Životní pojištění není spoření

Tyto mýty se bohužel i nadále prohlubují a daly podnět k otevřené debatě odborníků. Tento článek si klade za cíl uvést pravou podstatu chybného uvažovaní při pohledu na životní pojištění jako takové.

PRVNÍ MÝTUS: ŽIVOTNÍ POJIŠTĚNÍ JE SPOŘENÍ

"Životní pojištění je na prvním místě pojistný produkt, jehož prvoplánovým posláním je chránit osoby blízké pojištěnému před finančními důsledky nějaké nahodilé nešťastné události, jednak finančně pomoci samotnému pojištěnému v případě, že dojde k nějaké závažné změně v jeho postavení ve společnosti," vysvětluje prof. ing. Jaroslav Daňhel, CSC., člen vědeckého grémia České bankovní asociace, přednášející na katedře bankovnictví a pojišťovnictví Vysoké školy ekonomické.

K dalšímu chápání životního pojištění Jaroslav Daňhel dodává: "Vedle hlavního smyslu se lze na životní pojistný produkt dívat i jako na finanční produkt, tedy investiční instrument. Při tomto úhlu pohledu je ovšem třeba mít vždy na zřeteli výše uvedený prvoplánový účel tohoto produktu. Pro investora, kupujícího si tento produkt, to znamená, že musí akceptovat obecně nižší výnosnost takovéhoto produktu proti průměrné výnosnosti investičních instrumentů, právě s ohledem na prvoplánový závažný motiv koupě. Nicméně vznikne-li na finančních trzích dlouhodobá situace, kdy při obecně nízké výkonnosti těchto trhů je pojišťovnou garantovaný výnos životních pojištění pro pojištěné relativně příliš nízký, má to pochopitelně negativní vliv na atraktivnost produktů životního pojištění. Právě dlouhodobě nízká výnosnost finančních trhů, a tím pádem i relativní nízká míra garantovaného výnosu životního pojištění, je příčinou současné stagnace životního pojištění u nás."

Životní pojištění je tedy komplexní produkt, který skýtá klientům velkou šíři variací a možností uspokojení jejich individuálních potřeb. "Jeho prvotní úlohou je zajistit klienta proti rizikům v jeho každodenním životě. ,Spoření' je jednou ze složek životních pojistných smluv, nikoli tou nejdůležitější," říká Daniel Martínek, generální ředitel pojišťovny AMCICO AIG Life, a dodává: "Výhodou je, že pojištění garantuje sjednanou částku právě pro případ nahodilých událostí od prvního okamžiku pojištění, kdežto uspořená částka je k dispozici až na konci pojistného období."

TYPY ŽIVOTNÍHO POJIŠTĚNÍ

1) Kapitálové životní pojištění: obsahuje spořicí složku, která podléhá zhodnocení dle garantované úrokové sazby. Na konci pojištění obdrží pojištěný výplatu dle pojistné smlouvy.

2) Rizikové životní pojištění: neobsahuje spořicí složku a na konci pojištění zaniká bez výplaty.

3) Investiční životní pojištění: obsahuje spořicí složku, která nepodléhá garantované úrokové sazbě. Veškeré riziko leží na klientovi, podle zvolené strategie.

Nízká technická úroková míra (pojišťovnou garantovaná výnosnost) v produktech životního pojištění vytváří do určité míry příznivé klima pro uplatnění na trhu investičního životního pojištění, produktu s dosavadní krátkou historií.

Původní klasické kapitálové životní pojištění představuje instrument, v jehož konstrukci je počítáno s tím, že o investování dočasně volných finančních prostředků klienta rozhoduje sama pojišťovna, přičemž prvořadým kritériem její investiční politiky je bezpečnost finančních portfoliových investic pojišťovny, tedy snaha o velmi konzervativní investování.

Zdůraznění kritéria bezpečnosti, tedy nižší rizikovosti při investování dočasně volných prostředků klientů, je také hlavním odlišovacím znakem životních pojistných produktů od většiny ostatních instrumentů finančního trhu.

Na druhé straně konzervativní investiční politika při dlouhodobě nízké výnosnosti může od koupě životních produktů odradit zejména klienty s nižší mírou rizikové averze.

Pro tuto vrstvu klientů tudíž pojišťovny nabízejí produkt investičního životního pojištění, kde o investici dočasně volných peněžních prostředků rozhoduje sám klient, ovšem za cenu buď žádné, nebo snížené garance výnosu.

