Josep Borrell: Od Mesiny k Berlínu

Ke konci „období reflexe“ ratifikovalo Smlouvu o ústavě 16 zemí, včetně Finska. Zdá se, že nejméně tři státy se k tomu ani nechystají. Francie a Nizozemí nebudou o stejném textu znovu hlasovat ani po volbách. Rozhodování mezi složitou ratifikací a předčasnou revizí tak Rada řeší určitou přestávkou.

Instituce budou i nadále pracovat ve svém každodenním rytmu. Problémy velikosti, legitimity a účinnosti EU však mohou narůstat v bludném kruhu.
Nestačí proto pouze vyčkávat. Smlouva o Ústavě jistě nebyla jen estetickým rozmarem zastánců globální vize politické Evropy. Vznikla z obecného přesvědčení, že Niceská smlouva neumožňuje kontinuitu integrace v rozšířené Evropě.

V průběhu „období reflexe“ jsme od občanů obdrželi mnoho, někdy protichůdných, názorů. Opakovaly se i obavy již vyjádřené v referendech ve Francii a Nizozemí.

Globalizace vzbuzuje obavy. Oprávněně či neoprávněně představuje pro 47 % Evropanů hrozbu. Rozšiřování zneklidňuje. Mezinárodní konkurence nutí k zamyšlení nad systémy sociální ochrany. Přistěhovalectví i stárnutí obyvatelstva vedou ke změnám sociálních struktur. Existuje názor, že národní identity jsou v ohrožení. Sousedící regiony zažívají obavy z nestability, ale i terorismu.

Jaká je v dané situaci úloha Evropy? Evropané si myslí, že Evropská unie je příliš zastoupena tam, kde to není nezbytné nebo naopak schází tam, kde by to bylo potřeba. Často žádají větší vliv unie v těch oblastech, kde vlády nechtěly společenství dát dostatečné pravomoci.

Evropané si zřídka uvědomují výhody své Unie. Nové problémy i méně úspěšná řešení se zdají být viditelnější než přednosti Evropy. Nadále tu je zapotřebí osvětová práce.

Definujme absorpční kapacitu EU

Rozšíření bylo předmětem četných diskusí. Jaká je ale absorpční kapacita unie poté, kdy nás bude i s Rumunskem a Bulharskem 27? Jde o limit psychologický nebo ekonomický? Tkví v myšlení nebo v peněžence? Je problémem operativní životaschopnost nebo podstata projektu?

Rozšíření i se všemi těžkostmi bylo největším strategickým úspěchem budování Evropy. Posílilo politickou stabilitu i ekonomickou prosperitu evropského kontinentu. A propojilo Evropu mírovými prostředky.
Zároveň však zvýšilo a zvyšuje naši různorodost. Již dnes je Evropa světem v malém. Rozdíly v příjmech jdou od 1 do 20. A odlišná historická zkušenost vede k různorodým představám o světě i o Evropě samotné.

Proto je stále těžší nalézt jednomyslnou shodu. Obecně formulované až minimální dohody pak často vedou spíše k frustracím než k akceschopnosti.
Pravidla k přijímání rozhodnutí nezohledňují počet členů, jsou proto často neúčinná a to vede až ke ztrátě legitimity. Tak vzniká onen bludný kruh, který jsem již dříve zmínil.

Je nerozum přistavovat další patro a nestarat se o základy. Evropský parlament je přesvědčen, že stávající institucionální rámec neumožňuje pokračovat v procesu rozšiřování. Jde o další důvod proč řešit problematiku ústavní smlouvy a dostát pak slibu evropské budoucnosti danému na Balkáně.
Musíme bránit tomu, aby sice bylo stále více Evropanů, ale méně Evropy, aby rozšíření neoslabovalo politické ambice. Rozšíření a integraci je třeba zachovat v rovnováze. Mnoho Evropanů dnes citlivě vnímá nesouměrnost mezi rozšiřováním unie a matně definovanými cíli i stále méně vhodnými nástroji.

