Penzijní systém v USA

Plán finančního zajištění životních potřeb budoucích seniorů stojí v USA na třech základních stavebních kamenech tzv. pilířích. Prvním pilířem je státní penzijní systém s průběžným financováním (Social Security). Druhým pilířem je soukromé investování zaměstnanců výrazně podpořené příspěvky od zaměstnavatele a daňovými úlevami /401(k)/. Třetím pilířem je daňově zvýhodněné soukromé investování (IRA).

Vedle toho samozřejmě může každý spořit či investovat "na vlastní pěst" v jakýchkoli nástrojích bez státních či zaměstnaneckých podpor. Výše zmíněné tři pilíře by ale měly lidem střední třídy umožnit žít v postproduktivním věku bez propadu životní úrovně, pokud plně využijí jejich možností.

V oblasti přípravy finančního zabezpečení na postproduktivní věk se v USA již naplno projevil trend přechodu od financování životních nákladů seniorů převážně pomocí státních a podnikových doživotních penzí k zabezpečení stáří převážně pomocí vlastních úspor.

Finanční poradci v USA dnes lidem ve středním věku doporučují mít v době odchodu na odpočinek, tj. v 65 letech, v rámci tzv. 401(k) a IRA k dispozici zhruba sumu rovnající se patnáctinásobku ročních životních výdajů a k tomu vlastní nemovitost se splacenou hypotékou.

SOCIAL SECURITY

Celý život jsem na daních odváděl federální vládě část svého platu. Jaký mi vyměří starobní důchod? Takovou otázku si klade nejeden padesátník a šedesátník. A odpověď očekává s obavami. Tzv. Social Security je průběžně financovaný státní penzijní systém - pracující financují skrze odváděné daně penze důchodců.

Stejně jako v Evropě a Japonsku aktuáry v USA zaskočil (z historického pohledu) prudký nárůst věku dožití penzistů v posledních dvou dekádách. Vybrané peníze se "ředí" mezi stále větší počet lidí pobírajících penzi.

V řešení popsaného problému jsou američtí politici více realističtí než evropští. Evropské vlády se časem dostanou do nezáviděníhodné situace. Na jedné straně bude stát početná skupina lidí dožadujících se dávek. Na druhé straně zhruba stejně početná skupina lidí bránících svoje výplaty proti vysokému zdanění.

V USA již byl ukázán směr řešení problému penzí a je v souladu s konzervativní politikou George Bushe - od státního penzijního systému (Social Security) nečekejte zázraky, spořte si na stáří sami, jediné s čím můžete od státu počítat, jsou daňové úlevy.

Zaměstnanci platí do státního sociálního systému 7,65 % z hrubé mzdy. Zaměstnavatel platí za zaměstnance dalších 7,65 %. Z toho 6,2 % jde na sociální pojištění a 1,45 % na zdravotní pojištění. Sociální pojištění se platí jen z hrubé mzdy do výše 94 200 USD ročně, z části mzdy převyšující limit ne. Na zdravotní pojištění není limit.

Jen pro zajímavost, v České republice platí zaměstnanec 8 % z hrubé mzdy na sociální pojištění a 4,5 % na zdravotní pojištění a zaměstnavatel za něj odvádí 26 % z hrubé mzdy na sociální pojištění a 9 % na zdravotní pojištění. Horní hranice se v parlamentu prosadit nepodařilo.

Na internetových stránkách Social Security Administration, což je obdoba naší České správy sociálního zabezpečení, si mohou lidé platící daně v USA spočítat kolik budou od státu podle současně platných pravidel dostávat. Stačí zadat do interaktivního kalkulátoru hrubé příjmy vydělané a zdaněné v USA v jednotlivých letech v minulosti a předpokládané hrubé roční výdělky za jednotlivé roky v budoucnosti. Pomocí tohoto nástroje se americký občan plánující svoji finanční budoucnost dozví, že lidi s nízkým příjmem čeká v důchodu zhruba 60 % jejich mzdy, lidi s vysokým příjmem zhruba 25 % jejich mzdy a lidi s průměrným příjmem něco pod 40 % dřívější mzdy.

V USA vzniká nárok na důchod v 65 letech věku a lidem narozeným po roce 1959 až v 67 letech věku.

Zdálo by se, že český občan odvádí hodně na zdravotní pojištění. Srovnáváme ale nesrovnatelné. Americký zaměstnanec v uvedeném procentu ze mzdy platí jen tzv. Medicare, což je lékařská péče v nemocnicích pro lidi starší 65 let věku. Mladší Američané si musí hradit zdravotní pojištění (pojištění léčebných výloh) zvlášť pomocí komerčních pojistek nebo mohou žít bez zdravotního pojištění a v případě nutné lékařské péče uhradit její náklady hotově. To je důvod proč se podíl populace nekryté zdravotním pojištěním v USA odhaduje na čtvrtinu. Lze se domnívat, že v ČR by se z nuceného zdravotního pojištění raději vyvázalo zhruba stejné procento lidí, zejména mladších, kdyby to bylo možné.

401(K)

Důraz na budování kapitálové rezervy, z níž budou zaměstnanci v důchodu čerpat dávky, byl v USA kladen vždy. Zejména ve velkých podnicích se silnými odbory byly dříve v oblibě podnikové penzijní fondy dávkově definovaného typu (s pevně stanovenou výší dávek). Odborovým předákům se dařilo dostávat do kolektivních smluv ujednání, podle něhož se podnik zavazoval vyplácet bývalým zaměstnancům dosáhnuvším důchodového věku doživotní dávky. Jejich výše se může počítat například takto: Bývalý zaměstnanec bude dostávat měsíčně 1 % průměrného měsíčního platu za posledních 5 let za každý rok odpracovaný ve firmě. Tím se zaměstnavatel zavázal vyplácet bývalému zaměstnanci do konce jeho života konkrétní částku, např. 900 USD měsíčně. K tomu by si měl podnik vytvářet adekvátní kapitálové fondy.

