Těžká košile návyku

Práce jako otroctví nového věku, část druhá

V minulém čísle jsme si vysvětlili, proč vlastně většina lidí nemá ráda svou práci, proč ráno vstává s nechutí a pondělí je jejich nejčernějším dnem týdne. Objevili jsme zákonitost přenosu návyku z minulých generací do naší nové doby, zjistili jsme, že naše práce je v moha případech prováděním úkonů ze zvyku a ne osobní realizací vnitřních cílů a snů. Takto postižený jednotlivec se tak díky společenské mašinérii a zaběhlosti celého systému stává přesně kontrolovanou střelou k dosahování předem stanovených cílů několika mála jedinců a je jedno zda tím jedincem je osoba nebo celý stát.

Člověk ráno vstane a jedná dle zaběhlých mechanismů bezmyšlenkovitě. Vstupuje do své vlastní reality, o které je plně přesvědčen, že je jeho přímým vlastnictvím, a žije dle jejích pokynů. Vše je, jak má být, a vše se děje dle mé svobodné vůle a rozhodnutí. V dnešní době přece není možné jednat jinak. Existuje však vůbec nějaká svobodná vůle? Jsem opravdu svobodný se plně rozhodnout dle svých tužeb a přání? A co je to ta má realita? Mohu si dovolit ji opustit a rozšířit ji? Tvrdím, že svobodná vůle neexistuje. Myslíme si, že jednáme podle své svobodné vůle. Ale přitom pouze posloucháme svůj zaběhlý mechanismus návyku. Děláme pouze to, co nám přináší blaho a právě možnost se svobodně rozhodnout pro uspokojující činnost nám dává pocit svobodného jednání. Naše svobodná vůle však mnohé přivedla na mizinu jak finanční, tak zdravotní či vztahovou. Stali jsme se sice svobodnými bytostmi s plnou možností se svobodně rozhodovat, leč s psychikou nepoučenou, stále uplatňující staré modely minulých generací. Řítíme se v našem vlastním svobodném prostředí do mnohých krizí a duševní prázdnoty, hutně prožívajíce deprese a stresy při stálém používání námi těžce vybojované svobodné vůle.

Tak ještě jednou, touha člověka po svobodě vyústila ve vyjádření jeho svobodné vůle ve svobodně se projevující společnosti; svobodná vůle je však osobním pocitem vyplývajícím ze zážitků jednotlivce, pokud dělá příjemné věci. Poněvadž ale příjemné emoce jsou produktem mozku a každý má zdroj toho, co je pro něho příjemné, jiný, je i svobodná vůle závislá na konkrétním člověku a projevuje se různě. Sami víte, že uplatňování principu svobodné vůle přivedlo a přivádí mnohé až do těžce zvládnutelných situací a stále rostoucí konzumace antidepresiv je toho dalším důkazem. Očividně nemůžeme používat pro naše rozhodování pouze rozhodovací systém založený na touze po svobodě. Jak tedy postupovat?

Je tedy zapotřebí stanovit jiný kontrolní mechanismus, vedoucí člověka do celkové dlouhotrvající pohody, bez kostlivců ve skříni, s vyřešenou a pochopenou minulostí a s jasným pohledem do budoucnosti. Prvním krokem na této úžasné cestě je nalezení správné práce a poněvadž je to právě návyk, který formuje naše první rozhodnutí z naší pomyslné svobodné vůle, pojďme se nejprve podívat na něj.

