El Mundo: Indiánská krev za jedno euro

Bolivijské indiánky v ringu berou 30 až 50 dolarů za jeden zápas, nemají zdravotní péči a každým skokem hrají o život, někdy je přitom sledují i jejich děti. Rocková hudba zní na plné pecky. Je tak hlučná, že pohlcuje výkřiky a dupání publika. Ana Mstitelka se směje a zpívá. Čím více ji nenávidí, tím lépe. Jedna žena jí podává občerstvení. Mstitelka si ho chrstne do obličeje. Někdo po ní hodí urážku a ona to všem divákům trojnásobně odplatí. Sesype se na ni déšť umělých lahví, kuřecích kostí a šlupek od pomerančů. Opotřebovaná ringová matrace, vycpaná hadry a vlnou do čtyřcentimetrové tloušťky, je plná odpadků, které sudí odhrnuje stranou.

V jednom rohu čeká zuřivá Carmen Rosa ve svém slavnostním indiánském obleku, který nosí ajmarské indiánky: šátek, jakýsi druh balerínek, krinolína a buřinka, zpod které se vinou dlouhé copy. Ohoz, do něhož se tisíce bolivijských žen oblékají od 17. století.

Carmen Rosa nemůže dovolit, aby Mstitelka v lykrovém trikotu ve stylu gringo ponížila to, co představuje ona sama: indiánskou hrdost, rolnickou ženu, která své zvyky nevyměnila za život ve městě.

Nejvýše položený ring na planetě - ve studeném multifunkčním hangáru dělnického města El Alto v nadmořské výšce 4100 metrů - přivábí každou neděli stovky diváků dychtivých vidět krev za cenu jediného eura. Bez pravidel. Smí se všechno. Mstitelka škrábe a kouše Carmen Rosu, chytne ji za jeden z copů, praští ji do hlavy tyčí, mrská s ní z ohraničeného prostoru, zvedne ze sedadla jednoho z diváků a drtí indiánku údery židlí.

Věc se řeší v jednom rohu bez publika, protože zděšení asistenti uprchli. Ale proti všem předpokladům se 36letá Carmen Rosa, prodavačka řemeslných výrobků, vzpamatovává, zmlátí Mstitelku a stává se šampiónkou Titánů Ringu. Její sklíčené malé děti, které jsou zápasu také přítomny, si oddychnou, když vidí, jak jejich matka nakonec zvedá červený pás, který ji korunuje za tu nejtvrdší bojovnici.

Mstitelka, 32letá zpěvačka rančerských písní, přežvykuje hořkost z porážky ve své šatně, zatímco si na utržené rány přikládá pastu z kokových lístků macerovaných v alkoholu a mast z ještěřího ocasu. Bojuje už od svých 15 let. Ujišťuje, že konec byl připravený, protože "nikdo v El Alto by nepřipustil, aby indiánka v sukni byla zesměšněna jinou bojovnicí v západním stylu".

Carmen Rosa zatím své vítězství mění v symbol: "Je nutné pozvednout jméno ajmarských indiánů hodně vysoko, protože nás vždycky pomlouvali a pokořovali. Já se nestydím za to, že jsem indiánka, ani za to, že mohu mluvit svým jazykem."
Ospalé město El Alto v sousedství La Pazu vzniklo díky rolnickým a hornickým přistěhovalcům z andské náhorní plošiny. Téměř celá jeho populace (800.273 lidí) hovoří ajmarsky. Na 60 procent tamní populace nemá k dispozici základní služby a 15 procent jsou analfabeti. Na 80 procentech ulic není veřejné osvětlení. Bylo to jedno z center voličů indiánského prezidenta Eva Moralese: přes 81 procent místních obyvatel pro něho loni v prosinci hlasovalo. Předtím místní radnice zorganizovaly pochody, které zablokovaly sídelní město a mezinárodní letiště - byly to jasné signály předchozím prezidentům Sánchezovi de Losada (2002-2003) i Carlosu Mesovi (2004-2005).

Mají pověst drsňáků. Možná proto je to jediné místo v Bolívii, kde volný zápas (vznikl před 50 lety) se tu udržel jako pevné představení. Dosáhla toho osobnost bojující indiánky, která byla zavedena před třemi lety pro záchranu obchodu.
Bojovnice intervenují u prezidenta, aby podpořil na mezinárodním poli jejich zvláštní show, ale Evo neprojevuje sebemenší zájem. Je vášnivým příznivcem fotbalu - vytvořil vlastní tým a každý týden hraje na různých hřištích v zemi, i když mu hrozí, že mu rozbijí nos, jak se mu to stalo v září. Takže děvčata mají smůlu.

"V ringu vítězí zuřivost," uznává 29letá Julia Lapazanka, hospodyňka v domácnosti, jinak rovněž zápasnice v sukních. "S touhou zvítězit a uspokojit publikum se smí všechno. Používáme plechovky, abychom se pořezaly, desky, bedny, jimiž se mlátíme. Rozhodčí je obvykle na straně těch hrubých (zlých) a nikoliv techniky (dobrých). Někdy nás bije dokonce i on a nenajde se žádný muž, který by se do toho vložil na naši obranu. Neměly bychom dostávat rány pod pás ani do prsou, ale dělá se to."

Organizátor, který zápasnicím platí 30 až 50 dolarů za jeden zápas podle toho, jestli se divácká místa zaplní nebo ne, jim nezajišťuje nemocniční péči a tím méně jim poskytuje životní pojištění. "Neměříme síly a pády jsou velmi tvrdé. Modlím se k bohu a nechávám svůj život v jeho rukou," říká 27letá Esmeralda, která jinak pracuje v továrně na svetry. Bojuje v západním stylu, ale když se najde příležitost, stojí po boku indiánek.

Jednou téměř ochrnula, když ji Carmen Rosa vyhodila z ringu proti dřevěné desce. Vyprostili ji v bezvědomí. Když jí empresario řekl, že "na nemocnici nejsou peníze", musela si zotavení platit sama. Když se dala dohromady, musela se v ringu postavit svému manželovi. A zvítězila. "On mě mlátil a já mu to ze všech svých sil vracela. Během boje neexistuje láska, přátelství ani lítost. Pak jsem viděla svoje tělo plné modřin a polekala jsem se. Šli jsme domů postarat se o děti, stejně jako jindy si jdu dát zmrzlinu s Lapazankou a Carmen Rosou poté, co si rozbijeme hlavu. Čeho se bojím? Jen sama sebe."