Agresoři a diktátoři necítí potřebu své chování měnit

Někteří lidé se rodí se sklonem k výbušnosti. Jak se s takovou vlastností vyrovnat? Je dobré o ní vědět a konfliktní situace se snažit řešit s odstupem.

Vzpomenete si na scénu z filmu Pelíšky, v níž Jiří Kodet famózně ztvárnil agresívní výbuch otce, jehož dcera drze tvrdí, že vídeňský knedlík je nok? Hladina adrenalinu prudce stoupá a z poklidného nedělního oběda se během několika okamžiků stává tragikomická bouře emocí. Situace je to nejen legrační, ale také lidská a z psychologického pohledu velmi zajímavá. S agresívními projevy se setkávám na pracovištích i na veřejnosti. Schopnost ovládat agresi přitom považuji za důležitý krok na cestě k duševnímu zdraví. Agresívní chování přináší celou řadu komplikací především ve vztazích s ostatními lidmi. Pro své zdraví ale potřebujeme vztahy zdravé. Takže proč jsou lidé stejně jako otec v podání Jiřího Kodeta agresívní?

Výbušní cholerici
Jste výbušní? Startujete na první našlápnutí? Vytáčí vás drobnosti? Zvyšujete hlas na pomalé, nešikovné nebo zdržující kolegy? Pak jste cholerik, tedy člověk s dynamickým a nestabilním temperamentem. Temperament je vám dán již od narození geneticky a nejvíce ho formuje citlivost nervové soustavy a její schopnost reakce. Vnější impuls - například "zamrznutý" počítač se v mozku velmi rychle rozšíří a vyvolá velké emoce.
V tu chvíli již třeba bušíte pěstí do stolu nebo klávesnicí do monitoru. V daném okamžiku jste doslova pohlceni vztekem. Jste-li šéf, podřízený vám raději mizí z dohledu, aby to také neodnesl. Cholerikem se tedy nestáváte, ale rodíte. To ovšem neznamená, že budete dál vytvářet pro sebe a své okolí infarktové situace s omluvou, že za to nemůžete. I když svůj temperament nezměníte, můžete ovlivňovat jeho projevy a zmírňovat případné následky.
Když o svém temperamentu víte, je dobré znát triky, které vám pomohou se s ním vyrovnat. Zhluboka se nadýchněte a vydýchněte, než začnete reagovat. Odejděte, když cítíte, že "to na vás jde". Takovou situaci ale komentujte třeba slovy: "Teď to nevyřešíme, přijď za půl hodiny". Tomu, kdo je cílem vaší nepříjemné reakce, neříkejte, co si o něm myslíte. Popište, co se děje s vámi. Namísto tvrzení: "Jsi naprosto neschopný," řekněte: "Štve mě, že to není perfektní." Občas si ze sebe udělejte legraci na téma, jak snadno se rozčílíte. Kolegové si vás budou vážit a nemusí se vám smát za zády.

Útoční agresoři
Být cholerikem je věc nepříjemná, ale být agresívní z principu je věc vážná. Agrese není vrozená, ale u zrodu agresora prakticky vždy stojí ten, kdo ho vychovává. Absence lásky, agresívní chování nebo dokonce týrání dítěte může přímo zapříčinit pozdější útočné jednání. Někdy je ale situace složitější a rodičům se přes veškerou snahu nepodaří zvládnout impulzívní povahu dítěte. Například hyperaktivní děti získávají ze svého okolí agresívní odezvy na své nepřiměřené chování, a to je nutí také k agresívní reakci.
Jak tedy poznáte, že jste agresor? Třeba tak, že vás tyto řádky rozčilují a říkáte si: "To jsou bláboly, chtěl bych vidět toho chytráka, jak spolupracuje s těmi lumpy od nás". V této jediné větě máte hned tři agresívní projevy - negativní hodnocení textu, autora a pracovního týmu. Ostatně to, že všude kolem vás pociťujete nepřátelství a máte potřebu permanentně bojovat, je nejvýraznější signál nepřiměřené agresivity. Na rozdíl od cholerika, který prožívá intenzívně negativní i pozitivní signály, je agresor více negativní. Agresor je předem nastaven reagovat útočně a automaticky hledá špatný úmysl v chování druhého. Má pocit, že mu to všichni dělají naschvál.
Máte-li agresora například ve svém pracovním okolí, může dlouhodobě komplikovat spolupráci ostatních. Pokud mu totiž řeknete, že je agresívní, vnímá to jako nepřátelství. Vzhledem k tomu, že vyznává heslo "nejlepší obrana je útok", dostává se do začarovaného kruhu konfliktů a střetů.
Přestat být agresorem je velmi dlouhá složitá cesta a často jde o úplnou rekonstrukci vašeho vnitřního světa. Z toho vyplývá, že to většinou není člověk schopen zvládnout sám bez pomoci psychoterapeuta. Navíc musí počítat s dlouhodobým procesem. Pro začátek ale mám několik otázek k přemýšlení. Čím to, že ostatní mají méně konfliktů a více přátel? Chápete, že lidé vás nechtějí jen zneužívat, že třeba opravdu potřebují pomoci? A proč je důležité omluvit se, když někomu ublížíte? Zodpovězením těchto otázek můžete alespoň nastartovat nové modely vnímání okolí a snížit počet situací, ve kterých útočně reagujete.

