AFP: Turisté dva roky po tsunami opět zaplnili thajské pláže

"Buď projevují uctivost, nebo je jim to jedno a touží jít jednoduše na pláž srkat piňu coladu," konstatuje Gregory Anderson, generální ředitel hotelu Meridien v letovisku Khao Lak na severu Pchúketu.

Zatímco před rokem se jih Thajska obtížně snažil obnovit turistické aktivity, dnes již některé hotely hlásí plný stav. "Výnosy vzrostly oproti období před tsunami o 22 procent," tvrdí Anderson.

Všude ale situace tak optimistická není. Dvaatřicetiletý Pratíp Potsakul a jeho šestatřicetiletá sestra Paongping Pengtnyová prodávali oblečení na proslulé pchúketské pláži Patong. Když se 26. prosince 2004 vzedmula první vlna, Pratíp se rozběhl do kopců a nechal za sebou veškerý majetek.
Na obnovu podnikání si pak Pratíp musel půjčit finance od banky, které nyní obtížně splácí. Ale snaží se na penězích nelpít, také proto, že jeho sestra ztratila při tsunami šestiletého syna.
"Já přišel jen o obchod... Ona přišla o obchod, o svého chlapečka, o dům. Někdy se může zbláznit žalem," vypráví s pohledem na pláž, kde dnes opět lenoší stovky turistů na lehátkách vyrovnaných v nekonečných řadách před nadšenci prohánějícími se na vodních lyžích.

Vyhlídky jsou však dobré i pro tuto sourozeneckou dvojici. Soukromý institut Kasikorn Research oznámil, že počet turistů v Pchúketu dosáhne letos zřejmě 4,7 milionu, což by bylo o 87 procent více než v roce 2005. V roce 2007 by mělo množství návštěvníků ve srovnání s letoškem vzrůst o dalších 500.000.

Někteří turisté přijíždějí také proto, že jejich návštěva podle jejich názoru pomůže místním obyvatelům, k nimž zatím obrovská zahraniční dárcovská pomoc nedospěla, především kvůli špatné koordinaci.

Jak se návštěvníci začínají vracet na dovolené, thajské turistické kanceláře dbají na to, aby katastrofa byla patřičně připomínána. V rybářské vesnici Ban Nam Kchem, zdevastované cunami, byl proto na upomínku síly přírody na návsi ponechán člun, který sem zanesly vlny.

Turisté se však prý u něj ani nezastaví. O kus dál byla u oceánu vytvořena pamětní stezka. Z jedné strany je ohraničena zdí se jmény a národnostmi zemřelých, na druhé straně stojí kamenný pomník zobrazující vlnu strhující oběti. Pár křesťanských misionářů, kteří ve vesnici žijí, prochází pomalu kolem uschlých růží a zažloutlých fotek, žádní turisté tu však k vidění nejsou.

Třiatřicetiletá Samaporn Pečklíngová má nedaleko pomníku restauraci a zákazníkům na přání ukazuje šest alb se snímky bezvládných těl a zhroucených domů, jež dokumentují tragédii. Ani do jejího podniku se klienti nehrnou a i ona půjčku splácí s obtížemi.

Řadě turistů, jako pětačtyřicetileté Švédce Evě Erikssonové, se nelíbí, že se někdo snaží na tragédii vydělávat. Odpuzují ji trička s nápisy odkazujícími na cunami i noční kluby pojmenované po katastrofě.

Ani Anderson nechce, aby se letovisko Khao Lak změnilo jen kvůli tragédii v turistickou atrakci. Na navštěvování míst spojených s tsunami ale nic špatného nevidí. "Není to nic morbidního, jde jen o zvědavost. Budete-li v Neapoli, také se s největší pravděpodobností zastavíte v Pompejích," říká.