Poskytovatel financování může v případě potřeby kdykoliv financování beze ztrát ukončit při dodržení dvou základních podmínek. Tou první je právo věřitele zpeněžit podkladové aktivum na základě jeho vlastního uvážení, tou druhou podmínkou je nutnost udržovat objem poskytnutého financování v poměru vůči očekávané likvidní hodnotě financovaných aktiv. Jak lze těchto podmínek dosáhnout v případě financování krátkodobých obchodních pohledávek na tzv. otevřený účet s platební podmínkou do 180 dnů?
V podmínkách naší legislativy lze zřídit právo k financovaným pohledávkám v zásadě těmito způsoby třemi způsoby - zástavou, zajišťovacím převodem práv nebo postoupením pohledávky. Z pohledu poskytovatele financování je rozhodně nejbezpečnější formou postoupení pohledávky se současným oznámením o postoupení odběrateli dodavatelem. Jen v tomto případě vstupuje poskytovatel financování do práv dodavatele bez jakéhokoliv dalšího právního úkonu. Má plnou kontrolu nad tokem hotovosti od odběratelů a může kdykoliv od poskytování dalšího financování odstoupit. V případě konkurzu zůstává poskytovatel mimo konkurzní řízení, pouze případný přebytek inkas nad poskytnutým financováním poukáže ve prospěch konkurzní podstaty.
Pozor na zákaz postoupení
Největší hrozbou pro způsob financování při postupování pohledávek je sjednání zákazu cese v dodavatelském kontraktu. Podle stávající právní úpravy to znamená, že postupník se nikdy nestal vlastníkem pohledávky a tudíž nemůže být postoupena odběrateli. Tato skrytá hrozba může způsobit velmi nepříjemné překvapení, pokud se poskytovatel pokusí zinkasovat financování zpět nebo vstoupí-li příjemce financování do konkurzu.
Druhou základní podmínkou bezpečnosti financování je udržení poměru poskytnuté výše vůči likvidní hodnotě pohledávek. Správný odhad očekávaného toku inkas patří k nejdůležitějším schopnostem poskytovatele financování krátkodobých obchodních pohledávek. Při tomto odhadu jsou zapotřebí dostatečné zkušenosti s charakterem pohledávek z jednotlivých odvětví obchodu či služeb a znalost obchodních a platebních praktik v zemi odběratele v případě exportní pohledávky.
Tím nejjednodušším rizikem, které je třeba ošetřit, je riziko nezaplacení odběratelem z titulu platební nevůle či neschopnosti. Dnes již existuje i u nás celá řada zdrojů, poskytujících informace jak o finanční síle, tak o platební morálce celé řady podnikatelských subjektů. Existuje řada instrumentů zajištění tohoto rizika jak prostřednictvím komerčních zajišťoven, tak i v případě exportních pohledávek prostřednictvím factoringové společnosti v zemi odběratele. Dalším instrumentem omezení rizika vyplývajícího z finančního selhání odběratele je rozkládání rizika, tzn. eliminace koncentrace rizika na jednoho odběratele.
Rizika dodavatele jsou velká
Mnohem komplikovanějším problémem je však riziko dodavatele, tj. že nebude zaplaceno vůbec a nebo méně než je nominální hodnota pohledávky z důvodů vyplývajících ze selhání dodavatele nebo samotného dodavatelského kontraktu. Do této kategorie patří jak jednoduchá množstevní skonta, tak reklamace kvality či kvantity, jakékoliv uplatněné nároky odběratele vyplývající například z protidodávek, vrácených obalů, uplatňování náhrady škod vyplývajících z porušení kontraktu a podobně. Těchto možností může být celá řada a některé bývají charakteristická pro určitá odvětví.
Samostatnou kapitolou je pak hrozba podvodu, tj. financování neexistujících pohledávek, které lze v zásadě rozdělit do dvou kategorií. Může se jednat o tzv. předfakturaci, tj. fakturu vystavenou dříve než je skutečně dodáno, případně o faktury úplně vymyšlené. Druhou kategorií, mnohem nebezpečnější, je podvod zkonstruovaný od počátku za účelem získání peněz. Tyto zpravidla velmi profesionální podvody je obtížné včas odhalit, ale na druhou stranu se vyskytují zřídka.
