Peníze k podpoře rodiny nestačí

Čím to, že celá společnost mluví o rodině, všichni by ji chtěli podpořit, ale přesto si jednotlivé diskutující strany nerozumějí?
Většina lidí je přesvědčena, že dobře rozumí rodině, protože v ní dost dlouhou dobu žila. To ale nestačí. Víme, že rodina je poměrně složitý systém, ve kterém má mimo jiné změna jednoho prvku vždy charakter změny rovnováhy celého systému. Nerespektování tohoto základního zákona je hlavním důvodem roztříštěnosti a neúčinnosti naší, ale do značné míry i mezinárodní diskuse o problému. Dobře je to patrné například na otázce slučitelnosti rodiny a zaměstnání. Většina vývojových psychologů bojuje za právo dětí na optimální podmínky pro jejich vývoj, většina feministicky zaměřených autorek a autorů bojuje za právo žen na nezávislou a svobodnou seberealizaci a většina konzervativně laděných mužů a teoretiků společnosti více či méně obhajuje stav mužské společenské nadvlády a výhod nepřerušené profesní kariéry. Takovýmto zdůrazňováním významu a důležitosti jednoho prvku či jedné oblasti v podstatě všichni svorně usilují o to, aby systém rodiny nefungoval nebo aby vůbec nevznikl.

Rodina a zaměstnání jsou podle mnohých v dnešní společnosti těžko slučitelné. Co si o tom myslíte?
Odhlédnu-li od potřebnosti dobrého systému služeb pro rodiny a vstřícných opatření od zaměstnavatelů, existují dva základní trendy, které se snaží problém slučitelnosti rodiny a zaměstnání řešit. První lze nazvat výlučné rodičovství a druhý sdílené rodičovství. Výlučné rodičovství dnes převládá. Jeden z rodičů, většinou matka, staví rodičovskou roli nad vše ostatní. Výsledkem je důsledná dělba rodinných rolí na roli živitele a roli rodiče starajícího se o domácnost. Podstata těchto rolí se v průběhu života nemění. Tato dělba rolí vznikla v novověku, v průběhu moderní doby se osvědčila a měla podle řady autorů pozitivní vliv na explozivní charakter technologického rozvoje západokřesťanské civilizace. V jejím základu přitom ležel předpoklad nerovného společenského postavení muže a ženy.
Dnes se toto vnitřní uspořádání rodiny považuje v širokém měřítku za neudržitelné jak teoreticky - deklarace nerovnosti je nepřijatelná - tak prakticky, například proto, že ženy ve vzdělání překonávají muže. Sdílené rodičovství je nový trend, který má řadu konkrétních podob. Praktickým východiskem je rozlišení mateřské a rodičovské dovolené, což má signalizovat nabídku otcům podílet se na výchově malých dětí. Dvě základní formy jsou sdílené otcovství, charakterizované jako podíl na základní péči matky, a pečující otcovství, charakterizované jako pozdější (po fázi kojení) krátkodobé nebo dlouhodobé přejímání hlavní rodičovské role.

Jak tyto trendy ovlivňují rodinnou politiku státu?
V Evropě existují dva základní typy rodinné politiky, které vycházejí z popsaného současného pojetí rodičovských rolí. Skandinávský model, fungující lépe v Norsku a Finsku, preferuje sdílené a pečující rodičovství a brzkou péči o malé děti ze strany nerodičovské osoby nebo kolektivního zařízení. Z hlediska společnosti je cíl spíše ve větším počtu menších rodin, často faktických na úkor manželských. Francouzský model podporuje o něco více rodinu jako takovou, a to jak výlučné rodičovství, tak i obě formy sdíleného rodičovství. Výsledkem je znatelný trend k menšímu počtu větších rodin. Francouzi v duchu této strategie výrazně podporují narození dítěte vyššího pořadí. Skandinávci směřují více finanční toky na kvalitu nerodičovské péče o poměrně malé děti a jsou v tom relativně úspěšní. Francouzi jsou podstatně štědřejší v přímé finanční podpoře rodin, ale daří se jim i vytvářet lepší celkovou prorodinnou atmosféru ve společnosti.

Který z těchto modelů je vám bližší?
Samozřejmě ten francouzský, a to i proto, že podle mého názoru lépe odpovídá našim poměrům. Obávám se, že skandinávský model je přenositelný do našich poměrů pouze formálně, nikoli fakticky, a tím by byl u nás patrně i daleko méně efektivní. Svým důrazem na kolektivní výchovu dětí má zřetelné socialistické zabarvení a u nás by měl problém s překonáváním starých zkušeností, mezi něž patřila problematická kolektivní péče v jeslích. O děti se v jeslích staraly zdravotnice, to znamená profesionálky s odlišným vzděláním, než bylo potřeba, a měly i řadu dalších nedostatků. Dnes v některých zemích existuje přímo vysokoškolská specializace zaměřená na výchovu dětí v útlém věku a i zařízení pro péči o děti od několika měsíců do tří let mají úplně jiný charakter, než měly jesle u nás. Ještě jedna věc je však ve hře. Skandinávský model odpovídá charakteru společnosti, která se tradičně chová zcela jinak než společnost naše. Lidé jsou tam vzájemně k sobě podstatně vlídnější, což vytváří i příznivější atmosféru pro výchovu dětí mimo rodinu. Víme dobře, že se tam nejen méně krade, ale i méně závidí, méně podvádí a tak dále. Takováto společenská atmosféra u nás chybí, proto vidím jako důležitější zdůrazňování výchovné priority rodiny jako takové než pouhý důraz na usnadnění nerodičovské péče.