Přes tuto nevýhodu zaznamenává právě tento typ produktu zrychlenou dynamiku oproti stagnujícím klasickým životním produktům.

ROZHODOVÁNÍ O DRUHU ŽIVOTNÍHO POJIŠTĚNÍ

Při rozhodování potenciálních klientů o životním pojištění hrají roli i některé další skutečnosti, jakými jsou daňový aspekt nebo povinnost sjednat životní pojištění při žádosti o hypoteční úvěr nebo při koupi jiného podobného finančního produktu. V prvém případě je nepochybné, že daňové zvýhodnění životního produktu vytváří u klientů zvýšenou motivaci k jeho sjednání. S ohledem na významná makroekonomická pozitiva životního pojištění (pozitivní působení na měnovou rovnováhu, přispívání k ekonomickému růstu efektivní alokací dočasně volných prostředků životních pojišťoven na finančním trhu, snižování tlaku na výdajovou stranu státního rozpočtu atd.) by měl stát svou hospodářskou, tedy i daňovou politikou životní pojištění preferovat.

"Přesto že současná daňová úleva v roce svého zavedení s účinností od roku 2001 motivovala podstatný vzrůst životního pojištění (o jednu čtvrtinu), lze ji považovat za stále nedostatečnou. Aby životní pojištění bylo účinné, měl by si jednotlivec sjednat pojistnou částku minimálně ve výši tří až pětinásobku ročního výdělku. Vezmeme-li v úvahu průměrnou mzdu v ČR, pak zjistíme, že současná daňová úleva se pohybuje v dolní polovině takto konstruovaného minima," objasňuje Jaroslav Daňhel.

V případě jištění hypotéky či podobného produktu životním pojištěním lze toto považovat za využití životního pojištění ve shodě s jeho posláním.

ŽIVOTNÍ POJIŠTĚNÍ SE DOSTALO DO SFÉRY "SPOŘENÍ"

Dalším trendem v ČR je fakt, že výše kapitálového pojištění je často řízena částkou, kterou jsou lidé ochotni platit na pojištění, a nikoliv potřebou mít požadované pojistné krytí a zajistit sebe a osoby blízké v případě pojistné události. "Tato skutečnost je zejména ovlivněna daňovou odčitatelností. Daňová odčitatelnost posunula chápaní životního pojištění do sféry spoření. Definice maximálního možného odpočtu od daňového základu (min. 5 let a do 60 let) deformovala potřebu klientů mít adekvátní pojistné krytí.

Podle našeho odhadu a s ohledem na stávající ekonomický vývoj je pravděpodobné, že v blízké budoucnosti bude tato potřeba nahrazena potřebou pojistné ochrany. Po boomu hypoték lze očekávat, že dojde k zakládání rodin a s tím související potřebou mít pokryta rizika osoby, na níž je rodina finančně závislá," vysvětluje Martin Brůha, obchodní ředitel pojišťovny AMCICO AIG Life.

JAK SE VYTVÁŘÍ MÝTUS

Zajímavý příklad k vysvětlení hlavního účelu životního pojištění dokládá ing. Jaroslav Šulc, CSc., vedoucí katedry financí a finančních služeb Vysoké školy finanční a správní: "Příčina mýtu je v tom, že v komparativních analýzách výhodnosti investičních instrumentů spotřebitele (termínované vklady, cenné papíry, nákup nemovitosti, archívních vín atd.) je zmíněný prvek solidarity natolik cizorodý a neschopný ,škatulkování', že se s ním při sledování a srovnávání výnosů jednoduše nepočítá.

