Je práce otroctvím nového věku?

Mnohokrát jste jistě slyšeli výroky jako „Práce jako elixír života“, „Pracovat je chvályhodné“, „Práce jako životní styl“ a „Kdo nepracuje, ať nejí“. Celá naše společnost je prodchnutá těmito spontánními pravdami a snad jen málokdo si vůbec dovolí o nich pochybovat. Jsou vžité a všeobecně přijaté a co je jednou dáno, je určitě dobré. Co dělají a přijímají všichni, je dobou vyzkoušeno a bylo by nanejvýš nemoudré se proti tomu jakkoliv stavět nebo se to snad pokoušet změnit. Společenské dění neexistuje bez činnosti jednotlivce a právě činnost každého člověka přivedla naši planetu tam, kde jsme nyní. Vžili jsme se do určitých konvencí a děláme mnoho činností bezmyšlenkovitě, a to buď proto, že nás k tomu někdo vede, anebo proto, že to tak dělají všichni. Všichni chodí ráno do práce, tak bych měl i já. Všichni si berou půjčky, tak proč bych si neměl nějakou vzít i já? Všichni se žení a mají děti, je to určitě tak správné a ani já tedy nemohu být sám. Dovolená u moře, no jasně a dokonce na úvěr, jdu do toho, no a bez mobilu taky být nemohu, přece ho mají všichni.

Chtě nechtě se všichni stáváme součástí velkého soukolí, otáčíme se jeden kolem druhého a tak vytváříme společenský stroj. Pracujeme, utrácíme, sportujeme, dovolenkujeme, chodíme do kina, vysedáváme u televize, každý trochu jinak, dle svého životního stylu.  Je dobré si ale povšimnout, co je zdrojem, pohonnou látkou všech těchto aktivit, co nám dovoluje v tom našem soukolí denně žít? Nu, co myslíte? Je to naše dobrá vůle ráno vstávat a začít žít? Ne. Hybnou silou většiny našich společenských aktivit jsou peníze a ty k nám plynou ve většině případech díky naší práci. Práce se tak stává cestou k našim prožitkům, ke způsobu vyjádření sebe sama, ale i k naší dovolené a způsobu bydlení. Není možné se odtrhnout a žít izolovaně, pokud nás to netáhne k bezstarostnému životu na nádražích a pod dálničními mosty.

Naše práce je tedy velmi důležitá. Nejenže se svým dílem projevujeme a vynášíme na povrch svou skutečnou podstatu, ale z výsledků práce jsme živi a díky nim můžeme provozovat své koníčky a zájmy. Jak je pak ale možné, že dle provedených výzkumů 75% lidí v Česku svou práci nenávidí a ráno by raději nevstávalo, pondělí je pro ně nejčernějším dnem a celý týden se už těší na pátek neboli, jak jsem jednou zaslechl, na malou sobotu? Co způsobuje, že tak závratné procento lidí svou práci nesnáší a netěší se na ni? S jakým asi odporem takoví lidé přicházejí na pracoviště? Kolik depresí se rodí z jejich nechuti plně se angažovat v pracovním procesu? Jak potom může jejich činnost obohacovat a rozvíjet jejich okolí, když sami nenávidí vše, co dělají? A to jsme na tom u nás ještě docela dobře. Například ve Spojených státech 85% dotázaných odpovědělo na otázku, proč jdou ráno do práce, slovy: „No, všichni jdou do práce, tak i já.“ Jak pak může taková společnost vůbec prosperovat, inovovat a být jednou z nejvyspělejších ekonomik na světě? Klíčem je těch zbylých 15%. Ti vědí, proč jdou každý den pracovat, a v zájmu svých cílů stanovují přesná pravidla pro ostatní, šedý dav, jenž bez přemýšlení naběhne do „rachoty“, přijme za své ona stanovená pravidla a prodává svou jedinečnost za malý obnos peněz s vidinou jeho následného utracení. „Moderní“ společnost si tak vytváří pracovní morálku, regulovanou formuláři a pracovními předpisy, vymezující každému jednotlivci v soukolí jeho místo i příslušný příspěvek na živobytí za odvedenou práci. Že jde opravdu jen o pouhý příspěvek, to potvrzuje stále rostoucí množství půjček - lidé chtějí víc a víc peněz. V Česku se to ještě nestalo natolik zaběhlým mechanismem, ale např.  v už zmíněných USA má průměrně každý občan zadlužených 7 kreditních karet. U nás si lidé s radostí půjčují přímo hotové peníze na třikrát větší než běžný úrok, jen aby získali, co chtějí, poněvadž výdělek za onu nudnou a nepřitažlivou činnost, které se říká práce, není dostačující. Je to přitom tak nefér! Pracuji, odevzdávám část svého života, sebe sama, někomu, něčemu mimo mne, zaměstnavateli, firmě, a ve výsledku mám za tuto obět tak málo, že si nemohu dovolit opatřit to, po čem toužím! Je vůbec cesta ven z tohoto bludného kruhu? Existuje způsob, jak začít konečně pracovat s radostí, žít a obohacovat, materiálně i duchovně, sebe i své blízké? Ano, je.