Co podle vás české rodiny nejvíce potřebují? Co jim nejvíce chybí?
Nechci začít mluvit o penězích. Ty by samozřejmě pomohly, ale jednak je nemáme, a co je důležitější, působí krátkodobě. Způsobují "populační vlnu", která přináší jejím členům celoživotní nevýhody. Česká rodina podle mého názoru potřebuje častěji slyšet, že rodina má význam, že si někdo cení jejích výkonů, potřebuje mít větší možnost se dobrovolně sdružovat, mít větší nabídku vzdělávacích, ale třeba i jen čistě zábavných aktivit. Pořád u nás panuje určitá tendence k izolaci, která se traduje z dob totality. A rodina v izolaci je svým způsobem rodina v ohrožení. Mladí lidé na jedné straně touží po rodině a po dětech, na druhé straně si nejsou jistí, jestli taková touha není naivní, neuskutečnitelná, jestli je nebude stát příliš mnoho obětí a tak dále. V tom by potřebovali více povzbuzení, aby alespoň ti, kteří si to přejí, věděli, že je dobře, že si to přejí, že si jich ostatní cení. Rodiče potom pochopitelně potřebují už tu faktickou pomoc. U nás je navíc změněná situace ještě v tom, že společenská změna pořád ještě trvá, to znamená, že se každý snaží naskočit do rozjíždějícího se ekonomického vlaku a zaujmout co nejvýhodnější pozici. A mnoho mladých rodičů si říká, že když se v ekonomickém sektoru nechytí teď, později už to nepůjde, a proto raději neplánují další dítě a zaměřují se na investice do vlastní budoucnosti anebo do budoucnosti dítěte, které už mají. A zase jim chybí ujištění, že do tohoto vlaku budou moci naskočit i později.

Mluvíte o oceňování, ujištění. Nedokážu si stále představit, jak by to mělo konkrétně vypadat. Máte na mysli faktickou finanční podporu, nebo řeči politiků o tom, že rodina je důležitá?
Musí být obojí a k tomu ještě reálná faktická pomoc prostřednictvím systému služeb a vstřícnosti zaměstnavatelů. Rodinná politika musí být průřezová, to znamená, že se objevuje ve všech vrstvách společnosti včetně hospodářského uspořádání. Zdání, že finance jsou faktické a řeči politiků moc faktické nejsou, není zcela oprávněné. Na utváření názorů mladého člověka o jeho budoucnosti má vliv i kvalita informací, které od společnosti dostává. Finance jsou důležité pro realizaci už hotových postojů. Dokonce není vyloučeno, že nepeněžní stimuly, jako je vytváření prorodinné atmosféry ve společnosti, mohou být svým způsobem i významnější. Příklady těch faktických prorodinných opatření jsou kvalitní a dostupné služby typu "na telefon, co právě potřebuji", opatření pro udržení kvalifikace po dobu i dlouhé rodičovské dovolené, vstřícnost v problému slučitelnosti rodiny a zaměstnání, legislativa respektující rodinu a tak dále. Rakouské ministerstvo pro rodinu v době, kdy jsem tam byl na krátké stáži, mělo 120 zaměstnanců a všichni ve prospěch rodin dost pilně pracovali.

Zmiňoval jste se o finanční podpoře rodiny ze strany státu. Myslíte si, že by česká rodina měla dostávat od státu více peněz?
Oproti jiným státům jsme na tom špatně. Od roku 1989 také klesl objem všech dávek pro rodiny pod jednu polovinu jejich hodnoty. Tak razantní pokles v tak krátké době nutně musel zanechat následky. Ale už jsem se zmiňoval, že finanční podpora není to jediné, co lze pro rodinu udělat. Zásadní je snaha podpořit rodinu jako takovou, nikoli pouze jeden aspekt jejího života, jako je porodnost či zaměstnanost žen.
Reálná podpora rodin spočívá v možnosti volby například mezi již zmíněným výlučným a nějak sdíleným rodičovstvím. Zde vidím akutní jádro problému. Feministicky smýšlející autorky považují výlučné rodičovství v jeho současné podobě za fenomén poškozující ženy, protože je výsledkem společenského tlaku a nikoli svobodné volby. Mateřství definují jako sociální konstrukt vynucené nerovnosti.
Nemyslím si to, připouštím však, že je povinností státu podporovat formy sdíleného rodičovství, protože jsou z dlouhodobého hlediska pro všechny strany výhodné. První výzkumné výsledky patrně potvrzují hypotézu, že otec, který se naučil pečovat o malé dítě, s ním bude mít celoživotně lepší vztah a bude tím také úspěšnějším rodičem, než dosavadní prototyp otce "externisty". Bohužel převažující většina konzervativně smýšlejících mužů sice sdílené rodičovství teoreticky uznává, jeho realizaci však bohorovně pomíjí. Svoboda volby pro konkrétní rodinu je tedy záležitostí značně delikátní. Je pravděpodobné, že rodina v případě reálné svobodné volby využije lépe svých konkrétních talentů pro uplatnění jak profesní, tak rodičovské, a bude záležet na ní, zda toto rozdělení bude symetrické, nebo asymetrické. Tuto možnost by měla rodinná politika státu otevřít a umožnit.

Autor je psychologem

Článek je převzat a redakčně zkrácen z prázdninového dvojčísla časopisu PSYCHOLOGIE DNES. V něm si můžete dále přečíst článek Když se práce stane noční můrou, dále také o poruchách příjmu potravy a vnitřním světě nemocných.