Typ smlouvy je dán povahou závazku

Otázka takzvaného švarcsystému byla zpočátku spíše v rovině právní, i když její první úprava v zákoně o zaměstnanosti ji začala přibarvovat odborářsky a také trochu politicky. Toto neštěstí spojené s obecným nepochopením právní podstaty a možných východisek vedlo postupně až k naprosté absurdnosti současné situace. Přestože jsem se po řadu let pokoušela vysvětlit podstatu věci a její možné řešení, jak se uplatňuje v jiných zemích, nikdy nebylo k mým návrhům přihlédnuto. Zpravidla s jednoduchým odůvodněním, že "to nejde".

ŘEŠENÍ NABÍZÍ OBLIGAČNÍ PRÁVO. Dnes jsme v situaci, že zvolené řešení, které "jde", podlamuje podnikatelskou aktivitu - vůbec nejnepřijatelnější důsledek pro národní ekonomiku - a může snadno vyústit ve zrušení úpravy Ústavním soudem. Bezpochyby je však třeba vysvětlit věc, o což se znovu a co nejstručněji pokusím, aniž se mohu vyhnout právnímu aspektu, neboť problém je ve své podstatě především právní a dokonce by mohl být ukázkou jakéhosi měřítka úrovně naší právní kultury. V rámci švarcsystému podnikatel zaměstnává určité osoby. Nikoli tak, že by s nimi uzavřel pracovní smlouvy, ale na základě smluv dodavatelských, v nichž tyto osoby vystupují jako samostatní podnikatelé-dodavatelé. Podnikatel tak činí, protože je to pro něj z nějakého důvodu výhodnější. Jeho cílem je obcházení určitých zákonných předpisů, což je samo o sobě nedovolené a může být důvodem neplatnosti právních úkonů. I v tomto případě bez jakékoli další legislativní úpravy postačuje občanský zákoník. Náš zákonodárce se pokusil vyřešit problém švarcsystému výslovnou úpravou (viz str. 56 - paragraf 13 zákona o zaměstnanosti), což byl pokus předem ztracený. Kromě toho je výslovná úprava naprosto zbytečná, protiústavní a kasuistická. Zákonodárce koneckonců dospívá k pokusu vymezit všechny možnosti, jak lze podnikání zajišťovat, ačkoli to je naprosto nevhodná intervence do sféry svobody podnikání. Zcela obecné principy obligačního práva totiž řešení poskytují, aniž musí zákonodárce pohnout perem: typ smlouvy totiž není určen tím, jak smluvní strany smlouvu nazvou. Typ smlouvy je určen povahou založeného závazku. Tomuto triviálnímu pravidlu každý kvalifikovaný právník musí přisvědčit jako čemusi obecně uznanému a samozřejmému.

KRKOLOMNÁ LEGISLATIVNÍ ŘEŠENÍ. Stačí pouze dovést myšlenku do konkrétní roviny, abychom viděli řešení: jestliže strany uzavřou smlouvu o dodávce, která ve skutečnosti zakládá závazek zaměstnanecký, pak se jedná o smlouvu pracovní bez ohledu na to, jak strany smlouvu samy nazvaly (kvalifikovaly). Každý dobrý soudce musí takto rozhodnout. Jestliže se zaměstnavatel chová jako odběratel, tedy neplní povinnosti zaměstnavatele, je možno proti němu uplatnit všechny zákony předvídané sankce, aniž hraje jakoukoli roli jeho námitka, že neuzavřel pracovní smlouvu (protože ji ve skutečnosti uzavřel). Bohužel, tato velmi jednoduchá úvaha u nás nenašla úrodnou půdu a krkolomná legislativní řešení nás dovádějí až k podivným situacím, kdy malí podnikatelé - nesmírně významná složka ekonomické struktury vytvářející velké množství pracovních příležitostí a vyrovnávající nestabilitu velkých podniků - opouštějí podnikání.

Domysleme, jaké negativní důsledky plynou z pravidla, které zcela nesmyslně omezuje prostor pro podnikání živnostníků, kteří nemají žádné zaměstnance (ponechám-li stranou nepochybně protiústavní a diskriminační povahu ustanovení): Každý takový malý podnikatel znamená jedno pracovní místo - s perspektivou vytváření dalších pracovních míst. Ukončení podnikání těmito osobami znamená vzrůst nezaměstnanosti a bezpochyby i přesun podobných aktivit do sféry šedé ekonomiky. Dalším důsledkem jsou daňové úniky, budou-li služby poskytovány nelegálně. Skutečně jsou tyto důsledky žádoucí z hlediska pohledu odborářů, jejichž stanoviska údajně mají být rozhodující pro ono "nejde to" nebo "jde to"?

Nejlepším dokladem o pravdivosti mých slov je skutečnost, že popsaný prvek v našem zákoně o zaměstnanosti nenalézá svůj vzor ani v komunitárním právu, ani v právu jiné země, ale je naším vlastním ryze českým přínosem, na nějž však věru nemůžeme být hrdí. Ve vztahu k zahraničí není dobrou vizitkou přiznání, že si nevíme rady s nejzákladnějšími principy smluvního práva a snažíme se k nim dostat krkolomnou legislativní gymnastikou! Nebylo by lepší ustanovení konečně zrušit a proškolit ty, kdo se s problémem setkávají, v základech smluvního práva? Nebylo by lepší předložit otázku soudům, aby rozumnou judikaturou stvrdily, co stejně a vždy nutně platí?

Autorka je soudkyní Soudu prvního stupně ES v Lucemburku

EKONOM