Dnes se ukazuje, že dávkově definované podnikové penzijní fondy jsou podkapitalizované. Bývalí zaměstnanci umírají později, než se původně počítalo, navíc se k tomu přidal hluboký propad hodnoty akcií na začátku tisíciletí a poté období nízkých úrokových sazeb. Například o penzijním fondu automobilky General Motors se říká, že je na tom tak špatně, že tisíc dolarů z každého prodaného auta putuje rovnou do kapes podnikových důchodců - bývalých zaměstnanců. Deficit v podnikovém penzijním fondu musí firma dotovat ze svých zisků.

Popsaný systém je pro firmy nebezpečný a proto jej již zpravidla nenabízejí. Provozovat jakýkoli podnikový penzijní fond je dnes pro firmy zbytečná zátěž nesouvisející s hlavní činností.

Naopak oblíbený se stal tzv. systém 401(k). Zaměstnanec investuje podle vlastního uvážení zpravidla do různých otevřených podílových fondů a firma pouze eviduje stav jeho majetkového účtu. Podnik není odpovědný za investiční rozhodnutí, které zaměstnanec udělal. Zaměstnanec může investovat do podnikem předem sjednané nabídky otevřených podílových fondů. Ta je v různých podnicích různě široká.

S 401(k) jsou spojeny tři výhody. Za prvé, je zvykem, že zaměstnavatel přidává 50 centů ke každému investovanému dolaru až do výše 6 % zaměstnancovy mzdy. Za druhé, investovanou částku až do výše 15 000 USD ročně si může zaměstnanec odečíst od základu daně z příjmu (je-li mu nad 50 let, pak ještě o 5 000 USD více). Za třetí, kapitálové a dividendové výnosy z držených cenných papírů jsou zdaňovány až při výběru, tj. v důchodovém věku, což je výhodnější než průběžné danění, úroky zatím dělají úroky a v horizontu řádově desítek let to má velký efekt.

Peníze jednou vložené do 401(k) tam musí zůstat až do 59 a půl roku věku investora. Vybrat předem znamená přijít o daňové zvýhodnění a zaplatit pokutu 10 % z doplácených daní.

Při změně zaměstnavatele má zaměstnanec tři možnosti - nechat si převést našetřenou sumu z 401(k) jedné firmy do 401(k) druhé firmy, převést peníze z 401(k) do IRA (viz dále), nechat peníze ležet na staré 401(k). Čtvrtou možností je starou 401(k) zrušit, ale finanční poradci v USA říkají: to se raději střelte do nohy.

Při odchodu do důchodu má zaměstnanec několik možností - celou částku vybrat, sjednat pravidelné odprodeje cenných papírů v držení podle určitých pravidel a tím si zajistit stabilní příjem (ovšem pozor peníze mohou dojít dřív, než člověk dožije), převést peníze do systému IRA (viz dále), nechat peníze v rámci 401(k) dále se zhodnocovat (začátek výběrů musí ovšem začít nejpozději ve věku 70 a půl roku), peníze vybrat a koupit v komerční pojišťovně fixní nebo variabilní doživotní anuitu (to je výhodné pro lidi s "tuhým kořínkem"). Popsané možnosti lze kombinovat.

IRA

IRA, neboli Individual Retirement Account, je daňově zvýhodněné soukromé investování s dlouhodobým časovým horizontem, ale bez příspěvků zaměstnavatele. Existují dva hlavní typy: tradiční IRA a Roth IRA (pojmenovaná podle senátora, který alternativu k tradiční IRA prosadil).

Tradiční IRA má pro investora dvě výhody. Za prvé, je to odložená daň z kapitálových a dividendových výnosů až na dobu výběru v důchodovém věku. Za druhé, je to možnost odečíst si částku investovanou daný rok přes režim IRA od daňového základu při výpočtu daně z příjmu. Limit, který lze odečíst, je 4000 USD ročně a od roku 2008 se zvyšuje na 5000 USD ročně. Pro investory ve věku nad 50 let je limit o 1000 USD vyšší (tzv. catch up).

Naproti tomu Roth IRA neumožňuje žádné odpočty investované částky od daňového základu, ale nabízí osvobození od daně z kapitálových a dividendových výnosů. Limity maximálních ročních investic jsou stejné jako u tradiční IRA. Limity se nevztahují na tzv. rollover - peníze převáděné z 401(k).

U obou dvou typů IRA platí, že při výběru peněz před věkem 59 a půl roku musí investor doplatit daně a k tomu pokutu. U tradiční IRA musí začít výběry do 70 a půl roku věku investora. Roth IRA horní hranici věku nemá, což z ní činí dobrý nástroj pro zanechání dědictví.

Přes režim IRA dnes Američani investují hlavně do podílových fondů. Začínají se rozmáhat tzv. brokerage accounts nebo brokerage windows. Skrze obchodníka s cennými papíry se peníze v IRA investují do akcií, ETF, certifikátů či jiných finančních derivátů.

Při srovnání s ČR lze říci, že současnou právní úpravu investování do otevřených podílových fondů by nám mohli američtí investoři závidět. Jedná se o "Super Roth IRA" - výnosy jsou osvobozené od daně a přitom nejsou stanoveny žádné limity na věk při výběru a maximální investici.

článek vyšel v časopise FOND SHOP