Jedinou účinnou možností minimalizace těchto rizik je přímá aktivní správa pohledávek a to bezprostředně od doby jejich postoupení. Poskytovatel financování je nucen vést saldokonto pohledávek, alokovat přijaté úhrady a dobropisy a tím sledovat aktuální hodnotu pohledávek. Pozitivní stránka vedení saldokonta je v přehledu poskytovatele o skutečné hodnotě pohledávek a tomu přizpůsobený objem financování. Negativní stránkou jsou pak zvýšené náklady, které je třeba promítnout do ceny financování.
Zejména pro malé a střední podniky
Financování aktiv patří mezi úvěrové produkty, které se používají zejména pro financování malých a středních podniků. Tyto podniky totiž zpravidla nedisponují dostatečným vlastním jměním potřebným pro jiné druhy úvěrování a rovněž tak je tento tržní segment mnohem rizikovější, zejména v období ekonomické recese.
Na našem trhu se setkáváme s těmito produkty financování krátkodobých obchodních pohledávek:
> Bankovní úvěr - Zpravidla jde o kontokorentní úvěr, kde se výše jeho čerpání odvíjí od výše pohledávek zastavených ve prospěch věřitele, případně postoupených s odloženou účinností vůči odběrateli. Věřitel zpravidla spoléhá na kvalitu postoupených pohledávek, neověřuje si jednotlivé pohledávky a ani odběratele nijak neinformuje o jejich postoupení. Tento produkt financování je v drtivé míře poskytován všemi bankami. Banka si zpravidla účtuje odměnu jen v podobě úroku z poskytnutého financování, někdy přidává poplatek za zpracování úvěru. Přes rizika spojená s poměrně měkkým zajištěním je poměr financování zhruba 80% - 100% hodnoty pohledávek. Banky většinou nejsou ochotny zahrnout do hodnoty zajištění pohledávky po lhůtě splatnosti a případně požadují dozajištění jiným majetkem.
> Regresní factoring - Produkt založený na postoupení pohledávek za úplatu. Je poskytován v převážné míře samostatnými factoringovými společnostmi, méně častý je případ, kdy tento produkt poskytuje přímo banka. Poskytovatel financování (factor) se stává majitelem pohledávek a z tohoto titulu rovněž uplatňuje i práva věřitele vůči odběratelům. V případě nezaplacení pohledávky odběratelem déle než je sjednaná regresní lhůta (zpravidla 30 až 60 dní), je pohledávka nefinancována a vrácena dodavateli za účelem jejího dalšího vymáhání. Factor vede saldokonto pohledávek a vykonává inkasní kroky. Procento financování se pohybuje v rozmezí 80 až 90 %, na rozdíl od bank se však do hodnoty pohledávek zahrnují i pohledávky po lhůtě splatnosti, ne však déle než je sjednaná regresní lhůta. Kromě úroku, jako je běžné v případě bankovního úvěru, si factor účtuje odměnu za administraci pohledávek (v rozsahu 0,3 až 0,8 % z postoupených pohledávek).
> Bezregresní factoring - Obdoba regresního factoringu, factor však odkupuje pohledávky bez možnosti zpětného postihu v případě nezaplacení odběratelem. Cena je zpravidla vyšší o "rizikovou" složku ve výši 0,2 až 0,4 % z hodnoty pohledávek.
> Blokový factoring - Tento produkt, v zahraničí zpravidla nazýván Invoice Discounting, se z pohledu síly zabezpečení pohybuje mezi bankovním úvěrem a factoringem. Poskytovatel financování nevede detailní saldokonto, na základě postupovaných pohledávek, dobropisů a přijatých úhrad eviduje celkový objem saldokonta a ten průběžně kontroluje proti evidenci klienta. Vzhledem k tomu, že factor není v kontaktu s odběrateli, je tato forma méně bezpečná, nicméně díky menší administrativní zátěži pro klienta levnější. Kromě úroku si factor účtuje administrativní odměnu ve výši 0,05 až 0,2 % z pohledávek.
