Prvotní optimismus
Celkově optimismus vyhlídek jednoznačně převážil nad nejistotou. Zatímco v roce 1991 převažovala skepse a jen pětina pracovníků viděla vyhlídky své kvalifikace jako velmi dobré, poté optimismus stále rostl. Podíl těch, kdo dnes nevidí žádný problém ve své kvalifikaci, se přiblížil 80 procentům.
Z hlediska pohybu lidí mezi různými místy či přechodnou nezaměstnaností bylo polistopadové období vskutku čilé. Podle šetření Českého statistického úřadu z roku 2001 prošlo 40 procent ekonomicky aktivních osob v předchozích deseti letech změnou zaměstnání, přičemž jen menšina zaznamenala období nezaměstnanosti.
V kariérách lidí přitom mírně převažovala dobrovolná pracovní mobilita nad vynucenou a silně převažoval vzestup nad sestupem: pouze desetina považuje současné zaměstnání za horší než předchozí.
Česká populace se vyznačuje silným instrumentalismem ve vztahu k práci. Souhlas s názorem, že "práce je jen způsob, jak si vydělat peníze", deklarovalo na konci 90. let téměř 40 procent ekonomicky aktivních sledovaných v mezinárodním výzkumu hodnot. Bylo to více nejen v porovnání se západoevropskými zeměmi, ale i s Maďarskem a Slovinskem.
Náš trh práce byl přitom ještě na konci 90. let viděn jako pole bez rizika - o to větší bylo překvapení, když nezaměstnanost začala náhle strmě růst. Pomalá adaptace pracovních sil se obrátila v jejich vytlačování z ekonomiky.
Řešení problémů nezaměstnanosti se pohybuje mezi dvěma extrémy. Na jedné straně se nabízí "evropská cesta", s přísnou regulací trhu práce a ochranou zaměstnanců. Na druhé straně je doporučován "americký recept" ordinující skromné zajištění a volnost pracovních smluv.
Pasti extrémů
Zatímco sociální vlídnost vede k "pasti nezaměstnanosti" a tedy k velkému podílu lidí dlouhodobě bez práce, sociální tvrdost nutí k práci za každou cenu, i ve špatně placených zaměstnáních.
Toto dilema není ale všeplatné. Ani flexibilita mezd směrem dolů, ani posilování regulace nevede k žádoucímu výsledku, totiž "více a lepších pracovních míst", jak to formuluje evropská strategie zaměstnanosti.
Česká cesta jen těžko může být jiná než evropská. Ta je již řadu let tažena vzorem "flexicurity", jež byla kodifikována v Nizozemsku a aplikována v Dánsku i jiných zemích, přičemž odpovídá obecnějšímu směřování Mezinárodní organizace práce a EU.
Přílišná ochrana škodí
Jde o to, najít kompromis mezi ochranou práce a dostatečným prostorem a podněty pro změnu, mobilitu, kvalifikační dynamiku a tudíž i pro vyšší nasazení a efektivnost práce. Důležité je zabránit prohlubování propasti mezi velkými jistotami pro zaměstnance na dobu neurčitou a slabou ochranou pracovníků na dobu určitou, která může vést k rozpolcení trhu práce.
Hlavním směrem je přechod ze sociální podpory v "podporu uplatnitelnosti na trhu práce". Jde o povinnost nezaměstnaného investovat do vlastní kvalifikace, být aktivní v hledání zaměstnání i skromnější v přijetí přechodné práce. Závazky musí být zvlášť přísné u mladých lidí, aby se tak zabránilo nebezpečné nečinnosti a následnému zhroucení životních perspektiv.
Taková změna je nutná i u nás, byť těžká. Výzkumy přinášejí dobré zprávy alespoň v tom směru, že dotázaní vyjadřují ochotu se rekvalifikovat. Jenže zatímco ve vyspělých zemích se lidé stěhují za prací, u nás se drží bytu, většinou z pochopitelných důvodů.
