Tomáš Volf: Taganga, ráj potápěčů v Karibiku

Taganga je malá rybářská vesnice na pobřeží Karibiku asi patnáct minut jízdy autem od města Santa Marta na severu Kolumbie. Nachází se v malebné zátoce na hranici národního parku Tayrona, který se rozprostírá dále na sever. Zátoku obklopují kaktusy porostlé hory, které se dále do vnitrozemí zvedají v pohoří Sierra de Nevada, lákající dobrodruhy náročným šestidenním trekem na území guerilly, mezi houfy moskytů, kolem polí s kokou až k ruinám Ztraceného města (La Ciudad Perdida).

Taganga se stala v posledních letech oblíbenou lokalitou začínajících i pokročilých potápěčů. Pod hladinou věčným sluncem prohřátých vod se prohánějí mezi korálovými útesy hejna ryb všech barev a velikostí, v noci můžete vidět obří langusty a místní potápěčská centra nabízejí údajně nejlepší ceny na světě, kterým podle znalců konkuruje pouze Honduras.
V hostelu v Santa Martě mě přesvědčila nabídka jednoho z instruktorů potápěčské školy Calypso. Za absolvování standardního třídenního certifikačního kurzu PADI Open Water, pět ponorů a ubytování v prostorách centra jsem zaplatil v přepočtu přibližně 3 500 korun. Za zanedbatelný příplatek (cca 10 dolarů) jsem se účastnil i nočního ponoru.

Poznávám Tagangu
Druhý den mě brzy ráno vyzvedlo před hostelem auto řízené sympatickou manželkou majitele Calypso. Poté, co jsem se ubytoval v jedné ze společných ložnic centra, jsem měl celé dopoledne na průzkum Tagangy. Slunce u Karibiku nemilosrdně pálí, takže řádně namazán opalovacím krémem s ochranným faktorem 20, s kšiltovkou a slunečními brýlemi, jsem vyrazil na obhlídku vesnice a přilehlých pláží. Ačkoli v Taganze najdete několik velmi pohodlných, klimatizovaných "posadas", (menších rodinných hotýlků) jako třeba početnými izraelskými turisty oblíbená Casa Blanca, vesnička je jinak velmi chudá a místní rybáři černé pleti žijí se svými početnými rodinami v chatrčích z prken a vlnitého plechu. Pláž je lemovaná prostými malými restauranty s plastovými stolky a židlemi, které většinou nabízejí totožné menu: "sancocho de pescado, pescado frito, pescado sudado", tedy rybí polévku, smaženou či dušenou rybu, doprovázené rýží, párem umaštěných hranolek a smaženým rozpláclým zeleným banánem zvaným "patacón". Pokud chcete něco jiného než rybu, musíte se dlouho vyptávat, než najdete restauraci, kde vám připraví stejk či kuře.
Nedaleko Casa Blanca je malá restaurace, kde majitelka Kelly připravuje lahodné ovocné "shaky". Nabízí celkem asi dvacet druhů. Neměli byste si nechat ujít lahodné směsi mixovaných banánů s mangem, či některé z typických kolumbijských plodů, jako je třeba "lulo" či "tomade de árbol".

Poprvé dýchám pod vodou
Obědvám standardní rybí menu a vracím se do centra Calypso, kde se seznamuji s dalšími účastníky kursu. Jedná se o šestičlennou skupinku celkem přátelských Izrealců, většina z nich mluví dobře anglicky, ale občas se neudrží a spustí hebrejsky, takže se cítím trochu mimo. Izraelců je v Taganze tolik, že někteří místní "artesanos" mluví pár slov hebrejsky, najdete hebrejské menu a v Calypso měli i jednoho izraelského instruktora. Ten měl na starost druhou skupinku Izraelců.
Výcvik začal teorií, seznámením s potřebnou potápěčskou technikou a později odpoledne konečně vyrážíme. Oblékáme si krátké neopreny, přenášíme lahve s dýchací směsí do člunu. Jsem lehce nervózní, poprvé budu dýchat pod vodou, projíždím si v paměti instrukce. Náš člun míří do nedaleké zátoky, kde budeme nejprve trénovat na mělčině v asi třímetrové hloubce (na nácvik v bazénu se tedy v Taganze nehraje, jde se rovnou do moře). S drobnou pomocí kolegy z Izraele sestavuji zařízení, otvírám ventily a poprvé se s pravou rukou přitištěnou na masku kácím po zádech (jak jsem to dosud vídal ve filmech) do vod Karibiku. Cvičně podle instrukcí pomalu a zhluboka dýchám, je to zvláštní pocit, po chvilce se uklidňuji. Sestupujeme do tří metrů, nedaří se mi zcela dokonale regulovat tlak v uších, ale po chvilce je to v pořádku. Výcvik pokračuje na dně, instruktor nás učí, jak dýchat s porouchaným regulátorem s pomocí bublin, učíme se sundat si masku pod vodou, opět si jí nasadit a vyprázdnit jí vydechováním nosem. Není to tak těžké, jak se zdá.
Po prvním ponoru následuje přestávka. Vyhladovělí svačíme na kamenech na břehu připravené sendviče a kolu. Po půl hodinovém odpočinku nás čeká první ponor do deseti metrů, ze začátku nacvičujeme "buddy breathing" (dýchání dva z jednoho přístroje) a poté se již věnujeme pozorování podmořského života. Poprvé vidím svět jak z filmu Hledá se Nemo, obří korály připomínající lidský mozek, početná hejna malých rybek, ryby všech barev, převažuje žlutá, modrá a červená, strach nahánějící dlouhé tmavé murény schované v dírách, číhající bez hnutí na kořist s vystrčenou hlavou, u dna plave jakýsi světlý placatý rejnok, když ho vyplašíme, schovává se do písku s dokonale splývá s okolím.

