Práce na směny je v povědomí lidí spojena zejména s oblastí zdravotnictví a lékařské péče, ale stejně tak se uplatňuje i v oblasti služeb, v zábavním průmyslu, strojírenství a stavebnictví, při zaměstnání formou brigád apod. Práce na směny se naopak v podstatě nevyskytuje ve státní sféře. Dle nedávných průzkumů dokonce každý sedmý občan členských států Evropské unie pracuje na směny. Navzdory obecnému povědomí o této problematice je však znalost konkrétních práv a povinností zaměstnanců i zaměstnavatelů z toho plynoucích poměrně nízká.
Zaměstnavatelé se pak při nejrůznějším pochybení v této oblasti vystavují nejenom riziku možných soudních žalob ze strany zaměstnanců, ale i možnému veřejnoprávnímu postihu ze strany inspektorátů práce, které podle zákona č. 251/2005 Sb. vykonávají dozor i nad dodržováním povinností vyplývajících z právních předpisů stanovících pracovní dobu a dobu odpočinku. Dodržováním povinností uložených zákoníkem práce a dalšími právními předpisy se lze uvedenému riziku vyhnout. Které to jsou?
NEPLEŤME SI POJMY
Máme-li mluvit o povinnostech, je třeba nejprve pochopit jednotlivé pojmy. Pracovní směnou se rozumí část stanovené týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen odpracovat v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Délka pracovní doby v České republice činí u osob starších 15 let nejvýše 40 hodin týdně, u některých kategorií zaměstnanců však ještě méně, např. u zaměstnanců pracujících v podzemí při těžbě uhlí činí nejvýše 37,5 hodin týdně. Týdenní pracovní doba se pak zpravidla rozvrhuje do pětidenního pracovního týdne tak, že délka pracovní směny v jednotlivých dnech nesmí přesáhnout 9 hodin. Pouze pokud povaha práce nebo podmínky provozu nedovolují rozvrhnout pracovní dobu rovnoměrně na jednotlivé týdny, jako je tomu např. v oblasti služeb, kde se uplatňuje tzv. krátký a dlouhý týden, může zaměstnavatel dohodnout se zaměstnancem nerovnoměrné rozvržení pracovní doby. Týdenní pracovní doba při takovém rozvržení pracovní doby nesmí v průměru přesáhnout zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu, délka jednotlivé pracovní směny nesmí překročit 12 hodin.
Dvousměnný pracovní režim definuje zákoník práce jako režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně střídají ve dvou směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Třísměnný pracovní režim je režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně střídají v rámci 24 hodin po sobě jdoucích ve třech směnách. Často je zaměňován s nepřetržitým pracovním režimem, což však není úplně přesné, neboť pojmovým znakem nepřetržitého pracovního režimu je to, že zaměstnanci se vzájemně střídají ve směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích v nepřetržitém provozu a současně platí, že výkon práce trvá 24 hodin a sedm dnů v týdnu. Zaměstnanci v případě nepřetržitého pracovního režimu pracují ve směnném režimu dvousměnném (2 x 12 hodin), třísměnném (3 x 8 hodin) či čtyřsměnném (4 x 6 hodin).
OSTŘE SLEDOVANÉ SMĚNY
Délka týdenní pracovní doby zaměstnanců s dvousměnných pracovním režimem činí nejvýše 38,75 hodiny týdně, u zaměstnanců s třísměnným a nepřetržitým pracovním režimem nevýše 37,5 hodiny týdně. U mladistvých činí délka pracovní doby vždy nejvýše 30 hodin týdně a 6 hodin denně.
Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 12 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin. Jen výjimečně lze dobu odpočinku zkrátit, např. v nepřetržitých provozech, ve veřejném stravování, v kulturních zařízeních apod., a to za podmínky, že následující odpočinek bude prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku. U zaměstnanců starších 18 let může být doba odpočinku zkrácena nejvýše na 8 hodin, u žen pracujících v nepřetržitých provozech nejvýše na 11 hodin.
Zákoník práce stanoví povinnost zaměstnavatele vypracovat písemný rozvrh stanovené týdenní pracovní doby a nejpozději 2 týdny před začátkem období, na které je pracovní doba nerovnoměrně rozvržena, s ním zaměstnance seznámit, pokud se nedohodl se zaměstnancem jinak. Uvedená úprava sleduje ochranu oprávněných zájmů zaměstnanců i zaměstnavatelů.
POVINNOSTI, NIC NEŽ POVINNOSTI
Zde ochrana zaměstnanců zdaleka nekončí. Zákoník práce ukládá zaměstnavatelům řadu dalších povinností, týkajících se zejména bezpečnosti a ochrany zdraví při práci obecně. Užitečné informace naleznete například na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí. Ve složitějších případech doporučujeme konzultovat konkrétní otázku s právníkem. Je také třeba upozornit, že v souvislosti s očekávaným nabytí účinnosti nového zákoníku práce č. 262/2006 Sb. ke dni 1. ledna 2007 bohužel dojde k dalšímu zpřísnění právní úpravy.
Matěj Vácha
je advokátem v advokátní kanceláři Pelikán Krofta Kohoutek.
