Jak pracovat z domova?

Tuto možnost zákoník práce (dále ZP) výslovně připouští v ustanovení § 267 odst. 2, 3. Zaměstnanci tak nepracují na pracovištích zaměstnavatele, ale podle podmínek dohodnutých v pracovní smlouvě vykonávají sjednané práce doma v pracovní době, kterou si sami rozvrhují. Práci pak provádějí např. na základě pokynů a výzev zaměstnavatele uskutečněných pomocí telekomunikační nebo výpočetní techniky apod.
Dle ustanovení § 267 odst. 2 písm. a) až c) ZP se na domácké zaměstnance: nevztahují ustanovení ZP o rozvržení stanovené týdenní pracovní doby a o prostojích, při důležitých osobních překážkách v práci jim nenáleží od zaměstnavatele náhrada mzdy, nenáleží jim rovněž příplatek za práci přesčas ani za práci v noci, v sobotu, v neděli či ve svátek, popřípadě ani další složky mzdy stanovené mzdovým předpisem.
V případě zaměstnanců, kteří pracují doma, popřípadě na jiném místě mimo pracoviště zaměstnavatele, nemá zaměstnavatel bez souhlasu zaměstnance volný přístup na pracoviště. V důsledku toho nemá zaměstnavatel možnost kontrolovat pracovní podmínky či pracovní prostředí zaměstnance.
Dle ustanovení § 132 odst. 1 a 2 ZP je však zaměstnavatel povinen zajistit bezpečnost a ochranu zdraví zaměstnanců při práci s ohledem na rizika možného ohrožení jejich života a zdraví. V případě, že si zaměstnavatel v pracovní smlouvě sjedná se zaměstnancem, že ten pro něj bude vykonávat práci doma, nelze na zaměstnavateli spravedlivě požadovat, aby zajišťoval i v tomto případě vůči zaměstnanci, popřípadě jeho rodinným příslušníkům, bezpečnost a ochranu zdraví při práci.
Výše řečené může mít důsledky především v otázce obecné odpovědnosti zaměstnavatele za škodu, která zaměstnanci vznikla při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním porušením právních povinností dle § 187 odst. 1 ZP a rovněž v otázce odpovědnosti zaměstnavatele za škodu při pracovních úrazech a nemocech z povolání dle § 190 a násl. ZP.
Tato odpovědnost je objektivní a zaměstnavatel se jí může zprostit jen v přesně stanovených případech uvedených v ustanovení § 191 ZP. Zákoník práce mezi liberačními důvody však neuvádí skutečnost, že zaměstnanec pracuje doma, tzn. že zaměstnavatel by mohl být u domáckých zaměstnanců formálně odpovědný stejně jako u ostatních svých zaměstnanců.
Domáčtí zaměstnanci vykonávají práce osobně stejně jako zaměstnanci v obvyklém pracovním poměru. Z tohoto důvodu odpovídají domáčtí zaměstnanci za způsobenou škodu zaměstnavateli podle pracovněprávních norem stejně jako zaměstnanci v obvyklém pracovním poměru, a to i v případě, kdy by jim při práci pomáhali rodinní příslušníci a způsobili škodu na materiálu svěřeném ke zpracování nebo na zapůjčeném nářadí apod.
Zaměstnanec je dle ustanovení § 35 odst. 1 písm. b) ZP povinen ode dne, kdy vznikl pracovní poměr, tzn. ode dne, který byl sjednán v pracovní smlouvě jako den nástupu do práce dle § 33 odst. 1 ZP, konat podle pokynů zaměstnavatele osobně práce dle pracovní smlouvy. Toto ustanovení platí stejně i pro domácké zaměstnance, přestože je u nich prakticky vyloučena soustavná kontrola, zda vykonávají sjednané práce bez pomoci cizích osob. Pracovní doba je i pro tyto zaměstnance nejvýše 40 hodin týdně. Domáckým zaměstnancům není nutné poskytovat náhradu mzdy při osobních překážkách v práci, neboť mají možnost přizpůsobit si svou pracovní dobu podle svých osobních potřeb.
U většiny těchto překážek si mohou domáčtí zaměstnanci vhodnou organizací práce posunout plnění pracovních úkolů tak, aby u nich např. při návštěvě lékaře apod., nedocházelo ke ztrátě na výdělku. Domáckým zaměstnancům tak vládní nařízení č. 108/1994 Sb., připouští náhradu ušlé mzdy ve výši průměrného výdělku jen při přesně specifikovaných osobních překážkách v práci (např. vlastní svatby, atd.). V případě překážek z důvodu obecného zájmu (výkon veřejné funkce, apod.) se poskytuje i domáckým zaměstnancům náhrada ušlé mzdy ve výši průměrného výdělku.
Pokud bude ve smlouvě dohodnuto, že zaměstnanec bude při práci používat vlastní předměty, měla by pracovní smlouva rovněž obsahovat ustanovení o výši náhrad, které zaměstnavatel poskytne zaměstnanci za používání jeho vlastních zařízení a předmětů potřebných pro výkon práce dle ustanovení § 131 ZP. Zpravidla se bude jednat o paušální částky zahrnující jednak částku na náhradu za opotřebení předmětů zaměstnance, jednak částku za případnou spotřebu energie potřebnou k jejich pohonu a na osvětlení pracoviště.

Autor je právníkem ROWAN LEGAL