Trestající diktátoři
Velmi specifickou skupinou lidí s agresívním jednáním jsou diktátoři. Tedy lidé, kteří používají agresi jako nástroj k ovládání ostatních. K tomu ale potřebují moc. Moc přitom získávají skrze nějakou roli - otec, auditor, manažer. Samotná role většinou k agresi trochu vybízí. Ne nadarmo jsou tyto funkce spojeny s negativní přívlastky: trestající otec, přísný auditor, tvrdý manažer a do jisté míry je u nich jistý druh diktátorství předpokládán. Jde o typické šablony, které agresi podporují.
Pokud se ještě přidají některé povahové rysy jako například vysoká dominance, přeceňování se nebo zmíněný cholerický temperament, je předpoklad stát se diktátorem vyšší.
Základní problém spočívá v tom, že agrese coby nástroj ovládaní okolí skutečně funguje. Každý manažer může potvrdit, že se mu někdy vyplatilo zvýšit hlas, praštit do stolu nebo se podřízeného zeptat, zda vůbec chce u firmy pracovat. To jsou ale výjimečné případy. Takový tlak je nutné využít jen v určitých situacích a mít ho pod kontrolou. Například, když podřízený zcela odmítne autoritu vedoucího případně svým chováním ohrožuje zdraví svoje nebo ostatních. Jinak diktátor podlehne kouzlu agrese a vyhlásí ji vnitřně za "jediný" nástroj řízení a vedení ostatních. Atmosféru strachu, kterou rozšiřuje, již přestává vnímat nebo je v ní dokonce spokojen. Ostatně není ohrožen on, ale lidé kolem. Obavy a vyhýbavé chování ostatních vnímá jako neschopnost nebo schválnosti.
Diktátoři časem nutně podlehnou bludu neomylnosti, protože nejsou konfrontováni se svými chybami. Nakonec, kdo by si troufnul kritizovat přísný majestát.
Jak poznáte, že máte diktátorské sklony? Především se vás lidé, nad nimiž máte nějakou moc, bojí. Nechtějí s vámi mluvit, protože mají permanentně pocit, že jsou zkoušeni. Vy jim totiž nenavrhujete, neradíte ani nenabízíte pomoc, ale jednoznačně říkáte, co mají dělat. Vy to přece víte nejlépe! Kromě toho vždy máte po ruce jasnou a tvrdou kritiku výkonu ostatních.
Pokud byste se chtěli svého "diktátorství" zbavit, máte v zásadě dvě možnosti. Studovat oblast motivace lidí a osvojit si i další nástroje vedení, jako je chvála, podpora, rozvoj druhých. A druhou možností je takzvaná korektivní zkušenost, tedy zážitek, kdy jste vy sami řízeni diktátorem. Když si uvědomíte, co to s vámi dělá, možná si představíte stejné pocity u lidí, které vedete, vychováváte nebo kontrolujete.
Bohužel je pravda, že jak agresoři, tak i diktátoři obvykle své chování nemění nebo jen velmi pomalu. Mnohdy si totiž žádného problému nevšimnou a i ve chvíli, kdy jsou na něj upozorněni, nepovažují jej za podstatný.