Zaměstnavatelé se pak při nejrůznějším pochybení v této oblasti vystavují nejenom riziku možných soudních žalob ze strany zaměstnanců, ale i možnému veřejnoprávnímu postihu ze strany inspektorátů práce, které podle zákona č. 251/2005 Sb. vykonávají dozor i nad dodržováním povinností vyplývajících z právních předpisů stanovících pracovní dobu a dobu odpočinku. Dodržováním povinností uložených zákoníkem práce a dalšími právními předpisy se lze uvedenému riziku vyhnout. Které to jsou?
NEPLEŤME SI POJMY
Máme-li mluvit o povinnostech, je třeba nejprve pochopit jednotlivé pojmy. Pracovní směnou se rozumí část stanovené týdenní pracovní doby bez práce přesčas, kterou je zaměstnanec povinen odpracovat v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Délka pracovní doby v České republice činí u osob starších 15 let nejvýše 40 hodin týdně, u některých kategorií zaměstnanců však ještě méně, např. u zaměstnanců pracujících v podzemí při těžbě uhlí činí nejvýše 37,5 hodin týdně. Týdenní pracovní doba se pak zpravidla rozvrhuje do pětidenního pracovního týdne tak, že délka pracovní směny v jednotlivých dnech nesmí přesáhnout 9 hodin. Pouze pokud povaha práce nebo podmínky provozu nedovolují rozvrhnout pracovní dobu rovnoměrně na jednotlivé týdny, jako je tomu např. v oblasti služeb, kde se uplatňuje tzv. krátký a dlouhý týden, může zaměstnavatel dohodnout se zaměstnancem nerovnoměrné rozvržení pracovní doby. Týdenní pracovní doba při takovém rozvržení pracovní doby nesmí v průměru přesáhnout zákonem stanovenou týdenní pracovní dobu, délka jednotlivé pracovní směny nesmí překročit 12 hodin.
Dvousměnný pracovní režim definuje zákoník práce jako režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně střídají ve dvou směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Třísměnný pracovní režim je režim práce, v němž se zaměstnanci vzájemně střídají v rámci 24 hodin po sobě jdoucích ve třech směnách. Často je zaměňován s nepřetržitým pracovním režimem, což však není úplně přesné, neboť pojmovým znakem nepřetržitého pracovního režimu je to, že zaměstnanci se vzájemně střídají ve směnách v rámci 24 hodin po sobě jdoucích v nepřetržitém provozu a současně platí, že výkon práce trvá 24 hodin a sedm dnů v týdnu. Zaměstnanci v případě nepřetržitého pracovního režimu pracují ve směnném režimu dvousměnném (2 x 12 hodin), třísměnném (3 x 8 hodin) či čtyřsměnném (4 x 6 hodin).
OSTŘE SLEDOVANÉ SMĚNY
Délka týdenní pracovní doby zaměstnanců s dvousměnných pracovním režimem činí nejvýše 38,75 hodiny týdně, u zaměstnanců s třísměnným a nepřetržitým pracovním režimem nevýše 37,5 hodiny týdně. U mladistvých činí délka pracovní doby vždy nejvýše 30 hodin týdně a 6 hodin denně.
Zaměstnavatel je povinen rozvrhnout pracovní dobu tak, aby zaměstnanec měl mezi koncem jedné směny a začátkem následující směny nepřetržitý odpočinek po dobu alespoň 12 hodin po sobě jdoucích během 24 hodin. Jen výjimečně lze dobu odpočinku zkrátit, např. v nepřetržitých provozech, ve veřejném stravování, v kulturních zařízeních apod., a to za podmínky, že následující odpočinek bude prodloužen o dobu zkrácení tohoto odpočinku. U zaměstnanců starších 18 let může být doba odpočinku zkrácena nejvýše na 8 hodin, u žen pracujících v nepřetržitých provozech nejvýše na 11 hodin.
Zákoník práce stanoví povinnost zaměstnavatele vypracovat písemný rozvrh stanovené týdenní pracovní doby a nejpozději 2 týdny před začátkem období, na které je pracovní doba nerovnoměrně rozvržena, s ním zaměstnance seznámit, pokud se nedohodl se zaměstnancem jinak. Uvedená úprava sleduje ochranu oprávněných zájmů zaměstnanců i zaměstnavatelů.
POVINNOSTI, NIC NEŽ POVINNOSTI
Zde ochrana zaměstnanců zdaleka nekončí. Zákoník práce ukládá zaměstnavatelům řadu dalších povinností, týkajících se zejména bezpečnosti a ochrany zdraví při práci obecně. Užitečné informace naleznete například na internetových stránkách Ministerstva práce a sociálních věcí. Ve složitějších případech doporučujeme konzultovat konkrétní otázku s právníkem. Je také třeba upozornit, že v souvislosti s očekávaným nabytí účinnosti nového zákoníku práce č. 262/2006 Sb. ke dni 1. ledna 2007 bohužel dojde k dalšímu zpřísnění právní úpravy.
Matěj Vácha
je advokátem v advokátní kanceláři Pelikán Krofta Kohoutek.