Dokážete si představit nabídku úrokového produktu, kdy si v klasické bance otevřete spořicí účet a oznámíte svůj úmysl na něj postupně vložit v řádu pár let úložky tak vysoké, aby v kombinaci s připisovanými úroky umožnila mít na kontě v roce 2008 třeba půl milionu korun, které chcete dát své dceři jako věno, neboť má vážnou známost, ale promovat bude právě až v roce 2008 a vdavky budou teprve následovat? To je příklad zcela elementárního spotřebitelského chování (ovšem zde úsporným směrem). Na to pracovnice přepážky banky nejspíše jen sdělí, jak vysoké asi musí být měsíční úložky, aby to na toho půl milionu vyšlo. Umí si někdo představit její údiv, kdyby jí tento klient sdělil, že je tu jistý ,háček': příští léto (2007) chce totiž strávit dovolenou u moře, že ale neumí plavat, a jeho utonutí a neschopnost dál posílat na konto část platu jsou tak velmi pravděpodobné. Ale že prosí banku, aby i poté, co na svůj účet přestane posílat smluvené částky, si toho nevšímala a chybějící částky tam vkládala za něj - přece nedáte dceři ,nedospořeného' půl milionu, ale jen třeba 300 000 korun! To není pokus o vtip! Tak přece funguje riziková složka životního pojištění."

DRUHÝ MÝTUS: UŽ JSEM POJIŠTĚN

"Tento mýtus je jedním z nejproblematičtějších hlavně proto, že nikdo z nás nežije ve zcela ideálním sterilním a neměnném prostředí. Náš život je plný každodenních změn, a tedy i naše potřeby a rizika se mění," říká Daniel Martínek.

V ČR je stav pojištěnosti, měřený jako podíl pojišťovnami předepsaného pojistného na HDP, ve srovnání s vyspělými zeměmi nízký, což platí zejména pro životní pojištění.

Důvody tohoto stavu jsou především historické. Jaroslav Daňhel k tomu podotýká: "Paternalistická snaha totalitního režimu, abychom měli všichni stejně málo, v tomto nivelizačním prostředí - ovšem s relativně vysokými sociálními jistotami - vedla obecně ke sníženému zájmu tyto jistoty si ještě individuálně zvyšovat např. životním pojištěním.

Svou roli sehrálo i to, že v minulosti bylo životní pojištění několikrát postiženo státním zásahem - nejvýraznějším příkladem byla měnová reforma v roce 1953, kdy byly životní pojistky přepočteny kurzem 1:30 (běžný kurz 1:5, peníze kulaků a jiných nepřátel 1:50), přičemž tímto trestným kurzem se přepočítávaly i životní pojistky sjednané po únoru 1948.

Tuto zkušenost si lidé pamatovali až do sedmdesátých let."

Výsledkem je v současnosti ve srovnání s vyspělým světem nízký dosažený ukazatel celkové pojištěnosti, který se navíc za rok 2005 propadl s ohledem na protichůdný pohyb růstu předepsaného pojistného a růstu HDP na hodnotu 3,9 %, když proti předchozímu roku klesl z hodnoty 4,1 %, což byla zatím nejvyšší dosažená úroveň ukazatele. Ještě horší je historicky pojištěnost životním pojištěním, kde tento ukazatel činí za rok 2005 1,5 %, když v roce předchozím byl na nejvyšší dosažené úrovni 1,6 %. Přitom celkový průměr pojištěnosti za EU je více než dvojnásobný a v bohatých ekonomikách se vyskytují i hodnoty pojištěnosti před 10 i více procenty.

NASTARTOVALI JSME SICE DOBŘE, ALE...

Ještě v druhé polovině devadesátých let a na přelomu století vykazovaly tempa růstu předepsaného pojistného u nás mimořádně vysokou dynamiku: ve srovnání s tempy růstu (v některých případech záporných) agregátních ekonomických ukazatelů, objem pojistného životního pojištění nerostl o procenta či desítky procent, ale o své násobky. Od roku 1996 do roku 2002 se objem pojistného ztrojnásobil, vezmeme-li počátek v roce 1998, tak nám v roce 2002 vyjde více než zdvojnásobení objemu.

Rok 1998 byl dokonce v určitém smyslu rokem proporčního zlomu: český pojistný trh byl do té doby na rozdíl od vyspělého světa a Evropy ve znamení převahy neživotního pojištění nad životním i co se týče velikosti meziročních přírůstků. V roce 1998 se i u nás poprvé vzájemný poměr mezi oběma segmenty obrátil, životní pojištění vzrostlo poprvé rychleji - o 19 %, kdežto neživotní jen o 15 %. V letech 1999-2002 se pak trend rychlejší dynamiky životního pojištění více méně potvrdil. Počínaje rokem 2003 pak začíná období stagnace přírůstků jak celkové pojištěnosti, tak pojištěnosti životním pojištěním.