Autor je sociologem
Celkově optimismus vyhlídek jednoznačně převážil nad nejistotou. Zatímco v roce 1991 převažovala skepse a jen pětina pracovníků viděla vyhlídky své kvalifikace jako velmi dobré, poté optimismus stále rostl. Podíl těch, kdo dnes nevidí žádný problém ve své kvalifikaci, se přiblížil 80 procentům.
Z hlediska pohybu lidí mezi různými místy či přechodnou nezaměstnaností bylo polistopadové období vskutku čilé. Podle šetření Českého statistického úřadu z roku 2001 prošlo 40 procent ekonomicky aktivních osob v předchozích deseti letech změnou zaměstnání, přičemž jen menšina zaznamenala období nezaměstnanosti.
V kariérách lidí přitom mírně převažovala dobrovolná pracovní mobilita nad vynucenou a silně převažoval vzestup nad sestupem: pouze desetina považuje současné zaměstnání za horší než předchozí.
Česká populace se vyznačuje silným instrumentalismem ve vztahu k práci. Souhlas s názorem, že "práce je jen způsob, jak si vydělat peníze", deklarovalo na konci 90. let téměř 40 procent ekonomicky aktivních sledovaných v mezinárodním výzkumu hodnot. Bylo to více nejen v porovnání se západoevropskými zeměmi, ale i s Maďarskem a Slovinskem.
Náš trh práce byl přitom ještě na konci 90. let viděn jako pole bez rizika - o to větší bylo překvapení, když nezaměstnanost začala náhle strmě růst. Pomalá adaptace pracovních sil se obrátila v jejich vytlačování z ekonomiky.
Řešení problémů nezaměstnanosti se pohybuje mezi dvěma extrémy. Na jedné straně se nabízí "evropská cesta", s přísnou regulací trhu práce a ochranou zaměstnanců. Na druhé straně je doporučován "americký recept" ordinující skromné zajištění a volnost pracovních smluv.
Pasti extrémů
Zatímco sociální vlídnost vede k "pasti nezaměstnanosti" a tedy k velkému podílu lidí dlouhodobě bez práce, sociální tvrdost nutí k práci za každou cenu, i ve špatně placených zaměstnáních.
Toto dilema není ale všeplatné. Ani flexibilita mezd směrem dolů, ani posilování regulace nevede k žádoucímu výsledku, totiž "více a lepších pracovních míst", jak to formuluje evropská strategie zaměstnanosti.
Česká cesta jen těžko může být jiná než evropská. Ta je již řadu let tažena vzorem "flexicurity", jež byla kodifikována v Nizozemsku a aplikována v Dánsku i jiných zemích, přičemž odpovídá obecnějšímu směřování Mezinárodní organizace práce a EU.
Přílišná ochrana škodí
Jde o to, najít kompromis mezi ochranou práce a dostatečným prostorem a podněty pro změnu, mobilitu, kvalifikační dynamiku a tudíž i pro vyšší nasazení a efektivnost práce. Důležité je zabránit prohlubování propasti mezi velkými jistotami pro zaměstnance na dobu neurčitou a slabou ochranou pracovníků na dobu určitou, která může vést k rozpolcení trhu práce.
Hlavním směrem je přechod ze sociální podpory v "podporu uplatnitelnosti na trhu práce". Jde o povinnost nezaměstnaného investovat do vlastní kvalifikace, být aktivní v hledání zaměstnání i skromnější v přijetí přechodné práce. Závazky musí být zvlášť přísné u mladých lidí, aby se tak zabránilo nebezpečné nečinnosti a následnému zhroucení životních perspektiv.
Taková změna je nutná i u nás, byť těžká. Výzkumy přinášejí dobré zprávy alespoň v tom směru, že dotázaní vyjadřují ochotu se rekvalifikovat. Jenže zatímco ve vyspělých zemích se lidé stěhují za prací, u nás se drží bytu, většinou z pochopitelných důvodů.
Autor je sociologem