Je cena vysoká?
Co je tedy pravda na mýtu, že financování factoringem je drahé a bankovní úvěr je levný? Rozdíl v ceně nevyplývá ani tak z toho, kdo financování poskytl, ale spíše z toho, nakolik je toto financování vázáno na hodnotu aktiv, která slouží jako zajištění.
V posledních letech se většina bank rozhodla k velmi razantnímu vstupu do oblasti financování malých a středních podnikům a to zejména formou financování jejich obchodních pohledávek. Konkurenční tlak skutečně vytváří v mnoha případech velmi výhodné podmínky pro financované podniky. Nicméně předpokladem pro dlouhodobou stabilitu každého produktu je rovněž dlouhodobá výnosnost. Jsou však do cen promítnuty všechny náklady, a to jak ty administrativní, související s přísnějším režimem kontroly pohledávek, tak i náklady na vytváření rezerv na již existující rizika, které bezesporu v tomto segmentu existují? To ukáže až budoucnost.
Dokážou nebankovní finanční instituce konkurovat bankovním domům?
Český finanční sektor prošel za poslední léta výraznými změnami. Celý bankovní sektor vykazuje již více než tři roky poměrně výrazné zisky. Navíc banky pod silným konkurenčním tlakem za přispění know how zahraničních vlastníků vstupují do stále nových sektorů, které dříve přehlížely. Jedná se zejména o segment malých a středních podniků a fyzických osob. Je tedy ještě potřeba jiných poskytovatelů financování, když nám bankovní sektor tak dobře funguje? A jaká je pak budoucnost alternativních produktů financování jako je leasing a factoring?
Důležitá odlišnost
Jak leasing, tak factoring se od bankovního úvěru liší v jednom velmi důležitém aspektu. Poskytovatel financování je vždy vlastníkem aktiva, které je předmětem financování. Teprve v druhé řadě je očekáváno vrácení prostředků přímo od příjemce financování. Tato pozice je velmi důležitá v případě, kdy se příjemce prostředků dostane do problémů s likviditou, případně konkurzu. Na rozdíl od banky, která zpravidla uplatňuje pohledávku jako oddělený věřitel (v případě zajištěného úvěru), zůstává většinou leasingová společnost i factor zcela mimo konkurz, případně uplatňují pouze pohledávky z nezaplacené odměny či ušlého zisku. Pro budoucnost a konkurenceschopnost těchto instrumentů svědčí několik argumentů. Základním kamenem stability jakéhokoliv systému je diverzifikace rizika. My sice říkáme, že náš bankovní systém je dostatečně diverzifikován a žádná z bank nemá dominantní postavení. Nicméně je třeba připomenout, že všechny banky podléhají centrální regulaci. A každá změna centrální regulace se promítne do chování všech bankovních subjektů. Současné měkké podmínky poskytování úvěrů jsou podložené obdobím úspěšného rozvoje celé ekonomiky. Bohužel však v případě zpomalení růstu, ne-li dokonce dočasného poklesu, je nejohroženějším segmentem právě skupina malých a středních podniků. Pak se teprve ukáže, nakolik bylo rozhodnutí bank o jejich přístupu správné. Ztráty, které pak nutně musí nastat, mohou vést k dočasnému odklonu bank od této sféry ekonomiky.
Celý problém se navíc eskaluje tím, že banky zpravidla kopírují stejné scénáře. Jinými slovy, rozhodnutí těch velkých jsou zpravidla následovány těmi menšími. Tato skupinové chování celého sektoru, jako celku, může mít za následek velmi omezený přístup celého segmentu malého a středního podnikání k potřebnému kapitálu a tím další zhoršení ekonomické krize. Proto je důležité nebránit rozvoji produktů, jako je například leasing a factoring. Oba prokázaly v praxi, že je možné projít i obdobím hospodářských krizí a turbulencí s rozumnými ztrátami a bez státních intervencí. Proto si zasluhují stejné daňové a legislativní podmínky, jako bankovní sektor. Jen tak mohou významně sehrát svou úlohu distribuce kapitálu na místa, která by jinak zůstala neobsloužena.