"Jedním z vlivů obecně zpomalujících zájem o životní pojištění byla politika sociálně demokratické vlády, znamenající pro občany kontinuitu relativně vysokých sociálních dávek a oslabující motivy k postarání se sám o sebe v postaktivní etapě života. Přestože přerozdělovací procesy v rámci veřejných financí jsou z tohoto titulu enormní a podíl mandatorních výdajů na celkových výdajích státního rozpočtu je natolik předimenzován, že se jeví jako střednědobě neufinancovatelný ani přes zvyšující se úroveň efektivnosti české ekonomiky a jako významná agregátní charakteristika snižuje hodnocení ČR v očích renomovaných ratingových agentur, vláda slíbila každoroční valorizaci důchodů za státního penzijního systému a přednostně podporuje monoprodukt penzijního připojištění se státním příspěvkem. Filozofickým východiskem tohoto počínání je názor, že postaktivní občan by měl být financován (sociálním) státem preferovanými nástroji jen po dobu, po kterou je on sám naživu, a že životní pojištění výplatou pojistné částky blízkým osobám v případě smrti pojištěného tento koncept výrazně přesahuje. A právě tímto směrem by měla být zaměřena osvěta ze strany odborníků," upozorňuje Jaroslav Daňhel.

Historické zaostání ČR ve srovnání s vyspělým světem padá z části na předchozí administrativně příkazový systém, ve kterém potřeba zabezpečit sebe a svůj majetek nebyla tak intenzivně cítěna. Zejména v druhé polovině devadesátých let se situace začala zlepšovat a vypadalo to, že ČR v pojištěnosti začne dotahovat vyspělé země, zejména v životním pojištění. "Záhy po přelomu století se však ekonomické prostředí pro pojištění začalo komplikovat. Jednak došlo k určitým krizovým jevům v neživotním pojištění (velké živelní katastrofy, teroristické útoky apod.), jednak finanční trhy ztratily svou předchozí výkonnost, což vedlo ke stagnaci obou segmentů pojištění. Obzvlášť citelné je to právě v pojištění životním. Současně se tím výrazně zpomalilo i obecné chápání pojištění a pronikání potřeby pojistné ochrany do povědomí lidí, což se fakticky projevuje i sníženou znalostí obsahu vlastních pojištění, a tedy míry zabezpečení se proti realizaci rizik, eventuálně zabezpečení pro postaktivní období života (svou roli v tomto případě hraje i dosavadní přešlapování politiků ohledně zavedení penzijní reformy u nás) a ve svém výsledku se souhrnně promítlo do zmíněného snížení ukazatele pojištěnosti za rok 2005," říká Daňhel.

Jaroslav Šulc k tomu podotýká: "Mám pořád ještě velké pochybnosti o vypovídací schopnosti ukazatele: předepsané (vybrané) pojistné životního pojištění/hrubý domácí produkt (v běžných cenách). Důvod je nasnadě: mezi oběma veličinami je minimální korelace, což by ani tak nevadilo, jako spíš vadí aspekt nesrovnalosti z hlediska času: pojistné potřeby jsou dosud v žebříčku priorit českých domácností bohužel na hodně nízké příčce, cenové šoky v 90. letech spolu s nutností uspokojit naléhavější potřeby se nemohly na zájmu projevit pozitivně. Zmiňované násobky meziročních vzestupů pak hovoří spíše o bídné výchozí základně než o něčem jiném."

SKUTEČNÉ KATASTROFY JSOU NEJLEPŠÍ MARKETING

"Je to morbidní, ale příklady z nedávné minulosti ukázaly, že teprve až vytopené Troubky či devastované povodí Lužnice, Berounky a Vltavy přivedly lidi k přepážkám pojišťoven. Opravdu si nepřeji epidemii ptačí chřipky ani AIDS, ale mediální teror, který před rokem předvedla jistá farmaceutická skupina, mající na skladě tuny neprodaného léku Tamiflu, vedl k efektu zvýšení zisku o cca 40 % meziročně poté, co přinutily i vlády k jeho nákupu (nás to stálo asi 3,5 mld. Kč)," dodává ing. Šulc.