Co je to vlastně návyk? Zvyk je železná košile, řekl kdosi a nebyl daleko od pravdy. Všichni máme nějaké návyky, dobré i špatné, o některých víme, o jiných ne. Mnohé se projeví žel až po absolvování nějaké hořké zkušenosti. Je to návyk, který určuje způsob našeho chování v různých situacích. Rčení o tom, že v nouzi poznáš přítele, opět poodkrývá odvěkou pravdu, že právě málo používané a skryté návyky definují povahu člověka mnohem přesněji než ústálené formy jednání v každodenních nekonfliktních situacích. Návyk je tedy ten pomyslný krejčí, který jednotlivce obléká do originálního kabátu jeho osobitého projevu. A buďte si jisti, tento kabát nikdy nenosil a nosit nebude nikdo jiný. Je to, jako když bychom si představili náš mozek jako síť kolejí na nádraží, spletitou, ale s přesně definovanými výhybkami. Přijíždějící vlak pojede pouze tam, kam mu výhybka svou polohou určí, i když by byl možný i jiný směr. Kombinační možnosti velkého nádraží jsou neomezené, vlaky mohou odjíždět do všech směrů a pouze momentální nastavení výhybek stanoví jediný správný směr k další cestě. U člověka jsou touto výhybkou návyky. V určitých situacích jednáme stále stejně, i když nemusíme. Naštěstí ale nemusím zůstat vlakem jedoucím jen určeným směrem, mám možnost své návyky měnit a tak měnit i svou realitu. Na základě svých zvyků jednám, přemýšlím, oblékám se, komunikuji, pracuji, investuji, bydlím, mluvím, navazuji přátelství i se případně nesnáším se svým okolím. Mé návyky mě vedou do mé práce, do mých vztahů, do mých finanční krizí a vzestupů, ke zdraví či nemoci. Mé návykové nádraží definuje, jak proběhne můj den, měsíc a celý rok. Na Silvestra pak mnozí bilancují a hodnotí své návyky a s nadšením vytyčují nové cíle, jimiž chtějí přehodit výhybky do jiných směrů. Jak to v mnoha případech dopadá, to je obecně známo. Za rok stejně nadšeně plánují nové cesty, ale bohužel ze stejného místa. Prožité roky pak skládají život. Přiznám se, nechtěl bych na konci života nalézt ve své mysli otázku: „Co když jsem žil svůj život špatně?“

Život řízený návyky může někdy vyústit v  pocit vlastní nedostatečnosti a prázdnoty s touhou prožít všechno znova a lépe. A zde se setkáváme s důležitým poznáním. V emočně bohatém prožitku je dopřáno sluchu i naší druhé složce osobnosti, jež v mnoha případech nedostala příležitost, aby se projevila. Jsou to právě ty situace, jež se svou neobvyklostí zapisují hluboko na paměti. Situace, provokující svou jedinečností a neopakovatelností, kde návyk jakoby pozbyl smyslu. Často jde o narození nového člověka nebo smrt blízkého, o prožitou autonehodu nebo jiné zcela unikátní události. V těchto zcela jednoznačných okamžicích se nedá žít dle pravidel zvyku. Slyšíme jiný hlas a nové otázky. To se ozývá ona opomíjená část naší osobnosti, které se musíme naučit naslouchat. Neboť právě ona nám pomůže svléknout naši železnou košili návyku, rozšířit naši realitu, dovede nás k řadě jinak nemyslitelných rozhodnutí.

Byl to právě návyk nebo soubor návyků, který nás dovedl tam, kde jsme právě dnes, a pouze změna tohoto systému nás dovede jinam. Rychle uzavírané osobní sliby nikam nevedou, pokud nezajistíme i změnu vlastního paradigmatu. Na návycích je však jedna zcela zapeklitá věc. Prováděním navyklého získáváme kladnou emoci. Jsem v práci, kterou nemám rád, ale jsem na ni zvyklý. Nic moc mi nepřináší, ale změnit ji nedovedu. Ale proč ne? Proč ne ve světě, kde je všechno možné? A na scéně se objevuje další faktor lidského jednání, strach. Bojím se změnit svoji nudnou dosavadní činnost, protože se bojím negativní emoce. A máme tu definici všech brzd lidského jednání. Díky ní většina lpí na nefunkčních a vysávajích činnostech a pokud jim někdo neosvítí cestu možné změny, spočívající v překonání tohoto strachu, nikam se nikdy nedostanou.