Ustavení Evropské rady zaměstnanců

Úvodem je třeba konstatovat, že shora uvedená problematika je upravena jednak ve výchozí směrnici Rady (ES) 94/45 o zřízení Evropské podnikové rady nebo procedury v podnicích s působností v rozsahu Společenství a ve sdruženích podniků s působností v rozsahu Společenství pro účely informování zaměstnanců a konzultací s nimi ze dne 22. září 1994 a dále pak v transponujících ustanoveních § 25d a násl. českého zákoníku práce.
Z hlediska používané terminologie přitom vznikly určité rozdíly a potažmo i nejasnosti spočívající v tom, že zatímco příslušná evropská legislativa a shora uvedená směrnice Rady (ES) používají termínu "Evropská podniková rada" (European Works Council), zákoník práce naproti tomu z neznámých důvodů důsledně používá ne zcela adekvátní označení "Evropská rada zaměstnanců".
Podle shora citované směrnice Rady (ES), transformované do národních právních řádů členských států EU, má být za stanovených podmínek zřízena Evropská podniková rada nebo procedura pro informování zaměstnanců, a to za účelem jejich řádné informovanosti v rámci "podniku s působností v rozsahu Společenství" a nebo "sdružení podniků s působností v rozsahu Společenství" a dále za účelem vytvoření základny pro konzultace se zaměstnanci. Směrnice v tomto směru však připouští, aby se zástupci zaměstnanců mohli rozhodnout neusilovat o zřízení Evropské podnikové rady a nebo se zúčastněné strany mohou rozhodnout, že přijmou "jiné procedury" pro nadnárodní informování zaměstnanců a konzultace s nimi.
Směrnice se ve smyslu svého čl. 2 vztahuje jednak na "podnik s působností v rozsahu Společenství", kterým se rozumí evropský podnik s alespoň tisíci zaměstnanci v členských státech ES a alespoň se 150 zaměstnanci v každém z nejméně dvou členských státech a dále pak na "sdružení podniků s působností v rozsahu Společenství", kterým se rozumí sdružení podniků s nejméně tisíci zaměstnanci ve všech členských státech (nejméně dva podniky patřící ke sdružení v různých členských státech) anebo nejméně jeden podnik patřící ke sdružení alespoň se 150 zaměstnanci v jednom členském státě a alespoň jeden další podnik sdružení s alespoň 150 zaměstnanci v jiném členském státě. Z tohoto základního vymezení věcné působnosti vycházejí i dotčená ustanovení § 25d a násl. zákoníku práce.
Evropská podniková rada, v případě jejího zřízení, musí být informována a konzultována o aktivitách podniku nebo sdružení podniků takovým způsobem, aby mohla zhodnotit možný dopad na zájmy zaměstnanců alespoň ve dvou různých členských státech.

USTAVENÍ ČLENŮ EVROPSKÉ RADY ZAMĚSTNANCŮ

O tom, zda má být vytvořena Evropská rada zaměstnanců, nebo místo ní vytvořen jiný postup pro projednávání a informování, se rozhoduje ujednáním mezi tzv. "vyjednávacím výborem" a "ústředím", popř. i jednotlivými zaměstnavateli. Klíčovou úlohu, resp. odpovědnost má v tomto směru právě "ústředí", kterým se ve smyslu čl. 2 písm. e) směrnice a § 25d odst. 7 zákoníku práce rozumí ústřední řízení podniku s působností v rozsahu ES (prakticky vedení koncernu) nebo řídící podnik (řídící zaměstnavatel).
Platí přitom, že ve vyjednávacím výboru jsou zaměstnanci zaměstnavatelských subjektů z každého členského státu zastoupeni jedním členem. Členy vyjednávacího výboru za zaměstnance v ČR jmenují zástupci zaměstnanců zaměstnavatele na společném zasedání. Pokud zástupci zaměstnavatele, tj. odbory (odborová organizace) nebo rada zaměstnanců u zaměstnavatele nejsou ustaveni, pak si takové představitele pro účely zastupování zaměstnanců na společném zasedání mohou zvolit přímo zaměstnanci (§ 25e zákoníku práce). V případě, že na základě ujednání mezi vyjednávacím výborem a ústředím bude sjednána jako právní forma informování zaměstnanců a konzultací s nimi Evropská podniková rada (Evropská rada zaměstnanců), je třeba přistoupit ke druhému kroku, kterým je vlastní ustavení této rady.
Podle bodu 1. písm. b) přílohy shora citované směrnice Rady 94/45/ES je Evropská podniková rada složena ze zaměstnanců (podniku s působností v rozsahu Společenství nebo sdružení podniků s působností v rozsahu Společenství) volených nebo jmenovaných z jejich počtu zástupci zaměstnanců nebo, není-li jich, všemi zaměstnanci. Volba nebo jmenování členů Evropské podnikové rady se provede v souladu s národními předpisy nebo praxí.
Zástupci zaměstnanců se přitom ve smyslu čl. 2 odst. 1 písm. d) citované směrnice rozumí zástupci zaměstnanců stanovení národním zákonodárstvím nebo praxí. V návaznosti na shora uvedené platí, že způsob ustavení členů Evropské rady zaměstnanců se řídí národním právem toho kterého státu, tj. v případě společnosti se sídlem na území České republiky českým zákoníkem práce.
S ohledem na tuto skutečnost je třeba vycházet z § 25j odst. 2 a 5 věta prvá zákoníku práce, podle kterého členy Evropské rady zaměstnanců v České republice jmenují ze zaměstnanců zaměstnavatele zástupci zaměstnanců na společném zasedání. Ve smyslu § 18 odst. 1 zákoníku práce jsou "zástupci zaměstnanců" odborový orgán nebo rada zaměstnanců nebo zástupci pro oblast bezpečnosti a ochrany zdraví při práci.
V případě, že "zástupci zaměstnanců" nejsou u zaměstnavatele ustaveni, je třeba vycházet z druhé věty shora citovaného ustanovení zákoníku práce, podle kterého, nejsou-li ustaveni nebo nepůsobí-li u některého zaměstnavatele zástupci zaměstnanců, zvolí si zaměstnanci představitele, který se za ně účastní společného zasedání. Rozdělení hlasů na společném zasedání se určí poměrně podle počtu zastupovaných zaměstnanců.
Odpovědnost za organizaci a průběh volby nese příslušný národní zaměstnavatel, který je povinen nejen vydat příslušný volební řád, ale i organizačně a technicky zajistit průběh volby. Výsledky jmenování, popř. volby je přitom třeba bez zbytečného odkladu oznámit ústředí (koncernu), které tuto informaci dále předá zaměstnavatelům a zástupcům zaměstnanců, popřípadě zaměstnancům.

Autor je advokátem, Praha

PRÁVNÍ RÁDCE