A proto je nutné jak přemýšlet, tak jednat. Je nutné za prvé - pokračovat v procesu ratifikace. Jednomyslnost je nutná, ale určitě není jedno, zda státy, které smlouvy neratifikovaly jsou dva nebo je jich pět. Za druhé – zachovat institucionální systém navržený v ústavní smlouvě. Bude velmi těžké dosáhnout jednomyslnosti na jiném základě. A za třetí – pomocí prostředků, které máme k dispozici rozvíjet unijní politiky s většími ambicemi.
Bude-li dobrá vůle, lze i stávající smlouvy využívat lépe. “Evropa projektů” není alternativou projektu pro Evropu, jsou ale potřebné viditelnější klady evropských politik.

Slabá koordinace ekonomických politik, nedostatečná soudní a policejní spolupráce nejsou problémem technickým ani institucionálním, jsou způsobeny nedostatkem politické vůle.

Přistěhovalectví musí být prioritou

Totéž se týká také přistěhovalectví. Pokud chce mít Evropa vliv na globalizaci, především v Africe, tak právě problematika přistěhovalectví se musí stát hlavní prioritou. Sedm let po rozhodnutí z Tampere, jsme však ve skutečnosti pokročili pouze v jednom ze čtyř aspektů tehdy ustavené společné politiky přistěhovalectví – v boji proti nelegálnímu přistěhovalectví.

V dalších třech – v legálním přistěhovalectví, spolupráci se třetími zeměmi a integraci přistěhovalců – jsme pokročili velmi málo nebo vůbec ne. Pravidlo jednomyslnosti blokuje přijímání rozhodnutí. Zjevně je nutné přejít ke schvalování kvalifikovanou většinou v Radě a ke spolurozhodování s Evropským parlamentem, což je možné i podle současné Smlouvy.
Smlouva o ústavě předjímá převedení policejní a soudní spolupráce na úroveň Společenství. Avšak to umožňují již současné smlouvy. A určitě vedlo by to k rychlejší, účinnější a demokratičtější kontrole.

Nedávné rozhodnutí Soudního dvora zrušilo na základě iniciativy Evropského parlamentu rozhodnutí Rady a Komise o předávání osobních údajů cestujících, využívajících leteckou dopravu, americkým úřadům. Zavedení komunitární spolupráce v této oblasti tomu mohlo lehce předejít.
Jakákoliv úprava Smlouvy o ústavě musí zahrnovat parlamentní rozměr. Evropu nelze dále budovat bez občanů, tj. bez většího zapojení národních parlamentů. Tuto zkušenost můžeme považovat za jedno z nejdůležitějších ponaučení.

Je třeba to mít na zřeteli při přípravě „berlínské deklarace“, kterou Rada navrhuje oslavit půl století od podpisu Římských smluv. Chce tak potvrdit zájem pokračovat ve šlépějích těch, kdož stáli u zrodu Mesinské deklarace.

V roce 1955 Mesinská konference zjevně odvrátila kolaps Evropy po neúspěchu projektu Evropského obranného společenství. Ale Mesina se netýkala pouze společného trhu. Sám text nás ještě dnes znovu překvapí hloubkou svých politických ambicí.
Již tehdy se navrhovala společná energetická politika, ale i harmonizace sociálních politik, což je dnes tabu, podobně jako společná pravidla ohledně pracovní doby.

Nepřipomínejme si proto Mesinu jen povrchně - chceme v Berlíně znovu potvrdit hodnoty a cíle Unie definované ve Smlouvě o ústavě nebo chceme zahájit cestu nového a složitého rokování?

Problémem referend bývá spíš kontext než vlastní text. Nevyužívejme však kontext jako záminku. Ať mají texty, na kterých se my Evropané dohodneme, jakoukoliv podobu, budou mít význam pouze tehdy, budou-li odrážet společně sdílené přesvědčení a politickou vůli je uplatňovat.

Autor je předsedou Evropského parlamentu