně přemýšlíme.

Zajímavé je, že při zkoumání všech těchto proudů zhodnocování zjistíme, že některé z nich nejsou dle našich hodnot pravdivé. Dokážeme sami odhalit vlastní nedostatečnost a potřebu upgradu. To se projevuje druhá osobnost, která na to upozorní a má i k dispozici jiný zdroj poznání. Je to pozoruhodný stroj, ten náš mozek! Sami tedy dokážeme zhodnotit pravdu a vnitřním dialogem sami sebe poučit, že tato myšlenka není pravdivá. Mluvíme sami se sebou, stanovujeme si cíle, nacházíme odvahu jednat a překonávat strach. Poučujeme ustrašené malé já o pravdivosti našich cílů, postojů a snů.  

Vše tedy záleží pouze mně. Já si stanovuji cíle a hledám cestu k jejich dosažení. Já si vykresluji svůj životní sen a dbám na jeho naplňování. Já se účastním vnitřního dialogu a usměrňuji veškeré reakce svým směrem. Poučuji a vzdělávám svůj systém, aby reagoval tak, jak jsem si předem stanovil. Životní cesta je výzvou ke zdokonalování a k osobnímu rozvoji, jehož základem je vnitřní dialog.

Jak ale mohu naslouchat vnitřnímu dialogu, když jsem stále zahlcován mnoha podněty zvenčí? Všech pět smyslů je bez ustání burcováno vzruchy a naše jediné  vědomí tak zpracovává pouze tento druh podnětů. Neumí totiž pracovat s více věcmi najednou. V takovéto situaci není možné, aby vnitřní dialog probublal napovrch tak, abychom jej vědomě zaslechli. On sice probíhá, ale jde mimo dosah našich smyslů. Je jakoby hlasem němého hledajícím způsob, díky němuž bychom si jej povšimli.

Jediným znakem výsledku toho vnitřního jednání je to, jak se cítíme. Zkusme se podívat na své pocity minulý týden a přiřadit jim místa na stupnici 1 až 10.  Byl jsem jeden den na 8 a druhý na 2? Nebo měly dokonce tendenci kolísat i během dne? Zkusme si po dobu jednoho týdne vést malý deníček svých pocitů. Jak se cítím, jsou mé pocity stabilní nebo kolísají? Kolísají nahoru, dolu anebo jsou na jedné úrovni? Velká rozkolísanost anebo příliš mnoho nepříjemných pocitů typu „život je k ničemu“ je jasnou známkou nenaslouchání a zároveň výzvou: „Člověče zastav se a udělej si na sebe čas. Máš schůzky s každým, jenom ne sám se sebou. Jdi dnes do lesa a naslouchej sám sobě. Napiš si, co uslyšíš, a začni to realizovat.“  

Naučit se naslouchat sám sobě a vést vnitřní dialog je velké umění, vedoucí k sebezdokonalení a lepšímu, plnějšímu  životu. Proč nezačít s jeho učením právě teď?