Dříve než se pustíme na hledání té naší skutečné práce, dříve než se vzbouříme zavedenému  systému, do kterého jsme se ovšem sami a dobrovolně zařadili, bych vás rád zavedl malinko do minulosti.

Jak vlastně vznikla práce a odměna za ni?

Na počátku člověk prostě jednal, lovil, sbíral plodiny, stavěl úkryty a obstarával si oděv, protože to byl přirozený způsob, jak přežít,a také protože jeho přirozenou potřebou bylo něco dělat a projevovat se. Každá bytost je originální a touží svou jedinečnost dát najevo, obohacovat druhého, něco po sobě zanechat, být sama sebou i součástí celku, společenství, které nezotročuje, dává volnost projevu i poskytuje zpětnou vazbu, hodnotí a podporuje další rozvoj jednotlivce. V těchto prvních etapách existence se člověk evidentně rozvíjel podle vlastních dispozic a tužeb. Byl svobodný v činech i projevu, nebyl kritizován či souzen ani tlačen společenskými potřebami, jediným nátlakovým prostředkem byla jeho touha žít a přežít.

Čas plynul, člověk se rozvíjel, začal vytvářet a vyrábět víc, než kolik potřeboval k životu, začal se specializovat, až konečně došlo na potřebu výrobky a úsluhy si v zájmu obecného prospěchu vyměnit. Zdárná výměna je vždy domluvena oběma stranami a musí být výhodná a přínosná. Brzy se ukázalo, že bude zapotřebí zavést prostředek směny, a tak se z kamenů, šátečků a jiných platidel vyvinuly peníze. Vývoj pokračoval,  z osad se stala města, z původně všestranných jedinců, schopných opatřit si a vyrobit si vše potřebné k životu se stali specializovaní pracovníci, poskytující své dovednosti druhým, ale i životně závislí na dodávkách a službách jiných lidí. Už museli pracovat a vydělávat, aby si mohli důležité suroviny pro život nakoupit, aby měli kde bydlet a vychovávat své potomky. Lidé začali pomalu ale jistě za mzdu dělat i práci, která je netěšila.

A zde dochází k prvnímu formování lidské psychiky, jež nazývám syndromem novodobého otroctví. V mysli člověka zakořeňuje návyk své schopnosti a síly prodávat, za peníze plnit nařízení zaměstnavatele a nepochybovat o nich, za peníze se vzdávat své identity, nevzpouzet se a nehledat jiné řešení. Strach ze ztráty práce a z toho plynoucí životní nepohoda, hlad a zima, je jako otrokář, práskajícím bičem nad všemi oblastmi života. A tento návyk přežil přes mnoho generací až do dnešních dnů. Děláme ustrašená rozhodnutí a bojíme se projevit. Častokrát mlčíme, i když toužíme všem říci, že se mýlí, své touhy realizujeme ve volném čase, místo toho, abychom se jimi živili a nabízeli své nejlepší schopnosti druhým. Bojujeme se starým paradigmatem, že pracovat je povinnost a dokonce, že práce nemůže bavit, že nikdy nemůže být zálibou. Bojíme se opustit své současné zaměstnání, svou skvělou kariéru ze strachu z finanční krize. A věřte mi, na žebříčku stresových faktorů je změna zaměstnání na druhém až třetím místě. Díky dědičnému přenosu jsou někde hluboko v nás zakořeněny prastaré postoje k práci, a tak jako nemyslící stroje vedeni návyky našich předků uplatňujeme stále tatáž pravidla a necháváme se strhávat proudem situací, které v konečném důsledku přinášejí pouze strach a nechuť se ráno probudit a jít do práce. A přitom jak by to bylo úchvatné vstávat ráno s nadšením, že mohu zase dělat něco zajímavého, vzrušujícího a převratného. Nebo jinak, že mohu svou činností přispět k růstu společnosti a pomáhat jiným k lepšímu životu. Činností je mnoho a práce taky. Jedinou otázkou zůstává, kde mám v tom všem stát já? 

ing. Aleš Kalina
Institut pro životní koučink