Moudří lidé se dokáží smířit s neúspěchem

Co to je frustrace? Jak se vyrovnat s vlastní bezmocí? Jak se vyvíjí prožívání, když jste něčím frustrováni?

Na základě mých zkušeností s různými úspěšnými lidmi jsem přesvědčen, že pozitivní myšlení a cílevědomost mají ohromnou sílu. Přesto se nemohu ztotožnit s radami, které v podstatě tvrdí, že úplně všechno je věc vůle a víry ve šťastný konec.
Podíváte-li se do knihkupectví, jistě najdete "návody" na šťastný život, které slibují, že budete za měsíc bohatí, za týden krásní a přes noc zdraví. Kdo by o něco takového nestál?
To, co ve vás takové knihy oslovují, je naděje. Rozum v takových chvílích raději vypojíte. Už jednoduchá konfrontace s realitou vás totiž staví před otázku: "Je-li to tak jednoduché, jak to, že se po ulicích neprohánějí davy úspěšných a zdravých lidí?" A tak, jako již několikrát v tomto seriálu, musím upozornit na nepříjemnou skutečnost - život je těžký.
Dnes se chci podívat na situace, kdy nás život staví před obtíže, které v podstatě nemůžeme ovlivnit. Co je to frustrace? V psychologii tímto termínem popisujeme stav, kdy člověk nemůže něčeho dosáhnout, protože mu v cestě stojí překážka, kterou nemůže odstranit.

Proč neutíkat
Fáze, která předchází frustraci, je vlastně užitečná, protože člověka aktivizuje ke zdolání překážky. Vysvětleme si to na běžné manažerské situaci. Představte si, jak váš šéf vyhlásí, že všechny investice nad pět tisíc korun musí on osobně schválit. Pracujete na nějakém projektu, kde potřebujete schválit proplacení desetitisícové faktury, aby se mohlo pokračovat. Pošlete e-mail s podklady, jenže váš šéf se nevyjádří, neodpoví.
Vaším cílem je dokončení projektu. Překážkou je neschválená faktura. Protože váš šéf neodpovídá, překážka se stává nepřekročitelnou a vy to nemůžete změnit. Není to ve vašich silách. Začnete mít pocit frustrace. V další fázi budete ještě aktivní a konstruktivní a připomenete šéfovi svoji prosbu o schválení. Jenže nic se nestane.
Přichází druhá fáze frustrace - vztek. Podle toho, jaké jsou vztahy ve firmě a jaký máte temperament, se budete vztekat jen potichu pro sebe nebo nahlas před kolegy. Možná si troufnete na ostré slovo přímo vašemu nadřízenému do očí. Ale představte si, že problém pokračuje. Nastává skutečná krize.
Jaký scénář v této chvíli zvolíte? Je jich několik a každý má v podstatě sklon chovat se podle jednoho z nich. Může jít třeba o "opuštění situace". Prostě si řeknete, že za takových podmínek v práci nezůstanete a za bouřlivého doprovodu emocí dáte výpověď.
Druhou možností je rezignace. Budete smutní a práci budete dál provádět s pocity, že to nemá cenu. Třetí možností je takzvané popření. Začnete se tvářit, že vlastně o žádném projektu nevíte. Poslední možnost je odborně nazývána "coping". To znamená, že si řeknete: projekt stejně nestál za nic a vlastně jsem na něm ani nechtěl pracovat a teď, když šéf jeho realizaci komplikuje, ubyly mi starosti.
Speciální formou konečné fáze frustrace, ke které ovšem při běžných konfliktech v zaměstnání nedochází, je ztotožnění. Nejznámějším příkladem je takzvaný "helsinský syndrom". Ten vzniká v souvislosti s únosy, kdy se unesení lidé po určité době, kdy byli velmi dlouho a velmi hluboce frustrováni, identifikují se svými únosci a začnou jim pomáhat.
Všechny zmíněné scénáře mají společný jmenovatel. Psychika si sice pomůže a zbaví se nepříjemného napětí, ale nepříjemný pocit ve vás zůstává a negativně dál ovlivňuje chování. Jedinou cestou vyrovnání se s překážkou, kterou nemůžeme překonat, je se s ní smířit. Šéfovi v daném případě bez ironie či agrese oznámíte: "Vzhledem k tomu, že nemám váš souhlas, nemůže projekt pokračovat. Řekl jsem dodavatelům, ať se dále obracejí na vás." Pro takovou komunikaci jsou výhodné e-maily.
Pokud při čtení tohoto příkladu prožíváte vztek, protože vám jasně připomíná vaše pracoviště, je to v pořádku. Jde o projev frustrace. Musíte si uvědomit, že pro smíření potřebujete čas. Největší chyby dělají lidé ve chvílích, kdy problémy, které nemohou překonat, nepřijímají a nedokáží se s nimi smířit. Navíc si musíte uvědomit, že mít vztek je v takové situaci přirozené.
Smířit se se vším?
Schopnost smířit se s nějakou nepříjemností je totiž do jisté míry signálem zralosti a zdravého pojímání světa. Smíření přitom neznamená fatalismus, kdy se vzdáte všech cílů. Smíření není ani laciný cynismus, kdy rádoby stojíte nad věcí tím, že ji zesměšňujete.
Skutečná schopnost smířit se s realitou se opírá o rozum, uvolnění emocí a vnitřní sebejistotu. Udělejte, co je ve vašich silách, a když to nevyjde, zalitujte toho, ale netrapte se tím.
První část souvětí souvisí s rozumem. Pokud se totiž vzdáme příliš rychle, jsme neúspěšní, a navíc si to po čase vyčítáme.
Druhá část ("zalitujte") znamená, že člověk by měl uvolnit své přirozené emoce. Tedy lítost nad tím, že se mu nepodařilo dosáhnout plánovaného cíle. Emoce jako vztek a smutek jsou přirozenou reakcí. Nesnažte se zapírat, že smutní nejste, neříkejte, že je vám to vlastně jedno. Šlo by přesně o již zmíněnou reakci, které odborníci říkají "coping". Znamenalo by to, že jste svůj neúspěch nepřijali.
Třetí část myšlenky souvisí se sebejistotou. Abyste se neutopili ve frustracích běžného života, je nutné se dívat na sebe v širším kontextu. Vidět, že projekt nejsem já. To, že nedosáhnu nějakého cíle, ještě neznamená, že jsem bezcenný či neschopný.