Jiří Matula
Autor je předsedou představenstva společnosti TRANSFINANCE
V podmínkách naší legislativy lze zřídit právo k financovaným pohledávkám v zásadě těmito způsoby třemi způsoby - zástavou, zajišťovacím převodem práv nebo postoupením pohledávky. Z pohledu poskytovatele financování je rozhodně nejbezpečnější formou postoupení pohledávky se současným oznámením o postoupení odběrateli dodavatelem. Jen v tomto případě vstupuje poskytovatel financování do práv dodavatele bez jakéhokoliv dalšího právního úkonu. Má plnou kontrolu nad tokem hotovosti od odběratelů a může kdykoliv od poskytování dalšího financování odstoupit. V případě konkurzu zůstává poskytovatel mimo konkurzní řízení, pouze případný přebytek inkas nad poskytnutým financováním poukáže ve prospěch konkurzní podstaty.
Pozor na zákaz postoupení
Největší hrozbou pro způsob financování při postupování pohledávek je sjednání zákazu cese v dodavatelském kontraktu. Podle stávající právní úpravy to znamená, že postupník se nikdy nestal vlastníkem pohledávky a tudíž nemůže být postoupena odběrateli. Tato skrytá hrozba může způsobit velmi nepříjemné překvapení, pokud se poskytovatel pokusí zinkasovat financování zpět nebo vstoupí-li příjemce financování do konkurzu.
Druhou základní podmínkou bezpečnosti financování je udržení poměru poskytnuté výše vůči likvidní hodnotě pohledávek. Správný odhad očekávaného toku inkas patří k nejdůležitějším schopnostem poskytovatele financování krátkodobých obchodních pohledávek. Při tomto odhadu jsou zapotřebí dostatečné zkušenosti s charakterem pohledávek z jednotlivých odvětví obchodu či služeb a znalost obchodních a platebních praktik v zemi odběratele v případě exportní pohledávky.
Tím nejjednodušším rizikem, které je třeba ošetřit, je riziko nezaplacení odběratelem z titulu platební nevůle či neschopnosti. Dnes již existuje i u nás celá řada zdrojů, poskytujících informace jak o finanční síle, tak o platební morálce celé řady podnikatelských subjektů. Existuje řada instrumentů zajištění tohoto rizika jak prostřednictvím komerčních zajišťoven, tak i v případě exportních pohledávek prostřednictvím factoringové společnosti v zemi odběratele. Dalším instrumentem omezení rizika vyplývajícího z finančního selhání odběratele je rozkládání rizika, tzn. eliminace koncentrace rizika na jednoho odběratele.
Rizika dodavatele jsou velká
Mnohem komplikovanějším problémem je však riziko dodavatele, tj. že nebude zaplaceno vůbec a nebo méně než je nominální hodnota pohledávky z důvodů vyplývajících ze selhání dodavatele nebo samotného dodavatelského kontraktu. Do této kategorie patří jak jednoduchá množstevní skonta, tak reklamace kvality či kvantity, jakékoliv uplatněné nároky odběratele vyplývající například z protidodávek, vrácených obalů, uplatňování náhrady škod vyplývajících z porušení kontraktu a podobně. Těchto možností může být celá řada a některé bývají charakteristická pro určitá odvětví.
Samostatnou kapitolou je pak hrozba podvodu, tj. financování neexistujících pohledávek, které lze v zásadě rozdělit do dvou kategorií. Může se jednat o tzv. předfakturaci, tj. fakturu vystavenou dříve než je skutečně dodáno, případně o faktury úplně vymyšlené. Druhou kategorií, mnohem nebezpečnější, je podvod zkonstruovaný od počátku za účelem získání peněz. Tyto zpravidla velmi profesionální podvody je obtížné včas odhalit, ale na druhou stranu se vyskytují zřídka.
