Politici skrývají účty a rozhazují na dotacích

Politici skrývají účty a rozhazují na dotacích

Britskému ministrovi financí Gordonu Brownovi vidí do státních účtů každý, kdo má zájem, přístup k internetu a mluví anglicky. Nemusí to být ekonom ani účetní. Nemusí tušit, co to jsou "účelové dotace" či "obnova materiálně technické základny".
Na stránce HM Treasury se ve srozumitelném jazyce dozví, jaká částka z jeho daní míří na vdovské penze či na dotace BBC. Přehledný pohled do státních účtů - i v angličtině - nabízejí také Švédové či Finové.

Utajená čísla

Čech, který by se chtěl dozvědět, kam přesně míří bezmála bilión korun, které stát vybere od lidí na daních, podobnou šanci nemá. Politikům do účtů nevidí. Na internetu vidí jen povrchní a hrubé účty, z nichž si dokáže zjistit, kolik stát zaplatil za důchody, nemocenské dávky, armádu či soudy. Dostat se pod tato čísla a vidět přesně, jaký je účet za silnice či divadla, je však práce na hodiny.
Vůbec nejsložitější je pak dohledat nejrůznější dotace a příspěvky, které stát posílá někomu jinému: investorům, firmám, obcím, neziskovým organizacím.
Mnoho z těchto plateb je navíc ukryto mimo státní rozpočet v nejrůznějších fondech: bydlení, dopravy či Podpůrném garančním a lesnickém fondu. Země za to každoročně sklízí ostrou kritiku od všech mezinárodních institucí. "České veřejné finance jsou velmi neprůhledné. Lidé nemají přehled, za co stát peníze utrácí," kritizuje OECD. "Fondy pak celé hospodaření ještě více zamlžují."

Kam nevidí ani exministr

Džungli, v níž se utrácejí daně, výstižně ilustruje následující příběh. Dokazuje, že ve státních financích se utopí i jejich někdejší správce a uznávaný ekonom. Bývalý ministr financí za sociální demokracii Pavel Mertlík, dnes hlavní ekonom Raiffeisenbank, při psaní novinového článku o rozpočtu objevil, že dotace firmám se za rok zvýšily o 36,1 na 236 miliard korun.
Informace, že téměř čtvrtinu rozpočtu vyplatí stát na dotacích, ho šokovala. Ani při podrobném studiu nenašel vysvětlení. Za pár dní si ho pozvali na ministerstvo, aby mu dotační mystérium vysvětlili: úředníci mezi firmy omylem připočetli i příspěvkové instituce jako Národní muzeum či divadlo. I přesto Mertlík zjistil, že stát posílá firmám dotace za bezmála 80 miliard. Nikdo už ale nezjistí, kdo, proč a podle jakých pravidel dotace získává. Ani bývalý ministr a hlavní ekonom renomované banky.
"Politici by měli začít kromě účetní verze, která je nepřehledná, vydávat i uživatelsky vstřícný a jasný přehled podobně jako v Británii," říká Mertlík. V USA existuje zákon, který nařizuje, že kongresmani musí zákony přijímat v takovém stavu, aby byly srozumitelné každému Američanovi. Rozpočet je přitom nejdůležitějším zákonem, s nímž jde vláda do Sněmovny.

Daně rozdělují lobbisti

Temná zákoutí, do nichž nedokážou nahlédnout ani opoziční ekonomové, jsou rejdištěm pro nejrůznější lobbisty, s vazbami na vlivné politiky. Dokáží tak pro svou firmu či nadaci získat dotaci, kterou lidé zaplatí z daní. Kromě konkrétní firmy z ní nikdo nic nemá. Většina těchto dotací se skrývá v neurčité kapitole "všeobecná pokladní správa", kterou OECD či Mezinárodní měnový fond již léta kritizují. Napřesrok je v ní ukryto 144 miliard. Čtyřicet z nich však padne na úroky ze státních dluhů.
Z této kapitoly se pravidelně platí i "poslanecké pomníčky", jimiž vlivní politici posílají dotace do svých regionů: na opravy škol, kostelů, ale i na lyžařské vleky či sportovní haly. "Není v tom žádný systém. Tyto dotace prosazují politici přímo přes ministra financí," říká jeden z úředníků ministerstva.
Dotace do regionů poslanců nejsou českou specialitou. Bují ve většině zemí Evropy i v USA. Loňský hurikán Katrina například odhalil, že peníze, které byly určeny na hráze v New Orleansu, skončily jinde - na Aljašce. "Postavily se za ně mosty, které vedou odnikud nikam. Tamní kongresmani jen uměli lépe lobbovat," napsal britský týdeník The Economist. Američané jsou však na daně výrazně ostražitější než Češi, proti praktikám politiků ostře protestují a stejně jako sdružení na ochranu spotřebitelů zakládají sdružení na ochranu daňových poplatníků - třeba Citizens against the Government's Waste (Lidé proti vládnímu rozhazování). V Česku zatím podobné organizace nepracují. Nemusí to trvat dlouho: průzkumy ukazují, že lidé se zajímají o to, zač politici peníze utrácejí, čím dál víc.