A JAK JSME NA TOM VE SROVNÁNÍ S VYSPĚLÝMI ZEMĚMI

Rozdíl mezi vyspělými zeměmi a Českou republikou je následující*:

a) podíl vybraného pojistného k HDP: v Severní Americe 8,8 %, v západní Evropě 8,31 %, ve východní Evropě 2,83 %,

b) úspory uložené v PF a ŽP v Německu 29 %, Anglie 57 %, v ČR 17 %

c) propojištěnost: v ČR připadá 0,8 pojistky na občana, ve světě je to 1,6 pojistného produktu na občana (statistiky LIMRA říkají, že si každý člověk koupí pojistný produkt každých 5 let),

d) výše krytí: mnoho lidí tvrdí, že je pojištěno. Většinou jsou pojištěni max. na 2 až 5 měsíčních platů. Teorie praví, že by měli být pojištěni na 5násobek ročního příjmu. V Severní Americe platí průměrně 3084 USD na hlavu za rok, v západní Evropě 1542 USD, v Latinské Americe 79,8 USD a ve východní Evropě pouze 67,8 USD.

e) Podíl ŽP na celkovém pojistném: ČR = 39,6 %; Svět = 57,5 %; EU = 62 %

f) podíl ŽP na HDP: ČR = 1,6 %; Svět = 4,6 %; EU = 5,2 %

g) kolik ze svého příjmu jsou ochotni obyvatelé investovat do ŽP: ČR = 4 %; Francie = 10 %; Švýcarsko = 13 %; Velká Británie = 20 %.

ČEŠI JSOU PODPOJIŠTĚNI

Obecně se tvrdí, že Češi jsou podpojištěni. Většina klientů českých pojišťoven je totiž pojištěna jen na částku, která jim umožňuje optimální daňový odpočet. Ale bohužel si Češi neuvědomují, že mají čím dál tím více přímých závazků - především díky úvěrům a hypotékám, ale zdaleka nejsou zajištěni pro případ, že by je nemohli splácet. Narůstají i jejich nepřímé závazky k rodině, například výdaje na vzdělání dětí. Jejich zajištění ovšem paralelně s nárůstem závazků neroste. Drtivá většina lidí žije v iluzi, že jsou natolik opatrní, že se jim nic nemůže stát. To znamená, že si nepřipouští možné riziko smrti nebo úrazu. Přitom všichni dobře ví, kolik se například denně stane dopravních nehod s vážnými nebo smrtelnými následky. Jistou dynamiku vysledovat lze, například u pojištění pro případ smrti, ale pořád je o poznání menší než dynamika nárůstu půjček. Tvrdí se, že v případě kritické situace by nebyly české rodiny schopné dostát svým závazkům.

V současné době se to týká obrovského množství rodin. Nůžky mezi zadlužeností a ochranou před rizikem se otevírají čím dál víc. Češi se pojišťují na částky, které by v jim v případě potřeby příliš nepomohly. Na českém trhu je téměř 8 milionů životních pojistek, ale jak vyplývá ze zkušeností všech životních pojišťoven, velká část z nich zdaleka nehraje opravdovou roli pojistky - ochrany před rizikem. Mnoho jich totiž bylo uzavřeno jen s argumentem daňové uznatelnosti nebo výhodného a bezpečného zhodnocení vložených finančních prostředků.

JE TO ČESKÁ SPECIALITA?

Ptáme-li se, zdali jde o české specifikum, je nutno přiznat, že jistá větší rigidita Čechů ve vztahu k pojištění je znát. Mnozí cítí jakýsi blok - odmítají mluvit o smrti, nechce se jim kalkulovat s možností úrazů. Životní pojistku si někdy zřídili, ale nijak ji neupravují, nepřizpůsobují novým potřebám a závazkům, které se s léty mění. Ale podobně se chovají klienti pojišťoven i v zahraničí.

NA KOLIK SE POJISTIT

Zajímavou otázkou je částka, na kterou by měl být pojištěn živitel rodiny. Pojišťovací poradci často hovoří o desetinásobcích čistého ročního příjmu, orientačně však lze říci, že desetinásobek je relevantnější pro státy, kde není tak hustá sociální síť jako v Evropě. Občané těchto států se více spoléhají na individuální zajištění. V Evropě je situace trochu jednodušší díky rozsáhlejšímu systému státního sociálního zabezpečení. Dalo by se říci, že pětinásobek až sedminásobek čistého ročního příjmu je v evropských podmínkách dostačující. U každého člověka je navíc důležitá individuální rozvaha založená na jeho majetku, závazcích, dětech a plánech.