Jedinou účinnou možností minimalizace těchto rizik je přímá aktivní správa pohledávek a to bezprostředně od doby jejich postoupení. Poskytovatel financování je nucen vést saldokonto pohledávek, alokovat přijaté úhrady a dobropisy a tím sledovat aktuální hodnotu pohledávek. Pozitivní stránka vedení saldokonta je v přehledu poskytovatele o skutečné hodnotě pohledávek a tomu přizpůsobený objem financování. Negativní stránkou jsou pak zvýšené náklady, které je třeba promítnout do ceny financování.
Zejména pro malé a střední podniky
Financování aktiv patří mezi úvěrové produkty, které se používají zejména pro financování malých a středních podniků. Tyto podniky totiž zpravidla nedisponují dostatečným vlastním jměním potřebným pro jiné druhy úvěrování a rovněž tak je tento tržní segment mnohem rizikovější, zejména v období ekonomické recese.
Na našem trhu se setkáváme s těmito produkty financování krátkodobých obchodních pohledávek:
> Bankovní úvěr - Zpravidla jde o kontokorentní úvěr, kde se výše jeho čerpání odvíjí od výše pohledávek zastavených ve prospěch věřitele, případně postoupených s odloženou účinností vůči odběrateli. Věřitel zpravidla spoléhá na kvalitu postoupených pohledávek, neověřuje si jednotlivé pohledávky a ani odběratele nijak neinformuje o jejich postoupení. Tento produkt financování je v drtivé míře poskytován všemi bankami. Banka si zpravidla účtuje odměnu jen v podobě úroku z poskytnutého financování, někdy přidává poplatek za zpracování úvěru. Přes rizika spojená s poměrně měkkým zajištěním je poměr financování zhruba 80% - 100% hodnoty pohledávek. Banky většinou nejsou ochotny zahrnout do hodnoty zajištění pohledávky po lhůtě splatnosti a případně požadují dozajištění jiným majetkem.
> Regresní factoring - Produkt založený na postoupení pohledávek za úplatu. Je poskytován v převážné míře samostatnými factoringovými společnostmi, méně častý je případ, kdy tento produkt poskytuje přímo banka. Poskytovatel financování (factor) se stává majitelem pohledávek a z tohoto titulu rovněž uplatňuje i práva věřitele vůči odběratelům. V případě nezaplacení pohledávky odběratelem déle než je sjednaná regresní lhůta (zpravidla 30 až 60 dní), je pohledávka nefinancována a vrácena dodavateli za účelem jejího dalšího vymáhání. Factor vede saldokonto pohledávek a vykonává inkasní kroky. Procento financování se pohybuje v rozmezí 80 až 90 %, na rozdíl od bank se však do hodnoty pohledávek zahrnují i pohledávky po lhůtě splatnosti, ne však déle než je sjednaná regresní lhůta. Kromě úroku, jako je běžné v případě bankovního úvěru, si factor účtuje odměnu za administraci pohledávek (v rozsahu 0,3 až 0,8 % z postoupených pohledávek).
> Bezregresní factoring - Obdoba regresního factoringu, factor však odkupuje pohledávky bez možnosti zpětného postihu v případě nezaplacení odběratelem. Cena je zpravidla vyšší o "rizikovou" složku ve výši 0,2 až 0,4 % z hodnoty pohledávek.
> Blokový factoring - Tento produkt, v zahraničí zpravidla nazýván Invoice Discounting, se z pohledu síly zabezpečení pohybuje mezi bankovním úvěrem a factoringem. Poskytovatel financování nevede detailní saldokonto, na základě postupovaných pohledávek, dobropisů a přijatých úhrad eviduje celkový objem saldokonta a ten průběžně kontroluje proti evidenci klienta. Vzhledem k tomu, že factor není v kontaktu s odběrateli, je tato forma méně bezpečná, nicméně díky menší administrativní zátěži pro klienta levnější. Kromě úroku si factor účtuje administrativní odměnu ve výši 0,05 až 0,2 % z pohledávek.
Je cena vysoká?