Problémy a nehody
Druhý den po snídani trénink pokračuje. V noci se přehnala krátká bouře, moře je trochu neklidné, zvedly se vlny, člun se nepříjemně houpá, zakopáváme jeden o druhého a podle instruktora je nebezpečné si nasazovat bomby se vzduchem ve člunu. Házíme je do moře nasazené do "BCD" vest a oblékáme si je v moři. Oblékat si něco ve vlnách není snadné, nejprve se musíte jakoby posadit na tlakovou láhev, mám trochu problémy a cítím, jak rychle ve vodě ubývají síly. Jeden z Izraelců, Itai, má nečekaný problém. Špatně utáhl ventil a jeho tlaková láhev najednou ve vodě začala zuřivě syčet a bublat, není to nic vážného, ale všechny nás nezkušené to řádně vylekalo, Itai se lehce panikaříc vyvlékl z vesty s bombou a krauloval pryč, prý si myslel, že může vybuchnout. Instruktor řeší problém, Itai je za chvilku zase v pohodě.
Potápíme se a nacvičujeme v deseti metrech dýchání z náhradního regulátoru. Další z Izraelců najednou navzdory instrukcím prudce plave vzhůru na hladinu. Vynořit se takhle rychle může být nebezpečné. Později nám bledý se zarudlýma očima vysvětluje, že měl nějaké problémy s regulátorem a nemohl dýchat, že vypil asi dva litry vody a musel nahoru.
Odpoledne se moře uklidnilo a následující ponor je jeden z nejkrásnějších, vidíme spoustu ryb, hrajeme si s podmořskými proudy, jsme všichni relaxovaní a klidní. Večer spokojeně popíjíme pivo na pláži, tlacháme a komentuje kolemjdoucí kolumbijské krasavice.

Noční ponor
Potápění v noci byl další z unikátních zážitků v Taganze. Na obloze zářil obrovský měsíc, jeho světlo ale nedokázalo proniknout pod hladinu. Nikdy v životě jsem neviděl tak dokonalou tmu, vidíte jen proud světla vrhaný svítilnami, všude jinde je černý neprůhledný inkoust. Držíme se těsně pohromadě, blízko instruktora s obřím reflektorem. Ryby v noci někam zmizely, moře je strašidelně prázdné, mezi kameny na dně vidíme desítky obřích langust. Napadá mě jednu vylovit a dopřát si luxusní pokrm, ale zásada potápěčů je nerušit život pod mořem, tím méně lovit. Ostatně, na nic nesahat, je dobré doporučení v rámci vlastní bezpečnosti. Při jednom z prvních ponorů jsem lehce pohladil jakousi zajímavou rostlinku a pak dva dny léčil bolestivou spáleninu na dlani. Prý jsem si s dokonalým "štěstím začátečníka" sáhl na "ohnivý korál".
V rámci mého výcviku jsem se potápěl do cca 17 metrové hloubky. Většina ponorů byla "wall dive", tedy podél skalní stěny porostlé korály. Takových pro potápění velmi atraktivních lokalit nabízí malé ostrůvky nedaleko Tagangy nespočet. Pro účastníky šestidenního kursu, kteří platili více, má Calypso připraveny i ponor v jeskyni a ponor na vrak.
Shrňme to. Taganga nabízí slunce, pláže, podmořskou krásu a nejen o víkendu se v noci rozduní několik místních diskoték v karibském stylu, teče rum, opálené dívky popíjejí vychlazené koktejly a nemusíte myslet na zítřek.

Taganga

Dalších 8
fotografií