Pevná vůle k zlepšování schopností nestačí

Máte pevnou vůli? Jaký typ lidí má pevnou vůli? Je pevná vůle dar našich genů, nebo dopad výchovy? Kolik z úspěchu je dáno pevnou vůlí a kolik nadáním?

Obezita, kouření či hraní počítačových her má jeden společný prvek. Lidé, kteří se nedokážou ovládnout nad lákavým zákuskem, cigaretou či myší od počítače si svorně stěžují, že nemají dostatek pevné vůle. Jak jsem kdysi slyšel: "Copak poručit, to já si dokážu! Ale neposlechnu se." Bohužel tento jev má za následek pocity selhání. A člověk, který takto selhává, se pak snadno dostává do rozporu se svým vnitřním přesvědčením a trpí výčitkami svědomí. To negativně zatěžuje psychiku, a protože se v mysli takové trápení ukládá, může to časem vést k trvalejším psychickým obtížím.
Pokusím se tedy představit, co to pevná vůle je a jak ji posilovat respektive správně využívat. Za prvé musím říci, že termín "pevná vůle" v psychologii neznáme. Nejde o samostatnou kategorii, ale o charakteristiku složenou z více ingrediencí. Změřím se na tři nejdůležitější z nich: cílevědomost, návyky a motivaci. Podle mých zkušeností jsou to právě tyto prvky, které snahu něčeho dosáhnout maří.

Cílevědomost versus pokušení
Říká se: Když víte, kam jdete, cestu už najdete. A cílevědomost se dá jednoduchou přesmyčkou vyložit jako vědomí respektive znalost cíle. Už v dětství je tato vlastnost rozvíjena nebo tlumena rodiči. Schopnost soustředění respektive citlivost na vnější impulsy, které vás od cíle odvádějí, je dána v podstatě geneticky. Ale teprve reakce rodičů, nejvíce pak trpělivost, s jakou vás provázejí a podporují při plnění nějakého úkolu, zakotvuje cílevědomost. Především díky opakovaným úspěchům se vám tato strategie stává vlastní, tedy stává se vaší vlastností.
Nedostatečně rozvinutá cílevědomost se v dospělosti může stát vážnou překážkou pevné vůle. Neschopnost formulovat cíl a zaměřit pozornost na jeho dosažení vede k přeskakování z činnosti na činnost. Jedinec tak snadno podléhá vnější svodům a mění své cíle.
Pokud máte tento problém, je pro vás typické, že jeden den se vrhnete do projektu například přestavby bytu, ale postupně váš zájem vyprchá a po týdnu již jen zakopáváte o materiál a nářadí. Když se vás pak někdo zeptá, jak měla rekonstrukce vypadat, máte jen mlhavé představy nebo naopak konkrétní, ale nereálná očekávání.
Nedostatkem cílevědomosti je pevná vůle napadena hned v zárodku, protože se ji prostě nedaří správně zacílit. Dobrou zprávou přitom je, že cílevědomost se dá účinně podpořit například tvorbou plánů a harmonogramů. Podpoří ji také důkladné přemýšlení nad tím, jak vlastně konkrétně cíl vypadá. Například cíl "zhubnout" je špatný, ale cíl shodit osm kilogramů po jednom kilogramu týdně je správný.
Druhým pólem je pak přehnaná cílevědomost. Musím ji tu zmínit, protože je ve své podstatě také nebezpečná. Může totiž vést k nepřiměřenému zúžení života, který se mění v postupné dosahování přesně definovaných cílů bez radosti. Pozor tedy, ať s přehnanou cílevědomostí neskončíte jako pan inženýr z "Básníků" se svým pověstným síťovým grafem a slovy: "Po svatbě první dovolená v Jugoslávii, v dalším roce první dítě a po dvou letech a mém povýšení druhá dovolená v Jugoslávii...."