TŘETÍ MÝTUS: POJIŠTĚNÍ NEPOTŘEBUJI

Tento mýtus si pro sebe opakuje velmi mnoho lidí, a proto bychom si měli hned v úvodu položit jednoduchou otázku: myslíte, že nikdo z těchto lidí, kteří žijí v tomto mýtu nemá na svém domě hromosvod nebo jističe, nevozí v autě rezervu, neschovává si účtenky od některých nákupů? Upřímná odpověď je, že toto dělají v zásadě všichni - jinými slovy každý používá nějakou ochranu před nahodilým nebezpečím, jenom tomu neříká pojistná ochrana.

"Názor, že existují bezpečná místa na světě, kde neexistuje nahodilé nebezpečí a riziko, je v dnešním hektickém světě velmi naivní. Jednak je to určité ignorování kvalitativní kategorie nahodilosti v lidském životě, která ale funguje, jednak se v moderním světě stále objevují nová nebezpečí, která se v globálním měřítku dotýkají všech. Příkladem je všudypřítomný terorismus, výskyt nových smrtelných chorob typu SARS, ptačí chřipka, BSE apod. Navíc se výrazným způsobem mění charakter dosud bez problémů zvládaných rizik, jakými jsou živelní pohromy (hurikán Katrina způsobil čtyřnásobně větší škody než předchozí rekordman hurikán Andrew, v Česku stoleté vody z povodní 1997 a 2002 vyvolávají odůvodněné obavy z podstatného zkrácení frekvence povodňových katastrof atd.), ale i důsledky moderních výkonných, ale na druhé straně i více zranitelných technologií apod. Teze, že žiji bezpečně a nemůže se mi nic stát, v sobě obsahuje, že žiji ve sterilním prostředí, nesedám za volant automobilu, nevěnuji se koníčkům, při kterých může dojít k úrazu, nehrozí mi žádné riziko při výkonu práce a další podobné naprosto nereálné předpoklady. Ostatně i pojišťovny se v současnosti bojí "unknown unknowns", znamenající nepredikovatelné nebezpečí, mající závažné negativní důsledky pro životy, zdraví a majetek lidí," vysvětluje Daňhel a Jaroslav Šulc k tomu dodává: "Teorie marketingu praví, že nejlépe a nejúčinněji vede spotřebitele k nákupu podvědomý strach - z chudoby, nemoci, smrti. Uvedený příklad ptačí chřipky, na kterou až dosud na celém světě zemřelo cca 250 lidí (z toho většinou v Indonésii, kde se drůbež minimálně teplotně upravuje), což je počet mrtvých na českých silnicích asi tak za čtvrt roku, je však natolik varující, že tudy marketingové aktivity propagující životní pojištění už z etických důvodů jít nemohou."

Jednou ze základních příčin mýtu "pojištění nepotřebuji" je čtyřicet let předchozího administrativně příkazového systému, který se snažil o co nejvíce paternalistické pojetí (socialistické výdobytky) sice chudého, ale sociálního státu, se dosud projevuje v povědomí lidí očekáváním, že v případě nešťastné nahodilé události (např. při ztrátě pracovní schopnosti) se stát o svého člena či jeho rodinu postará. Po listopadové revoluci ovšem nastolený společenský řád spíše vychází z liberální teze, nechť se každý postará sám o sebe. Dá se dokonce říci, že tržní prostředí je u nás dravější než v zemích, kde jsou tržní instituce pevně zakořeněny, a tudíž i jejich projevy jsou v mnohém ohledu etičtější, než je tomu někdy u nás. Tržně konformní je proto myšlenka projevit vlastní odpovědnost za svoje zdraví a život a také za svůj majetek a sjednat si příslušná adekvátní pojištění. Teprve po vyčerpání možností chránit sám sebe proti negativním dopadům nahodilosti komerčním pojištěním lze očekávat eventuální pomoc z veřejných financí. O pravdivosti této teze se přesvědčili zejména poškození při povodních v roce 1997. Někteří teprve po události zjistili, že v rámci živlu nemají zahrnuto volitelné povodňové riziko, nebo že jejich stavby jsou pojištěny na velmi nízkou pojistnou částku. Proto teze o postarání se o sebe sama či své blízké musí tudíž platit i pro pojistnou ochranu vlastního života, a to jak pro zajištění životního standardu rodiny v případě nahodilé nešťastné události nebo i pro vytvoření vlastního příspěvku k financování postaktivního věku. A v obou případech je jediným vhodným nástrojem právě životní pojištění.

