Optimista podléhá iluzi, žije se mu však lépe

Rozčilují vás optimisté? Vyčerpávají vás pesimisté? Kdo je kdo? A proč hledíme do budoucna s radostným očekáváním, nebo přes černé brýle smutku? Jak životní postoj ovlivňuje skutečné úspěchy?

Neodolám jednomu vtipu, který jsem kdysi slyšel. Baví se pesimista s optimistou a říká mu "Horší už to být nemůže" a optimista s úsměvem odvětí "Ale může". Jde o vtip, který zřetelně fandí pesimistům. A domnívám se, že je i odrazem preference pesimismu v naší kultuře. Na školeních a přednáškách ukazuji rozdíl mezi negativním a pozitivním životním postojem na klasickém příkladu. Naplním skleničku do poloviny vodou a zeptám se: "Je poloprázdná, nebo poloplná?" Je jasné, že odpověď záleží na pozorovateli. Na tom, zda vidí spíše to dobré - dostatek, nebo vidí to horší - prázdno. Zajímavé je, že v češtině se výraz poloplná prakticky nepoužívá. Možná to o něčem vypovídá...
Pro definici pesimismu a optimismu je velmi důležité pochopit, že jsou to životní postoje. S realitou nemají nic společného. Například vědecký text nemůže být optimistický nebo pesimistický, protože popisuje pouze fakta a zjištění. Podívejme se třeba na informaci, která na základě rychlosti růstu české ekonomiky předpokládá, že Česko se vyspělým státům v životní úrovni vyrovná zhruba za dvacet let. Předpověď vznikla na základě matematického modelu. Přitom neříká nic o tom, zda je to dobře nebo špatně. Teprve interpretace zprávy signalizuje životní postoj. Pesimista si povzdechne, že to bude až za dvacet let, a to ještě kdo ví jestli. Optimista se zaraduje, že se toho dožije, a v duchu doufá, že to bude i dřív.
Podle mých zkušeností mají výrazní pesimisté i výrazní optimisté tendenci fakta překrucovat, respektive selektovat. Vždy mají po ruce seznam událostí, které potvrzují jejich růžové nebo černé vize. Pesimista říká: "Silnice jsou čím dál horší, mezi Morousema a Zlobitínem se už nedá vůbec projet. A tak je to všude." Optimista tvrdí: "Panečku, teď se ty silnice zlepšují, z Dobrovic ke Snílkovu je nová asfaltka. A to už je v okolí třetí."
Oba dva příklady se sice tváří jako reálné hodnocení situace, ale jde pouze o vyjádření subjektivních názorů podpořených příklady - ale jen vybranými. Kdybyste chtěli zjistit, jak to skutečně je, zjistili byste si třeba počet nových a počet starých silnic a podobně. Nenechte se tedy oklamat pohledem optimisty nebo pesimisty, který se tváří na první pohled jako popis faktů.

Jak říkával děda
Jak se životní postoje formují? Vzhledem k tomu, že jsou iracionální - neopírají se o fakta -, mají velmi tuhý kořínek. Životní postoje si jakoby vybírají z reality jen ty události, které je potvrzují, to znamená, že jsou trvale platné. A tak takový postoj často přetrvává v rodinách z generace na generaci. Je předáván jako životní moudrost, jako ucelený systém chápání a hodnocení světa. V rodinách pesimistů slyšíme okřídlené výroky typu: "Každá změna vede jen k horšímu" nebo "Když se ti nedaří, všichni se k tobě otočí zády".
Pokud do světa vstupujete vyzbrojeni právě takovými pravdami, je pochopitelné, že se na svět díváte pesimisticky. Naproti tomu optimismus není v rodinách předáván nějakými standardními proklamacemi, ale spíše typickým hodnocením reálně problémových situací. Optimisté se totiž nenechávají deprimovat špatnými zprávami: "Ještě že nám ukradli jen auto", "Kvůli tomu, že tě nepřijali, se svět nezboří, příště to zkusíš znovu a určitě to vyjde."
Přebírání životních postojů z rodiny je velmi obvyklé. Proto doporučuji: podívejte se na tyto rodinné postoje kritickým pohledem a porovnejte je se skutečností. Řekněte si, jestli vám skutečně vyhovuje pesimismus po tatínkovi, a pokud ne, nebojte se vykročit jiným směrem.

