Práce na směny je v povědomí lidí spojena zejména s oblastí zdravotnictví a lékařské péče, ale stejně tak se uplatňuje i v oblasti služeb, v zábavním průmyslu, strojírenství a stavebnictví, při zaměstnání formou brigád apod. Práce na směny se naopak v podstatě nevyskytuje ve státní sféře. Dle nedávných průzkumů dokonce každý sedmý občan členských států Evropské unie pracuje na směny. Navzdory obecnému povědomí o této problematice je však znalost konkrétních práv a povinností zaměstnanců i zaměstnavatelů z toho plynoucích poměrně nízká.
Zaměstnavatelé se pak při nejrůznějším pochybení v této oblasti vystavují nejenom riziku možných soudních žalob ze strany zaměstnanců, ale i možnému veřejnoprávnímu postihu ze strany inspektorátů práce, které podle zákona č. 251/2005 Sb. vykonávají dozor i nad dodržováním povinností vyplývajících z právních předpisů stanovících pracovní dobu a dobu odpočinku. Dodržováním povinností uložených zákoníkem práce a dalšími právními předpisy se lze uvedenému riziku vyhnout. Které to jsou?
NEPLEŤME SI POJMY
Máme-li mluvit o povinnostech, je třeba nejprve pochopit jednotlivé pojmy. Pracovní směnou se rozumí část stanovené týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen odpracovat v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Délka pracovní doby v České republice činí u osob starších 15 let nejvýše 40 hodin týdně, u některých kategorií zaměstnanců však ještě méně, např. u zaměstnanců pracujících v podzemí při těžbě uhlí činí nejvýše 37,5 hodin týdně. Týdenní pracovní doba se pak zpravidla rozvrhuje do pětidenního pracovního týdne tak, že délka pracovní směny v jednotlivých dnech nesmí přesáhnout 9 hodin. Pouze pokud povaha práce nebo podmínky provozu nedovolují rozvrhnout pracovní dobu rovnoměrně na jednotlivé týdny, jako je tomu např. v oblasti služeb, kde se uplatňuje tzv. krátký a dlouhý týden, může zaměstnavatel dohodnout se zaměstnancem nerovnoměrné rozvržení pracovní doby. Týdenní pracovní doba při takovém rozvržení pracovní doby nesmí v průměru přesáhnout zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu, délka jednotlivé pracovní směny nesmí překročit 12 hodin.
Dvousměnný pracovní režim definuje zákoník práce jako režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně střídají ve dvou směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Třísměnný pracovní režim je režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně střídají v rámci 24 hodin po sobě jdoucích ve třech směnách. Často je zaměňován s nepřetržitým pracovním režimem, což však není úplně přesné, neboť pojmovým znakem nepřetržitého pracovního režimu je to, že zaměstnanci se vzájemně střídají ve směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích v nepřetržitém provozu a současně platí, že výkon práce trvá 24 hodin a sedm dnů v týdnu. Zaměstnanci v případě nepřetržitého pracovního režimu pracují ve směnném režimu dvousměnném (2 x 12 hodin), třísměnném (3 x 8 hodin) či čtyřsměnném (4 x 6 hodin).
OSTŘE SLEDOVANÉ SMĚNY
Délka týdenní pracovní doby zaměstnanců s dvousměnných pracovním režimem činí nejvýše 38,75 hodiny týdně, u zaměstnanců s třísměnným a nepřetržitým pracovním režimem nevýše 37,5 hodiny týdně. U mladistvých činí délka pracovní doby vždy nejvýše 30 hodin týdně a 6 hodin denně.
Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 12 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin. Jen výjimečně lze dobu odpočinku zkrátit, např. v nepřetržitých provozech, ve veřejném stravování, v kulturních zařízeních apod., a to za podmínky, že následující odpočinek bude prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku. U zaměstnanců starších 18 let může být doba odpočinku zkrácena nejvýše na 8 hodin, u žen pracujících v nepřetržitých provozech nejvýše na 11 hodin.
Zákoník práce stanoví povinnost zaměstnavatele vypracovat písemný rozvrh stanovené týdenní pracovní doby a nejpozději 2 týdny před začátkem období, na které je pracovní doba nerovnoměrně rozvržena, s ním zaměstnance seznámit, pokud se nedohodl se zaměstnancem jinak. Uvedená úprava sleduje ochranu oprávněných zájmů zaměstnanců i zaměstnavatelů.
POVINNOSTI, NIC NEŽ POVINNOSTI
Zde ochrana zaměstnanců zdaleka nekončí. Zákoník práce ukládá zaměstnavatelům řadu dalších povinností, týkajících se zejména bezpečnosti a ochrany zdraví při práci obecně. Užitečné informace naleznete například na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí. Ve složitějších případech doporučujeme konzultovat konkrétní otázku s právníkem. Je také třeba upozornit, že v souvislosti s očekávaným nabytí účinnosti nového zákoníku práce č. 262/2006 Sb. ke dni 1. ledna 2007 bohužel dojde k dalšímu zpřísnění právní úpravy.