SOCIÁLNÍ STÁT VŽDY DEMOTIVUJE

Relativně vysoké dávky sociálního zabezpečení v minulosti nemotivovaly občany k jakémukoliv dalšímu zabezpečování se proti životním rizikům komerčními pojistnými produkty. Přestože dvě volební období levicové vlády znamenaly spíše tendenci k pokračování myšlenky sociálního státu, je nezpochybnitelným faktem, že jakákoliv participace státu na zajištění životní úrovně jednotlivce v případě nešťastné události ovlivňující jeho život nebo i dalšího financování jeho postaktivního věku v dosavadním, nebo dokonce ještě širším rozměru začíná narážet na problém budoucí ufinancovatelnosti všech státních sociálních systémů s ohledem na prudké zhoršování demografické struktury z hlediska fungování mezigenerační solidarity.

Respektování tohoto neoddiskutovatelného faktu musí racionálně uvažujícího člověka vést k rozhodnutí vytvořit si své vlastní zajištění proti možným životním rizikům. Nejvhodnější tržně konformní variantou je právě uzavření kvalitního životního pojištění.

Ještě stále přetrvávající vnímání potřeby životní pojistky v případě potřeby jištění hypotečního úvěru nebo podobného finančního produktu je z normativního hlediska nepřípustné zjednodušení problému.

ŽIVOTNÍ POJIŠTĚNÍ NEBYLO, NENÍ A NIKDY NEBUDE SPOŘENÍ

Stejně tak by ovšem bylo nebezpečným zjednodušením problému dívat se na komerční životní pojištění jen jako na formu spoření (i když tento aspekt rozhodně nechceme podceňovat), což ostatně bylo již řečeno v diskusi kolem prvního mýtu. Jednou z hlavních pohnutek pro pořízení si kvalitního životního pojištění by rozhodně měla být naše zodpovědnost vůči svým blízkým, své rodině, v případě nešťastné události, jejímž důsledkem ovšem nemusí být nutně jen smrt, ale i například invalidita.

Pro ilustraci několik čísel o "bezpečném" životě v ČR:

- Každý rok v ČR umírá 15 000 osob předčasně.

- Každé tři minuty se na českých silnicích stane jedna dopravní nehoda. Každých devatenáct minut se někdo zraní, každé dvě hodiny se někdo zraní těžce a každou osmou hodinu jeden člověk při havárii zemře.

- V loňském roce navštívilo některou z chirurgických ambulancí kvůli úrazu více než 1,8 milionu lidí.

- 30 000 dětí u nás každoročně utrpí vážný úraz.

- 200 dětí za rok u nás následkem úrazu zemře.

- U 5500 žen ročně je nově diagnostikována rakovina prsu, z toho 30 % umírá.

"I když si říkáte, že žijete bezpečně (a může to být i pravda), na tomto světě se pohybují i ostatní, kteří už tak žít nemusí. Myslíte si, že mezi těmi více než tisíci mrtvými a 4400 těžce raněnými ročně jsou jen viníci těchto dopravních nehod? A nemusíme hovořit jen o dopravních nehodách. Víte, že lyžař může na sjezdovce dosáhnout i rychlosti přes 80 km/h? I když vy možná ne, ten ,závodník', co pojede na vleku za vámi, možná ano.

Co se stane, když do vás v takové rychlosti narazí?" upozorňuje Daniel Martínek a dodává: "Průměrná měsíční mzda v ČR za 1. pololetí 2006 dosáhla částky 18 222 Kč. Je nicméně známo, že více než polovina pracujících se pohybuje pod tímto průměrem. Myslíte si, že v případě, kdy jeden ze dvou živitelů - nebo ještě hůře jediný živitel - rodiny zemře, je reálné, aby si takováto rodina udržela aspoň přibližně svůj dosavadní životní standard, a to i v případě, že obdrží příslušné sociální dávky? A to nehovoříme o průměrném důchodu 7712 Kč měsíčně."


Tab 1 Porovnání s ostatními finančními instrumenty dle ukazatelů rizikovosti a likvidity


Tab 2 Důchody odpovídající průměrné mzdě