Pružnost na trhu práce

Východisko z krize sociálního státu vyvolané strukturálními změnami v ekonomice , novou kvalitou rodinné politiky a demografickým vývojem je obecně spatřováno ve včasném zkrocení výdajů veřejných financí a v reformování nepružného pracovního trhu. Zatímco v prvním případě jde o složitou politicky podmíněnou reformu sociálních a důchodových systémů s řadou proměnných neznámých a odloženým vyzněním, v druhém panuje většinová shoda, že základem řešení je flexibilizace práce. Zde jsou užitečné zkušenosti nejen z Velké Británie, ale i Švédska, Německa a dalších států.

Nahrazování plnohodnotných standardních pracovních smluv dílčími a krátkodobými kontrakty, flexibilní pracovní doba či možnost práce z domova jsou bezesporu efektivními nástroji k zajištění pružnosti trhu práce. Navíc nelze přehlížet, že státy Evropské unie jsou již dnes vystaveny mezinárodnímu outsourcingu, který by se bez účinné ekonomické a sociální reformy mohl stát pohromou evropské zaměstnanosti. Britský princip "pružnost především" a orientace na aktivní podporu zaměstnanosti (doprovázená minimalizací dávek a tržní konformností sociálních institucí) nepochybně přinesl pozitiva a přispěl k oživení ekonomiky. Pro naši sociální politiku, bezkoncepčně tápající mezi kontinentálním modelem, socialistickou deformací a skandinávským ideálem, může být pouze vhodnou inspirací. Je tomu tak proto, že sílící (a racionální) přechod k volnějším vztahům mezi firmou, jejím formálně samostatným dodavatelem či zaměstnancem ve svém důsledku znamená, že na ně firma ve stále větší míře přesouvá část své tržní nejistoty. Nelze popřít reálné snížení míry nezaměstnanosti, nicméně za cenu růstu podílu nízko placené práce. To má dva důsledky: růst žadatelů o sociální dávky a služby, a malou výši daňových i pojistných odvodů. Efekt zvýšení míry zaměstnanosti vůči zátěži veřejných financí je relativizován. Dlouhodobé a skutečně účinné řešení, prosazené Margaret Thatcherovou, spočívající v individualizaci odpovědnosti a odstranění preventivního charakteru sociální opory, u nás zatím nemá naději na úspěch.

Příčin je celá řada. Za rozhodující pokládám neprovázanost a oddalování rozpočtové, daňové, důchodové a sociální reformy, v němž se negativně odrážejí partikulární zájmy a populismus politických stran i establismentu. Konkrétním příkladem je nerespektování změn v obsahu práce samé, zachování rigidity zákoníku práce či pouze kosmetické úpravy stimulace znalostní ekonomiky. Opomenout nelze ani subjektivismus v analýzách příčin nedostatků a návrzích jejich řešení, jimiž jsou podle mého názoru poznamenány jak cíle Strategie hospodářského růstu do roku 2013, tak i návrhy změn sociálních dávek, jimiž by vláda chtěla zvýšit motivaci k práci.

EKONOM