Co je tedy pravda na mýtu, že financování factoringem je drahé a bankovní úvěr je levný? Rozdíl v ceně nevyplývá ani tak z toho, kdo financování poskytl, ale spíše z toho, nakolik je toto financování vázáno na hodnotu aktiv, která slouží jako zajištění.
V posledních letech se většina bank rozhodla k velmi razantnímu vstupu do oblasti financování malých a středních podnikům a to zejména formou financování jejich obchodních pohledávek. Konkurenční tlak skutečně vytváří v mnoha případech velmi výhodné podmínky pro financované podniky. Nicméně předpokladem pro dlouhodobou stabilitu každého produktu je rovněž dlouhodobá výnosnost. Jsou však do cen promítnuty všechny náklady, a to jak ty administrativní, související s přísnějším režimem kontroly pohledávek, tak i náklady na vytváření rezerv na již existující rizika, které bezesporu v tomto segmentu existují? To ukáže až budoucnost.
Dokážou nebankovní finanční instituce konkurovat bankovním domům?
Český finanční sektor prošel za poslední léta výraznými změnami. Celý bankovní sektor vykazuje již více než tři roky poměrně výrazné zisky. Navíc banky pod silným konkurenčním tlakem za přispění know how zahraničních vlastníků vstupují do stále nových sektorů, které dříve přehlížely. Jedná se zejména o segment malých a středních podniků a fyzických osob. Je tedy ještě potřeba jiných poskytovatelů financování, když nám bankovní sektor tak dobře funguje? A jaká je pak budoucnost alternativních produktů financování jako je leasing a factoring?
Důležitá odlišnost
Jak leasing, tak factoring se od bankovního úvěru liší v jednom velmi důležitém aspektu. Poskytovatel financování je vždy vlastníkem aktiva, které je předmětem financování. Teprve v druhé řadě je očekáváno vrácení prostředků přímo od příjemce financování. Tato pozice je velmi důležitá v případě, kdy se příjemce prostředků dostane do problémů s likviditou, případně konkurzu. Na rozdíl od banky, která zpravidla uplatňuje pohledávku jako oddělený věřitel (v případě zajištěného úvěru), zůstává většinou leasingová společnost i factor zcela mimo konkurz, případně uplatňují pouze pohledávky z nezaplacené odměny či ušlého zisku. Pro budoucnost a konkurenceschopnost těchto instrumentů svědčí několik argumentů. Základním kamenem stability jakéhokoliv systému je diverzifikace rizika. My sice říkáme, že náš bankovní systém je dostatečně diverzifikován a žádná z bank nemá dominantní postavení. Nicméně je třeba připomenout, že všechny banky podléhají centrální regulaci. A každá změna centrální regulace se promítne do chování všech bankovních subjektů. Současné měkké podmínky poskytování úvěrů jsou podložené obdobím úspěšného rozvoje celé ekonomiky. Bohužel však v případě zpomalení růstu, ne-li dokonce dočasného poklesu, je nejohroženějším segmentem právě skupina malých a středních podniků. Pak se teprve ukáže, nakolik bylo rozhodnutí bank o jejich přístupu správné. Ztráty, které pak nutně musí nastat, mohou vést k dočasnému odklonu bank od této sféry ekonomiky.
Celý problém se navíc eskaluje tím, že banky zpravidla kopírují stejné scénáře. Jinými slovy, rozhodnutí těch velkých jsou zpravidla následovány těmi menšími. Tato skupinové chování celého sektoru, jako celku, může mít za následek velmi omezený přístup celého segmentu malého a středního podnikání k potřebnému kapitálu a tím další zhoršení ekonomické krize. Proto je důležité nebránit rozvoji produktů, jako je například leasing a factoring. Oba prokázaly v praxi, že je možné projít i obdobím hospodářských krizí a turbulencí s rozumnými ztrátami a bez státních intervencí. Proto si zasluhují stejné daňové a legislativní podmínky, jako bankovní sektor. Jen tak mohou významně sehrát svou úlohu distribuce kapitálu na místa, která by jinak zůstala neobsloužena.
Jiří Matula
Autor je předsedou představenstva společnosti TRANSFINANCE
