Adam Černý: Putin zvedá sázky příliš vysoko

Scéna je plná efektů, jak v italské opeře: dramatické výstupy, blesky a hromy. Ruský plynárenský gigant Gazprom pohoršený neochotou Evropanů prodat mu koncové distribuční sítě naznačuje, že by mohl prodávat strategickou komoditu jinam, Západ se proti vydírání ostře ohražuje. Zdání ale klame. Geopolitika není italská opera, takže nehrozí ani fatální střet a ani se nedočkáme zklidňující závěrečné katarze.

Hudební drama má vždy svůj konec, ale politika ani dějiny nekončí. Přesto je nynější mediální přestřelka kolem Gazpromu, jeho využívání Moskvou jako politického nástroje a s tím souvisejících dohadů nad mírou energetické závislosti Západu a zvláště Evropy na dodávkách z východu, vážná. Vzájemné vazby mezi dodavateli a odběrateli ropy a zemního plynu mají vždy strategický význam.

Matoucí pokřik trhovců

Potíž s nynějším zvyšováním sázek vězí v tom, že trhovecká rétorika zpravidla mate. Když prezident Vladimir Putin včera ve svém projevu tvrdil, že Rusko potřebuje posílit svou vojenskou a ekonomickou sílu, aby mohlo čelit vnějším tlakům, jistě to myslel vážně. Jiná otázka ale je, když Moskva používá ve své argumentaci dvojí měřítko. Když jako dodavatel zemního plynu chce maximalizovat své zisky a dožaduje se podílu v koncových distribučních společnostech, předstírá normální tržní vztahy. Když ale státem ovládaný a řízený Gazprom vyjednává se svými nejbližšími sousedy o cenách, ani se nesnaží zakrýt, že jejich výše závisí na politice, na tom, jaké mají vztahy s Ruskem. Každou z těchto logik lze jistým způsobem hájit, ale nedají se obhájit obě současně.

Je ta hrozba vážná?

Každé vydírání je tak vážné, do jaké míry je pravděpodobné, že vyděrač je ochoten splnit svou hrozbu a zda je schopen domyslet její důsledky. Tuto zkušenost udělaly arabské státy, když před více než třiceti lety poprvé použily "ropnou zbraň". Ceny strategické komodity sice stouply raketově vzhůru, ale ekonomiky v Evropě a ve Spojených státech reagovaly obratem k jiným dodavatelům a především orientací k úspornějšímu využívání ropy. Ceny během několika roků poklesly a podobný cyklus se opakoval i po druhém ropném šoku z počátku osmdesátých let.

Nestačí nakoupit zbraně

Moskva může svou naznačenou hrozbu stěží splnit i z jiného důvodu. Jako Západ potřebuje ropu a zemní plyn, tak Rusko závisí na příjmech z vývozu těchto surovin. Čerstvou zkušenost s účinností svých hrozeb udělal Kreml a Gazprom na přelomu loňského a letošního roku, když nasadil masku zemního plynu nepohodlnému Kyjevu. Ceny sice zvýšil, zároveň však vyburcoval z poklidu Evropany a připoutal pozornost k neprůhledným podnikatelským strukturám prostupujícím tímto exportním odvětvím.

Chce-li prezident Putin posílit postavení své země, nestačí silácká gesta. Musí investovat do jejího rozvoje, modernizací těžebního průmyslu počínaje a finančními injekcemi do vzdělání konče. Na to vše je třeba miliard dolarů, které zatím spolehlivě přináší jen vývoz ropy a zemního plynu.
Kdo chce vidět, jak dopadají silové režimy, které nasypaly peníze převážně do armády, ať si nalistuje heslo Alžírsko, kde se chudoba dodnes podstatně nezměnila a oběti nepřiznané občanské války se počítají na statisíce.

Evropská slabina

Jak se s dvojím metrem Moskvy vyrovnat? Na přehnané hrozby není třeba odpovídat přehnaně, protože panická reakce jen prozrazuje vnitřní nejistotu a oslabuje vlastní vyjednávací pozici. Je snadné dokázat, že pro všechny by bylo výhodné, kdyby platila tržní logika, dodržování smluv a pravidel, jistoty pro dodavatele i pro zákazníka.

Mnohem větší riziko hrozí zvláště Evropě ze sklonu jejích politiků dávat přednost krátkodobým zájmům, navíc ještě omezeným čistě národním rámcem. Za neschopnost postupovat společně Evropa pokaždé draze zaplatila.
adam.cerny@economia.cz