Jan Kasl: Klausovo strašidlo europeizace

Po dvou neúspěšných referendech ke Smlouvě o Ústavě pro Evropu a přetrvávající nedohodě o proporcích rozpočtu unie na další léta se EU nachází v mezičase. Kritikové unie, a mezi nimi i Václav Klaus, navrhují významnou změnu směřování integrace navrženého v ústavní smlouvě.

Klausova vize Organizace evropských států je navýsost problematická. Navrhuje návrat do kojeneckých let evropské integrace založené na volném obchodu, provázených mnohými dětskými nemocemi. Návrat do období rivalit národních států je proti smyslu samotné integrace, neboť stabilní kooperaci v Evropě nezajistí. Uměle staví do protikladu politickou a ekonomickou integraci, ačkoli ta je dnes bez politické stěží myslitelná - společenská modernizace fungující trh vyžaduje, ale nedá se na něj redukovat. Klaus navrhuje sdružení suverénních národních států, a přitom právě národní stát je díky globalizaci v některých oblastech spíše zbožným přáním nežli reálně akceschopnou entitou. Vize organizace evropských států, jak prezident svou vizi nazývá, je koncepčně velice podobná OSN.

Bylo by zavádějící vidět ve vystupování prezidenta republiky vůči EU především vnitřní spřízněnost s ODS. Motivaci Klausových výroků je možno hledat ve snaze upoutat pozornost na akademickém poli, přinést silnou a provokativní vizi, jejíž intelektuální kapacita by dokázala vyplnit nejednu přednáškovou místnost respektovaných institucí. Zdá se, že prezidentova poslední vystoupení v Rakousku, Chorvatsku či naposledy na Harvardu tuto hypotézu podporují.

Jen obtížně lze zpochybnit fakt, že naše členství v EU má prokazatelně pozitivní dopad. Nastartovalo socioekonomické procesy, díky kterým naše ekonomika slušně roste. Po prvním roce členství vykazuje solidní, investicemi tažený hospodářský růst, nejlepší výsledky zahraničního obchodu za posledních 10 let, a to vše při makroekonomické stabilitě. Za pochodu se učíme využívat prostředků z fondů EU. Samotná europeizace naší země, tj. přejímání politických, normativních i institucionálních standardů, neoddiskutovatelně přináší naší zemi užitek. Naše členství v EU se navíc těší trvalé podpoře přesvědčivé většiny občanů.

Nezapomínejme ale, že členství v unii přináší i druhý - aktivní pól integrace. ČR má možnost uplatňovat svůj vliv, preference a postoje v rámci EU a jejím prostřednictvím v mezinárodních vztazích a mezinárodním obchodě. Evropská unie tak dnes představuje základní referenční rámec naší politiky. Naše země má neopakovatelnou příležitost promluvit do základních otázek celoevropského směřování, příležitost, kterou jsme v minulosti neměli a jež se v budoucnu nemusí opakovat.

Přestože není příliš pravděpodobné, že by momentálně „odložená“ ústavní smlouva vstoupila v platnost beze změn, neznamená to, že je Evropa v těžké krizi. V historii EU lze najít podobné příklady ztroskotání ambiciózních projektů (připomeňme např. Wernerův plán či plán daňové harmonizace z konce 60. let). Není to tedy poprvé, kdy si Unie po dílčí krizi dopřává oddychový čas a ověřuje správnost směřování, pro které se rozhodla.

Dokument podobný textu ústavní smlouvy bude EU v budoucnu potřebovat. Nebude se již možná jmenovat z vůle příliš ambiciózních konventistů „ústava“, ale bude jen další prostou „smlouvou“. Návrhy v ní obsažené nebudou pravděpodobně přijaty najednou, v mezičase dozrají, některé se bez náhrady rozplynou. Čas reflexe nad dalším směřováním Evropy lze jistě využít smysluplně, pokud se o něm bude otevřeně a konstruktivně diskutovat. I díky principiální negaci ústavní smlouvy ze strany prezidenta republiky se o obsahu a smyslu ústavní smlouvy v ČR de facto diskutovat ani nezačalo. Namísto toho byl český občan svědkem vršení ideologických tezí, popřípadě pasivně přihlížel tomu, jak se debata o ústavní smlouvě smrskává na diskusi o procesu její ratifikace.

Strašidlo europeizace je obvykle živeno strachy a obavami, které jsou založeny na ideologických konstrukcích, tradovaných stereotypech či prostém nedostatku informací. Další prohlubování evropské integrace rozhodně není spojeno s rezignací na politický systém liberální demokracie, přirozenou loajalitu lidí k vlastnímu národu či elementární pocit národní identity, jak se nás snaží přesvědčit Václav Klaus. Je spíše založeno na budování unie, která všem těmto skutečnostem umožní lépe vyznít, nežli je tomu na úrovni národního státu. A které housle budeme v Evropě hrát a jak silně zaznějí, to je jen na nás.

Jan Kasl, předseda ED