Muzikál Golem

Největší z legend ožívá, praví slogan provázející nový český muzikál z dílny Karla Svobody, Zdeňka Zelenky a Lou Fanánka Hagena. Příběh legendy je sice dobře načrtnutý, celek ale ničím nepřekračuje český muzikálový průměr.

I Golem sází především na známé zpěváky, kteří nárokům pěveckých partů sice dostojí, o herectví nebo dokonce tanci ale nemůže být řeč. Příběhu židovky Rebeky, jejíž lásku ke křesťanovi Vojtovi komplikuje nejen neslučitelnost víry, ale i tajný cit oživlého monstra Golema, chybí náboj, živější tempo. Velký podíl na tom má i poměrně unylá, nevýrazná hudba. Je k nevíře, že se Svoboda ani nepokusil inspirovat starou židovskou muzikou. Copak nikdy neslyšel jedinou klezmerovou kapelu? Nebo že by nevycítil jaký hitový potenciál se tu skrývá? Každopádně si nechal ujít šanci, jak muzikál hudebně rytmizovat, zpestřit a příběhu dodat autenticitu.

Bohužel ani režisér Filip Renč neoslnil. Dějové situace jsou stavěny podle nejomšelejších klišé, zpívajícím hercům nezbývá než bezobsažně rozhazovat rukama a pitvořit se. Nejhůř dopadla postava císaře Rudolfa II., který nemá žádnou akci, střídavě poulí očima nebo se dětinsky rozplývá nad dílem alchymistů či nad půvabem tanečnic. Naopak postava úlisného, ale přece dobráckého handlíře Mordechaje patří k nejživějším postavám. Je na míru šitá Jiřímu Kornovi, který se v podobné roli proslavil v muzikálu Bídníci.

Představení hýří efekty, příliš časté používání propadel je ale leckdy samoúčelné až komické. (Nemůže se vyhaslý Golem prostě skácet na zem? Nepůsobilo by jeho nehybné tělo naopak přímo symbolicky?)

Naopak silnou scénou je moment pogromu, kdy křesťané vraždí židy, oděné do bílých nočních košil, jako by byli uprostřed noci vytažení z ložnic. Kladem muzikálu v nově otevřeném divadle je také postava němé dívky - Rajčete, která tancem oživuje statické pěvecké scény.

Magdalena Čechlovská