Michal Horáček: De Codice diplomatici et epistolari regni Bohemiae

Ptáci rozumně odlétli za teplem, onoho listopadu je ovšem na ostrově Kamberk uprostřed Dunaje vystřídali lidé. Ne ledajací; arbitři to byli. Sešli se tu k rokování. Poříčnímu chladu nicméně ani tak důležitá činnost neimponovala, rokujícím zalézal pod nehty. A k tomu vítr, těžkopádnější než právnická latina pánů arbitrů - co chvíli klopýtal o lana stanu a padal do tlejícího listí.
Jen jedno puchřelo rychleji než ty opadané listy: zbytky optimismu biskupa Bruna, hájícího v arbitráži zájmy české strany. Stále zamyšleněji hleděl biskup na řeku a na kmeny stromů, podemletých a stržených proudem. Podobné někdejším českým úspěchům mizely do nenávratna.
Přitom po celé předcházející čtvrtstoletí ty úspěchy jen mohutněly. Rytířský král Přemysl pokořil pohanské Prusy, udělal z nich dobré křesťany a na Baltu založil město Královec; po památném triumfu nad Uhry u Kressenbrunu se rozlétl k jihu, získával zemi za zemí, až stanul v severní Itálii. Jako největší stavebník Evropy oné doby kolonizoval dosud liduprázdná území a na zeleném drnu dal zbudovat třicet královských měst; podpořil stavby klášterů včetně velkolepé Zlaté Koruny; obchodní cesty učinil bezpečnými... Trubadúři ho ve svých písních prohlásili Sluncem spravedlnosti.
Slunce spravedlnosti si zlatě září, má však také povinnosti. Největší mezi nimi měla tehdy jméno: péče o obecné dobré. Toho nelze dosáhnout bez účinné moci práva.
První povinností vládce proto je narušitele práva soudit a trestat. Přemysl se tomu věnoval; tak usilovně, že ho písně označily nejen za krále zlatého, ale i železného.
Rozmach české říše ovšem neprovázely jen ódy dobře honorovaných trubadúrů. Vzmáhalo se i odhodlání protivníků postavit se mu. Posléze se spojili pod praporem nového římského krále Rudolfa. Přemysl mohl takovému spojenectví čelit za jediného předpokladu - jeho leníci mu ve chvíli osudového střetu zachovají věrnost. Doufal v ní, a tak na podzim 1276 vytáhl Rudolfovi v ústrety.
U Vídně se obě vojska ocitla na dohled. Samo město slibům českému králi dostálo, v tu chvíli však došlo ke zvratu: Přemyslovi vypověděli poslušnost mocní z jeho vlastních dědičných zemí. Celkem šestnáct pánů, spočítal je král. Proto k bitvě ani nedošlo.

Zato došlo k arbitráži, která uvrhla Přemyslova diplomata Bruna do takové deprese.
Arbitráž přikázala zrazenému králi vzdát se všech předtím nabytých krajů. Ani s tím však nebyl triumfující Rudolf spokojen, a proto zakrátko došlo k "vylepšení" arbitrážní smlouvy o dva dodatky. V jednom z nich čteme následující ustanovení: "Přemysl udělí milost všem současným odbojníkům a nebude jim připomínat jejich viny ani v případě nových provinění."
Požadavek beztrestnosti pro narušitele práva? Nic jiného nemůže podemlít akceschopnost a samu integritu státu účinněji. Od té chvíle vedly události jediným směrem - k prokletému dnu svatého Rufa. To "na poli Moravském / krev česká tekla proudem, až zrůžověla zem".
Pak nastalo jedno z nejkrušnějších období našich dějin.

V Dunaji uplynulo od oněch dní mnoho vody. A přesto se zdá, jako by dodatky kamberské arbitráže vznikly před chvilenkou.
Jako by jejich písaři jen procitli z dřímoty a vrhli se na sepisování podobných dohod: tentokrát mezi českým státem a bankou Nomura.
Jsou to dohody, jež také následují arbitrážní řízení. A jejich součástí se znovu jeví být náš závazek pardonovat případné narušitele práva. Něco už se o tom řeklo a napsalo, přestat mluvit a psát však nesmíme. Protože tu se jedná o potenciálně nejnebezpečnější čin jakékoli české vlády v živé paměti.
Jak vlastně ty dohody znějí? Občanský hněv musí vyvolávat už skutečnost, že s textem jsme se dosud nesměli seznámit. Středověká smlouva je dostupná; byť přes svéráznou latinu sborníku Codex diplomaticus et epistolaris regni Bohemiae člověk sem tam klopýtne, něco se dočte. Avšak dokument psaný současnou češtinou zůstává nedostupný. Prý kvůli "obchodnímu tajemství".
Co je to za obchod? Výsledkem dohody má údajně být vyrovnání "skoro nulové". Řekněte: kdo, poučený dějinami o pravém místním významu výrazů jako "dočasně" (Gustáv Husák), či "nenulové náklady transformace" (Václav Klaus), by se při slově "skoro" (Vlastimil Tlustý) nelekl?
Co je to za tajemství? Vždyť zákon jasně stanoví, že utajováno nesmí být nic, co má rozpočtový dopad.
A hlavně: co je to za péči o obecné dobré - podemílá-li pokusem o nerovnou distribuci práva samu integritu našeho státu?
Je to i můj stát, a tak jeho vládě říkám: zadělalas na obrovskou svízel. Musíš ji řešit. Začni tím, že nám své dohody s Nomurou předložíš. Neprodleně.
Že až na svatého Rufa? Ne, to bývá pozdě.

Autor je textař