Penzijní fondy si na Godota ještě počkají

Penzijní fondy si na Godota ještě počkají

Penzijní připojištění se státním příspěvkem je v současné době v České republice jediným specializovaným produktem spoření na stáří. I když se penzijním fondům daří, mají dobré hospodářské výsledky a počet jejich klientů stále mírně roste, přesto budoucnost připojištění závisí v mnohém na dlouho odkládané důchodové reformě. Ta rozhodne, jaká místa penzijní fondy zaujmou v zajištění obyvatelstva na stáří a jak se v souvislosti s tím změní jejich podoba.

Konsolidace prospěla

Za dvanáct let své existence se trh penzijních fondů kvalitativně i kvantitativně změnil. Řada fondů zanikla, jiné fúzovaly nebo byly prodány. V současné době je jich jedenáct a nabízejí prakticky stejný produkt - tedy možnost šetřit si na stáří se státní podporou a inkasovat pak peníze jednorázově nebo ve formě pravidelné penze. Fondy se liší pouze tím, do kterých aktiv investují v rámci zákonem stanovených možností, jakých výnosů dosahují a kolik připisují svým klientům.

Na trhu dominují velké fondy, jejichž vlastníky jsou významné finanční skupiny, většinou zahraniční, které mají zkušenosti se správou aktiv, spořicími a investičními produkty podobného typu. Akcionáři penzijních fondů mají zájem dosahovat zisků, ale také chtějí, aby jejich byznys v České republice byl důvěryhodný a měl perspektivu dalšího vývoje. To dodává penzijnímu připojištění se státním příspěvkem stabilitu a zaručuje poměrně vysokou míru bezpečnosti uložených prostředků. Jinak totiž úspory klientů v penzijních fondech nejsou pojištěny jako například vklady v bankách. Fondy zatím nemají ani žádný garanční fond, ze kterého by případně byly schopny vyplácet ztráty při krachu některého z nich.

Vydělávají sobě i klientům

Objem prostředků v penzijních fondech rok od roku rychle roste. V polovině letošního roku bylo na jejich účtech vykázáno téměř 124,9 miliardy korun, tedy o 8,23 miliardy korun více než na konci prvního čtvrtletí 2006 (116,6 miliardy korun) a o 12,3 miliardy korun více než na konci loňského roku (112,6 miliardy korun). Meziročně tak došlo k nárůstu aktiv o 20,8 procenta. Na kontech připojištěných přitom přibývalo za poslední kvartál přes 2,76 miliardy korun měsíčně.

Souhrnný hospodářský výsledek penzijních fondů ke konci druhého čtvrtletí 2006 dosáhl 1,689 miliardy korun, což je menší nárůst než v loňském roce, kdy byly ke konci téhož čtvrtletí vykázány zisky ve výši 2,2 miliardy korun. Důvodem menšího růstu zisku je současný vývoj akciového a dluhopisového kapitálového trhu. I v druhém čtvrtletí letošního roku zachovaly penzijní fondy konzervativní investiční strategii. Z celkového objemu prostředků účastníků bylo nejvíce umístěno v dluhopisech (75,8 procenta). Procento investic v akciích a podílových listech činilo 11,5. Poměrně vysoký podíl byl investován na účtech a termínovaných vkladech: bylo to osm procent.

Pojištěno 3,5 milionu Čechů

Počet klientů penzijních fondů dosáhl v polovině letošního roku 3,5 milionu osob. V porovnání s koncem roku 2005, kdy bylo ve fondech 3,28 klientů, představuje letošní nárůst 5,2 procenta (171 564 účastníků). Fondy však budou získávat nové pojištěnce stále obtížněji, a to z řady důvodů. Prvním a zásadním důvodem je stálé oddalování zásadní důchodové reformy, která by motivovala obyvatelstvo, aby si více spořilo na stáří. Stálé oddalování politického rozhodnutí o reformě vyvolává v občanech pocit, že se vlastně nic neděje, že je stát zajistí, a proto si nemusejí se spořením na důchodový věk dělat starosti. Opak je však pravdou. V důchodovém účtu státu budou brzy chybět peníze, protože během nejbližších let odejdou do penze silné poválečné ročníky, což zvýší tlak na objem mandatorních výdajů ze státního rozpočtu, který je už i tak ve značném deficitu.

Dalším důvodem menšího zájmu o penzijní připojištění je, že se vyčerpaly motivační pobídky státu. Ten od počátku podporuje rozvoj penzijního připojištění přímou dotací každému účastníkovi, která se odvíjí od měsíčně spořené částky a může dosáhnout maximálně měsíčně 150 korun při úložce 500 korun měsíčně v prvních dvou letech, v dalších letech je nižší. Jestliže byl příspěvek 1800 korun ročně zajímavý a motivující před dvanácti roky, dnes už nikoho zvlášť nenadchne.

