Nákup prádla v Pákistánu se může stát dobrodružstvím

Šaty se lepí na tělo a svléknout se v tomhle prostoru připomínajícím plechovou šatnu - jenže bez průduchů - se zdá být zhola nemožné. Ale nutné, pokud si chce žena koupit šaty v Islámábádu, hlavním městě muslimského Pákistánu.
Pákistán je mužský svět. Je to také svět, kde i ve velkých městech přinejmenším polovina žen chodí zahalená, kde se nesmějí dospělé osoby opačného pohlaví na ulici vzít ani za ruku, i když jsou třeba manželé. Muži před cizími ženami uhýbají očima; hlavně z respektu, ale trochu se taky stydí. Pokud do tohoto prostředí přijede Evropanka, které letecká společnost ztratila zavazadlo, takže je první den v Pákistánu postavena před nutnost nakoupit si alespoň základní oblečení, může se připravit na nezapomenutelné zážitky.
K těm příjemnějším patří vybírání bot. Na bazaru je jich nepřeberné množství, pantoflíčky pošité korálky všech možných barev, pohodlné žabky, klasické lodičky i pákistánské "loďky" - zlatě zářící tradiční obuv s dlouhou, nahoru zatočenou špičkou. Prodavač neúnavně vytahuje jedny za druhými, nazouvá a zouvá, aby se zákaznice nemusela ohýbat, ale přitom se snaží nedotknout její bosé nohy. To všechno uprostřed tržiště, kde je dost vzduchu, ale také dost přihlížejících, kteří si nechtějí nechat ujít nezvyklé divadlo.
Nakupování šatů už je horší. Za výlohami obchodů jich visí desítky, září stovkami barev a svítí jako duha, ale chuť na jejich zkoušení přejde po první zkušenosti z převlékací kabinky, která je utěsněná lépe než lecjaký trezor, aby nikdo ani tou nejnepravděpodobnější náhodou nemohl zahlédnout kousek nahého ženského těla. Když se konečně povede vybrat dvě příjemné, volné košile - byť v pánském oddělení, protože dámské velikosti jsou šité na drobné a útlé postavy místních žen, lije se pot úplně stejně z prodavače i zákaznice.
Pořád ale ještě zbývá prubířský kámen v podobě spodního prádla, které se schovává v nejzastrčenějším oddělení nikoli obchodů s oblečením, ale drogerie. Kartáček na zuby, pasta, mýdlo a šampón poslouží jako příjemné zahřívací konverzační kolo, ale po dotazu na kalhotky do té chvíle suverénní mladík za pultem ztuhne. Neochotně se odklackuje k zastrčenému regálu a vytáhne několik modelů, které jsou určitě praktické, pohodlné - a vhodné tak pro babičku. Už teď se ale nad nimi červená jako rak a na pult je pokládá špičkami prstů. Ptát se v téhle situaci na tanga se zdá být šílené, ale aspoň ho to přiměje sáhnout pod pultík pro menší modely s náznakem krajky. Stojí na místní poměry neuvěřitelných tisíc rupií (asi 300 korun), přičemž dvoje boty přišly na 450 rupií a dvě košile na 600.
Nákup zabalený v taškách, zákaznice na odchodu. "Ještě kapesníky," vzpomene si mezi dveřmi. "Kapesníky?" nakrčí mladík čelo. "Ano, napkins, kapesníky." Prodavač sáhne za pult a podává jí krabici čistících ubrousků na dětské prdelky. "Ne, tohle je pro děti, já potřebuji pro sebe." Mladíka poleje nová červená vlna. Odsune dvířka spodního regálu, sáhne do neprůhledné krabice a v ruce se mu objeví balíček Tampaxu. "Tohle?" ptá se zoufale. "Ne, ne, ne, kapesníky, na nos," sahá si zákaznice na nos v klasickém gestu smrkání. Prodavači se uleví, široce se usměje a na pult vyskládá tři různé značky čistících proužků na ucpané póry na nose.
V tuhle chvíli zbývá jen kapitulace. Na ulici čeká pákistánský průvodce Hasan, který sice procestoval půlku světa, ale do "tohohle" obchodu odmítl vstoupit. "Nediv se, že tě nepochopil," utěšuje. "Tady kapesníky pořád používá málo lidí, radši popotahují, smrkat jim připadá nehygienické."

Zvláštní zpravodajka ČTK Dana Kovaĺová