Frustrovaným snadno
Nejistota, spojování neúspěchu s vlastní nedostatečností, stejně tak jako dlouhodobá frustrace mohou mít na svědomí vážnější poruchy nálad, jako jsou depresívní stavy či pocity úzkosti.
Abych jasně vysvětlil, jak nebezpečná a zákeřná je frustrace, dovolím si použít nápad amerického psychologa Paula Watzalawicka, který napsal velmi poučnou knihu Úvod do neštěstí. V ní poskytl "stoprocentně účinný" návod, jak být nešťastný. Představím tři strategie, jak vlastním úsilím u sebe podpořit frustraci.
V první řadě je důležité se řídit heslem: Nepřipravujte si alternativy. To znamená, že se při řešeních jakékoli situace spolehnete jen na jednu variantu řešení. Například hledáte zaměstnání. Jeden pohovor vypadal nadějně a firma se vám líbí. I když se společnost stále nevyjadřuje s konkrétní nabídkou, přestanete vyvíjet jakoukoliv snahu o další hledání práce. Když se pak vyhlídky nenaplní, snadno dosáhnete vysoké frustrace.
Druhou strategií k tomu, jak se stoprocentně "dostat do neštěstí", je dávat si nereálné cíle. Jednoduše si dejte nějaký naprosto nesplnitelný slib. Od ledna přestanu kouřit, začnu hubnout a běhat. Po týdnu budete vztekle pokřikovat na kohokoli, budete nešťastní z toho, jak jste nedokonalí.
A do třetice: Buďte neústupní. Při jednání buďte nekompromisní s heslem "všechno nebo nic". Dostanete pro své oddělení jen osmdesát procent vámi požadovaného rozpočtu? S tím se nedá ani přežít, to je jasné! Dejte výpověď.
Pokud některé z uvedených strategií používáte a zároveň máte pocit, že jste frustrován, tak se nemáte čemu divit. Musíte se chovat jinak, naučit se s překážkami vyrovnávat. Změňte strategii.
Naučte se moudře rozeznávat, co lze a co nelze změnit. Při střetu s překážkami vynakládejte jen přiměřené úsilí pro jejich překonání a hledejte více cest, jak se přes ně dostat. Nevsázejte jen na jednu alternativu.