Rány osudu
Život je těžký. To není jen banální povzdech, ale konstatování pravdy. Když se podíváme na životní situace, se kterými se psychika musí vyrovnávat, tak nelze říci nic jiného. Neúspěchy při zkouškách, komplikace ve vztazích, boj o zaměstnání, ztráta blízkého člověka, nehody, nemoci - každého to potkává. Proč ale někdo na základě těchto zkušeností získá pesimistický pohled na svět a druhý ne? První, co vás asi napadne, je množství špatných událostí u jednoho člověka. Ano, skutečně existují lidé s velmi těžkým osudem.
Podle výzkumů ovšem souvislost mezi počtem negativních událostí v životě a zaujetím negativního životního postoje není zdaleka tak přímočará. Za prvé totiž záleží na citlivosti. Například jste-li citlivý člověk s melancholickým temperamentem, tedy prožíváte-li věci do hloubky a dlouho, každá špatná událost ve vás bude dlouho odeznívat. I pozitivní události pak mohou být prožívány na pozadí smutku nebo úzkosti. Zdá se vám pak, že ve světě převažuje to negativní.
To, zda zaujmete negativní či pozitivní postoj, se odvíjí také od toho, co již považujete za špatnou událost a co ještě ne. K tomu, abyste totiž nějaké události dali znaménko plus nebo minus, potřebujete vycházet z určitého srovnání. Takže pro jednoho bude složení zkoušky na dvojku dobrá zpráva, zatímco pro druhého vysloveně špatná. První například porovnává dvojku s jejím reálným významem pro život. Druhý dvojku srovnává se svým dosavadním perfektním výkonem za samé jedničky.
Je fascinující, jak jeden tentýž zážitek, například zájezd, hodnotí optimista a pesimista rozdílně. Optimista vylíčí rázovitost krajiny, báječnou chuť tamního vína a deset krásných slunečných dnů. Pesimista vydrží dlouho vyprávět o nefunkční klimatizaci v autobuse, špatném výhledu z okna pokoje a dvou propršených dnech. Všimněte si, že pesimismus může do jisté míry korespondovat s touhou po dokonalosti. Protože nic takového jako dokonalá dovolená, dokonalé zaměstnání nebo dokonalý šéf neexistuje, dostává pesimista trvale za pravdu v tom, že svět je v podstatě špatný.

Rizika obou přístupů
Je tedy pro život lepší být pesimistou, kterého žádná špatná zpráva nezaskočí, protože to stejně říkal? Nebo být optimistou a nedělat si zbytečně hlavu z každé maličkosti, protože zase bude lépe? Odpověď je vskutku šalamounská. Kdysi jsem se ji naučil od pilotů dopravních letadel: "Doufat v nejlepší a počítat s nejhorším." Konkrétně jde o to, všímat si pozitivních událostí, protože ty vám dodávají elán. Zároveň pak reálně vyhodnocovat negativní události a z nich vyvozovat opatření, která minimalizují rizika.
Představte si třeba manažera pesimistu, který svými chmurnými vizemi snadno demotivuje sebe i celý tým. Pokud se nenaučí mluvit o pozitivních věcech a motivujících cílech, budou všichni otrávení a méně výkonní.
Nebo se naopak zaměřte na manažera zarytého optimistu, který svým nereálným očekáváním šťastného konce vede tým do neúnosného rizika. Když se nenaučí brát rizika vážně, přestanou ho lidé brát vážně a ztratí důvěryhodnost.
Oba přístupy mají, jak vidět, svá rizika. Přesto je tu jeden faktor, který mluví ve prospěch optimismu. Tím faktorem je v našem seriálu již jednou zmiňovaná sebepotvrzující tendence psychiky. Pokud totiž do nějaké situace vstupujete s přesvědčením, že ji nezvládnete, vaše chování toto přesvědčení odráží. I malý signál pak vyhodnotíte jako svoji prohru a snadno se vzdáte. Pokud ovšem vstupujte do těžkých situací s optimismem, máte energii i v momentech, kdy se tak úplně nedaří.