Daňové pobídky ztrácejí sílu

I daňové pobídky státu už vyčerpaly svůj vliv na dynamiku růstu počtu účastníků. Již pět let si mohou klienti fondů, kteří spoří víc než šest tisíc korun ročně, odečíst od daňového základu až 12 tisíc korun uložených do penzijního fondu o objemu nad 6 tisíc korun. Musejí však spořit minimálně pět let a zůstat v systému do svých šedesáti let.

Například klient fondu s průměrným příjmem dvacet tisíc korun může tak ušetřit na daních za dvacet let až 48 tisíc korun. Daňová úleva měla přimět movitější klienty fondů, aby si ukládali vyšší částky, a také zabránit tomu, aby účastníci v předdůchodovém věku ze systému odcházeli a využívali ho jen ke krátkodobému zhodnocování malých částek. Důkazem nepříliš velkého dopadu této daňové úlevy je fakt, že průměrný měsíční příspěvek klienta penzijního fondu roste jen velmi pomalu, dokonce pomalejším tempem než průměrná mzda. Loni dosáhl 407 korun. Spolu se státním příspěvkem byla tedy průměrná měsíční úložka klienta penzijního fondu 506 korun. Při tak malých částkách nemohou účastníci systému ani za 30 let naspořit tolik, aby jim to zásadnějším způsobem vylepšilo státní důchod.

Výrazněji ovlivnila vývoj penzijního připojištění druhá daňová úleva, kterou stát nabídl zaměstnatelům, kteří chtějí přispívat na penzijní připojištění svým zaměstnancům. Díky tomu vzrostl počet zejména mladších účastníků, kteří by se jinak nepojistili, ale když jim slíbil příspěvek zaměstnavatel, tak do fondů šli. Dnes je penzijní připojištění jedním s nejrozšířenějších zaměstnaneckých benefitů a má ho přibližně sedmdesát procent firem. Ve druhém čtvrtletí 2006 došlo k navýšení počtu účastníků s příspěvkem zaměstnavatele o více než šestnáct tisíc oproti prvnímu kvartálu. Příspěvek zaměstnavatele na konci letošního pololetí dostávalo přes 822 tisíc připojištěných.

Reforma je může změnit

Další motivace k novému přílivu klientů do penzijních fondů však zjevně chybí. Proto musíme čekat, zda politikové najdou odvahu a konečně udělají důchodovou reformu. Je nepochybné, že penzijní fondy v ní chtějí a pravděpodobně i budou hrát významnou roli. Mají zkušenosti, finanční zázemí silných vlastníků a také velmi vlivnou lobby, která bude jejich zájmy prosazovat. Penzijní fondy by však chtěly více volnosti pro svou investiční strategii, aby mohly odvážněji a dlouhodoběji investovat a přinášet klientům vyšší zhodnocení jejich úspor. Chtěly by fungovat podobně jako podílové fondy - klient by do nich ukládal po určitou dobu peníze a dostával by aktuální informace o stavu a zhodnocení svých úspor. Výnosy by nemusely být stále jen kladné, ale kolísaly by podle toho, jak by se vyvíjela hodnota aktiv, do nichž by fondy uložily prostředky svých klientů. Takové pojetí penzijního připojištění by sice slibovalo vyšší výnosy než dnes, ale také by v sobě skrývalo větší investiční riziko.

Jak ošetřit rizika

Kdyby klient odešel do důchodu zrovna v době propadu hodnoty aktiv, do nichž jeho fond investoval jeho úspory, mohl by mít na svém účtu méně, než kolik do fondu vložil. Penzijní fondy by chtěly dosáhnout toho, aby jejich klienti nemohli čerpat uložené peníze při odchodu do důchodu jednorázově, ale jen ve formě dlouhodobé nebo dokonce doživotní penze. Investiční riziko by se tak rozložilo na ještě delší období, protože úspory klientů by ve fondu "pracovaly" i v době výplaty pravidelné penze.

Pokud by některá z budoucích vlád přijala důchodovou reformu, jejíž součástí by bylo povinné spoření do penzijních fondů tohoto změněného typu, musela by zároveň najít mechanismy ošetření investičního rizika. Ministerstvo financí se je pokoušelo najít ve spolupráci se zástupci Asociace penzijních fondů České republiky, ale zatím se oběma stranám nepodařilo dospět k nějakému rozumnému a oboustranně přijatelnému řešení. I to je další důvod k obavám, že důchodová reforma zatím ještě není dostatečně dobře připravena a na její spuštění budeme muset několik měsíců a možná i let čekat.

Autorka je redaktorkou týdeníku Ekonom