Naučené návyky se stanou nezbytností
Občas na školení dostávám jednu typickou otázku. "A když všechna ta pravidla znáte, pane Vašáku, dodržujete zásady, o kterých mluvíte?" Pohříchu musím přiznat, že zdaleka ne všechno, o čem vím, že je prospěšné, se mi daří převádět do života.
Ukážu to na jednom konkrétním příkladu, na sportu. Od dětství jsem byl spíše studijní typ, tím se snažím naznačit, že jsem byl nešikovný a otylý. Sport byl pro mě spíše strašákem než radostí. Nevytvořil jsem si tedy návyk pravidelně se věnovat nějaké pohybové aktivitě. Když dnes sportuji, je to vědomá činnost a musím si připomínat, jak je to důležité. Nedávno jsem o tom mluvil se svou kamarádkou, která od dětství sportuje aktivně. Absolvovala sportovní gymnázium a dnes jako matka dvou dětí má stále ve svém běžném týdnu tři sportovní aktivity a o víkendu sportuje s rodinou. Mým potížím s pevnou vůlí nerozuměla a reagovala slovy: "Já kdybych si nemohla zacvičit, tak bych se zbláznila." Její návyk věnovat se aktivnímu pohybu je naopak silný a zakotvený.
Návyk vám totiž časem vytvoří i zprvu třeba nepříjemné aktivity. Stanou se něčím běžným, něčím, na co nemyslíte a po čase by vám to dokonce chybělo. Krásným příkladem je čištění zubů. Na začátku se snažíte tuto činnost ošidit a jen dohled rodičů vás donutí tuto povinnost plnit. Časem si zuby čistíte automaticky bez dohledu a ještě později se cítíte nepříjemně, pokud při ubytování v hotelu zjistíte, že jste kartáček zapomněli doma.
Pokud tedy chcete posílit svou pevnou vůli, vytvořte si návyk činností, které vedou ke kýženému cíli. Návyk přitom musí mít charakter opakované jasné činnosti. Z manažerské praxe mě napadá příklad s řízením času. Nelze si vytvořit návyk "budu spolehlivý a budu dodržovat své plány", ale lze vytvořit návyk, kdy první aktivitou po příchodu do práce je otevření diáře a projití úkolů na tento den. Návyk dává "pevné vůli" konkrétní podobu.

Chci, ne musím - tak vypadá dobrá motivace
Nejdůležitějším faktorem pro pevnou vůli je ovšem motivace, důvod, proč něco děláme. "Ale já se opravdu chci naučit anglicky". Povzdech věčných začátečníků upozorňuje na rozpor mezi chtěním a realitou. Skutečná motivace totiž uspokojuje konkrétní potřebu.
Potřeby můžeme rozdělit tak, jak to udělal americký psycholog Stephen R. Covey do čtyř okruhů. Fyzické potřeby - při nich vidíte konkrétní zisk, psychické potřeby jsou zase činnosti, které vás baví. Třetí okruh - sociální potřeby označují vztahy a uznání a poslední - duchovní potřeby ukazují, zda cíl má smysl.
Na příkladu studia angličtiny jednoduše ukážu, jak tyto potřeby a z nich plynoucí motivace fungují. Pokud angličtina bude podmínkou postupu na manažerský post, uvidíte i konkrétní finanční přínos znalosti jazyka. Pevná vůle je neustále podporována viditelným ziskem, a tedy přímou motivací.
Pokud se vám studium zalíbí, zaujme vás jazyk sám o sobě. Motivuje vás samotná činnost během studia, a uspokojujete tak své psychické potřeby. Na každou vyučovací hodinu se těšíte. Vaše pevná vůle to má vlastně snadné, protože nemusí překonávat nechuť ke studiu.
Sociální potřeby začnou být při studiu jazyka naplňovány, když začnete s ostatními v angličtině komunikovat a oni vás začnou chválit. Těšíte se například na setkání se svým britským učitelem v pravém anglické hospodě. Pevná vůle je tak podporována zvenku.
Nakonec je snaha dělat věci, které mají smysl. V případě znalosti angličtiny je to třeba vnímání důležitosti toho, že se dokážete domluvit s více lidmi ve světě. Chápete rčení: "Kolik řečí znáš, tolikrát si člověkem". Pevná vůle je podporována vědomím významu cíle.
Problém motivace ale často spočívá v uspokojování jen jednoho druhu potřeb. Pokud chcete svou pevnou vůli posilovat, pokuste se motivace kombinovat a spojovat. Dělejte zajímavé věci s příjemnými lidmi a jasným přínosem. Bohužel za nejméně účinnou motivaci musím označit proklamace typu: "Měl bych", "Bezpodmínečně musím".
Pro rozvoj pevné vůle je nejdůležitější jasně a srozumitelně definovat reálný cíl svého snažení. Naplánovat opakované konkrétní činnosti vedoucí k cíli a udělat z nich návyky. A motivovat se širším spektrem uspokojovaných potřeb. Pokud někdy přeci jen selžete, netrapte se, neubližujte si, prostě to berte jako výzvu k novému pokusu. Možná pomůže zpřesnění cíle, možná podpora od blízkých.