Matěj Vácha
je advokátem v advokátní kanceláři Pelikán Krofta Kohoutek.
Zaměstnavatelé se pak při nejrůznějším pochybení v této oblasti vystavují nejenom riziku možných soudních žalob ze strany zaměstnanců, ale i možnému veřejnoprávnímu postihu ze strany inspektorátů práce, které podle zákona č. 251/2005 Sb. vykonávají dozor i nad dodržováním povinností vyplývajících z právních předpisů stanovících pracovní dobu a dobu odpočinku. Dodržováním povinností uložených zákoníkem práce a dalšími právními předpisy se lze uvedenému riziku vyhnout. Které to jsou?
NEPLEŤME SI POJMY
Máme-li mluvit o povinnostech, je třeba nejprve pochopit jednotlivé pojmy. Pracovní směnou se rozumí část stanovené týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen odpracovat v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Délka pracovní doby v České republice činí u osob starších 15 let nejvýše 40 hodin týdně, u některých kategorií zaměstnanců však ještě méně, např. u zaměstnanců pracujících v podzemí při těžbě uhlí činí nejvýše 37,5 hodin týdně. Týdenní pracovní doba se pak zpravidla rozvrhuje do pětidenního pracovního týdne tak, že délka pracovní směny v jednotlivých dnech nesmí přesáhnout 9 hodin. Pouze pokud povaha práce nebo podmínky provozu nedovolují rozvrhnout pracovní dobu rovnoměrně na jednotlivé týdny, jako je tomu např. v oblasti služeb, kde se uplatňuje tzv. krátký a dlouhý týden, může zaměstnavatel dohodnout se zaměstnancem nerovnoměrné rozvržení pracovní doby. Týdenní pracovní doba při takovém rozvržení pracovní doby nesmí v průměru přesáhnout zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu, délka jednotlivé pracovní směny nesmí překročit 12 hodin.
Dvousměnný pracovní režim definuje zákoník práce jako režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně střídají ve dvou směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Třísměnný pracovní režim je režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně střídají v rámci 24 hodin po sobě jdoucích ve třech směnách. Často je zaměňován s nepřetržitým pracovním režimem, což však není úplně přesné, neboť pojmovým znakem nepřetržitého pracovního režimu je to, že zaměstnanci se vzájemně střídají ve směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích v nepřetržitém provozu a současně platí, že výkon práce trvá 24 hodin a sedm dnů v týdnu. Zaměstnanci v případě nepřetržitého pracovního režimu pracují ve směnném režimu dvousměnném (2 x 12 hodin), třísměnném (3 x 8 hodin) či čtyřsměnném (4 x 6 hodin).
OSTŘE SLEDOVANÉ SMĚNY
Délka týdenní pracovní doby zaměstnanců s dvousměnných pracovním režimem činí nejvýše 38,75 hodiny týdně, u zaměstnanců s třísměnným a nepřetržitým pracovním režimem nevýše 37,5 hodiny týdně. U mladistvých činí délka pracovní doby vždy nejvýše 30 hodin týdně a 6 hodin denně.
Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 12 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin. Jen výjimečně lze dobu odpočinku zkrátit, např. v nepřetržitých provozech, ve veřejném stravování, v kulturních zařízeních apod., a to za podmínky, že následující odpočinek bude prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku. U zaměstnanců starších 18 let může být doba odpočinku zkrácena nejvýše na 8 hodin, u žen pracujících v nepřetržitých provozech nejvýše na 11 hodin.
Zákoník práce stanoví povinnost zaměstnavatele vypracovat písemný rozvrh stanovené týdenní pracovní doby a nejpozději 2 týdny před začátkem období, na které je pracovní doba nerovnoměrně rozvržena, s ním zaměstnance seznámit, pokud se nedohodl se zaměstnancem jinak. Uvedená úprava sleduje ochranu oprávněných zájmů zaměstnanců i zaměstnavatelů.
POVINNOSTI, NIC NEŽ POVINNOSTI
Zde ochrana zaměstnanců zdaleka nekončí. Zákoník práce ukládá zaměstnavatelům řadu dalších povinností, týkajících se zejména bezpečnosti a ochrany zdraví při práci obecně. Užitečné informace naleznete například na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí. Ve složitějších případech doporučujeme konzultovat konkrétní otázku s právníkem. Je také třeba upozornit, že v souvislosti s očekávaným nabytí účinnosti nového zákoníku práce č. 262/2006 Sb. ke dni 1. ledna 2007 bohužel dojde k dalšímu zpřísnění právní úpravy.
Matěj Vácha
je advokátem v advokátní kanceláři Pelikán Krofta Kohoutek.
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.
- Veškerý obsah HN.cz
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Ukládejte si články na později
- Všechny články v audioverzi + playlist
