Michal Horáček: O Zpěvníku nenávisti a tržišti myšlenek

O Zpěvníku nenávisti a tržišti myšlenek

"Soprán požadoval hlavu cara. Tenor hlavy všech vydřiduchů. A co se týkalo basu, ten by neušetřil vůbec nikoho." Tak roku 1917 zhodnotil svůj dojem z petrohradského koncertu Lucien de Robien, autor Deníku diplomata v Rusku.
Vyhraněnosti ideových preferencí režiséra zmíněného představení by si povšiml i méně bystrý pozorovatel, de Robien je ovšem zajímavě dokládá - a to názvy zpěvníků, z nichž se jednotlivá vystoupení vybírala: Písně hněvu, Písně teroru, Písně nenávisti.
Během následujících let mělo Rusko v žánru teroru a nenávisti udělat další pokroky. Jevištní představení v tom sehrála vynikající úlohu, posléze se zrodilo celé nové umění: agitacionno-massovoe iskusstvo. Vpravdě revolučním způsobem rozbouralo hranici, s níž si ustrašení buržousti dosud nevěděli rady: rozdíl mezi herci a diváky.
Nejúčinněji zvládl nový směr režisér Vinogradov. To během jeho představení Útoku na Zimní palác (1920) diváci prvně vtrhli na jeviště a zaútočili společně s herci. Jakmile se kulisy zřítily, plné jeviště statečně zazpívalo teď už prázdnému hledišti Internacionálu.
Žádná divadelní budova však není dostatečně prostorná pro skutečně masovou agitaci. Organizátoři se proto soustředili na průvody ulicemi a náměstími.
Jedině tam mohl ukázat své přednosti i nový vynález, motorizovaný alegorický vůz. Počáteční hity, jakým bylo třeba Leninovo mauzoleum z korku, zakrátko překonaly váhy znázorňující převahu socialismu nad kapitalismem, a ten zas kamínka s pánví, na níž se škvařil "Bělogvardějec." V květnu 1925 uvedlo 200 000 Leningraďanů v nadšení (psaly noviny) jak pneumatické "Kladivo na buržoazii," tak alegorická syntéza mlýnu drtícího keťasy a nůžek rozstříhávajících spekulanty.
Plného triumfu nicméně dosáhl až projekt tvůrců skupiny Proletkult. Ti za listopadové noci deset let po revoluci pohnali proti zdem Petropavlovské pevnosti, symbolu padlého řádu, tisíce mužů s pochodněmi. Desetitisíce dalších se k nim připojily... Zpěvem revolučních písní přitom snadno přehlušili pár vysloužilých subret pípajících z pevnostních ochozů "carské" odrhovačky (každá jinou). Vítězství jedné myšlenky nad všemi ostatními tak musel nahlédnout a osvojit si i slepý.
Avšak nejen divadlo, ale ani seberozlehlejší náměstí nemůže ambice skutečného agitačně-masového umění naplnit. To touží učinit odpovídajícím jevištěm vše, kam až dosáhne. Tedy veškerý časoprostor: celou zemi (celý svět) a každou minutu života každého člověka.
Předpokládá se, že agitačně-masové umění je nástrojem v rukou mocichtivých. A co když je to opačně? Co když je provozování tohoto umění samotným cílem, pro jehož naplňování používá totalita jako nástroje nejen alegorické vozy, ale i své zpěvníky a zákony, své soudy, policie, armády, námořnictva, psychiatrické léčebny a vlády? Režisér takové hry nechce občany a dokonce ani diváky (ti občas vyrušují), má zájem jen o herce odříkávající přikázané role. Proto musí smazat veškeré rozdíly. I ten mezi státem a společností. Syntagmatem společenského uspořádání udusí paradigma různorodých lidských představ o tom, jak společnost uspořádávat lépe. Všechno je jediné, doslova totální představení. Odtud slovo "totalita".
A proto, vzpomeneme-li na onu vzdálenou leningradskou noc, připusťme, že v ní opravdu bojovalo dobro se zlem. Umíme je rozeznat? Pak na památku těch dobrých subret zabroukejme jakoukoli odrhovačku, co nás zrovna napadne. To byla píseň pokroku, ten pravý "zítřka lidský rod" - a ne ty chóry, diktované Zpěvníkem nenávisti.
Svobodná společnost není substance. Je to forma obdarovávaná smyslem. Připomíná tržiště - tím, že o smyslu, který jí chceme dát, mezi sebou nepřetržitě smlouváme. Že si na něm vzájemně nabízíme své představy, nápady a ideály a doufáme, že zaujmou. A tak formu, kterou je společnost, ovlivní. Že i případný úspěch může být přinejlepším nepatrný? Zaplaťpánbu. Tady se vyjednává, a ne diktuje.
Každá moc má sklon provozovat agitacionno-massovoe iskusstvo, a začít tím, že nám přidělí role. I v demokracii je sem tam slyšet: Chcete mluvit do politiky? Tak se dejte k nějaké straně a kandidujte ve volbách. Ze stranického zpěvníku zpívejte pro stranickou masu vhodnou píseň. Jinak mlčte. A chcete-li psát do novin, tak nějaké ty veselé historky z natáčení. Nic o politice - tam hrajeme my, vás k tomu nikdo nevolil.
A just ne. Společnost nepatří jen politikům, vytváří ji každý, kdo se odhodlá na její tržiště přijít. A řídit se nikoli zpěvníkem, ale vlastní myslí, srdcem a svědomím. Bude-li má píseň pitomá, nebude o ni valný zájem a ještě se mi kdekdo vysměje. To už je holt riziko trhu. Ale jedno vám řeknu - nikde neplatí tolik, jako tady: Prodělek je taky kšeft.
Autor je textař

Před rokem jsem Hospodářským novinám slíbil napsat 52 esejí. Ta dnešní byla dvaapadesátá. Pokusil jsem se v ní naznačit, proč jsem psal. Zároveň tím odpovídám na dopis, který mě obvinil: Chcete ovlivňovat veřejné dění. Ano, to chci. Chtějte také, i vám to dění patří.
Rád bych pokračoval, ale žít věčně v knihách? To je příliš vzrušující. Proto si půjdu skočit bungee jumping, projít se po půlnoci Václavským náměstím bez neprůstřelné vesty, nebo něco na ten způsob. Až se vydýchám, vrátím se. Byla to pro mě čest, psát do nejserióznějšího českého deníku a smět mluvit k vám, jeho pozorným čtenářům. Za tu pozornost vám děkuji. Na shledanou.

Michal Horáček píše exkluzívně pro HN